USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně P. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem
se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu
životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o náhradu
nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 328/2015, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 51 Co 329/2016-147,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně ze dne 12. 8. 2016, č.
j. 6 C 328/2015-98, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 000 000
Kč s příslušenstvím a uloženo žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů
řízení ve výši 900 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni
nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou jí tvrzeným nesprávným úředním postupem, a to ve výši 770 000 Kč v
důsledku nevydání akčního plánu podle § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o
ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší),
pro území městského obvodu Ostrava Radvanice a Bartovice krajským úřadem v době
od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012 a ve výši 230 000 Kč v důsledku nevydání Programu
zlepšování kvality ovzduší podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší,
pro Aglomeraci Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“, odmítl.
Ve vztahu k výroku napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení a kterým bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení, neobsahuje dovolání náležitosti vyžadované § 241a
odst. 2 o. s. ř., a to dovolací důvod, ani vymezení podmínek přípustnosti
dovolání. Tyto vady nebyly po dobu běhu lhůty k podání dovolání odstraněny,
přičemž jde o vady, které brání pokračování dovolacího řízení. Nejvyšší soud
proto dovolání v uvedeném rozsahu jako vadné odmítl.
Závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu částky 770 000 Kč založil odvolací soud
na úvaze o promlčení daného nároku. Tento závěr žalobkyně žádnou z dovolacích
námitek uvedených v bodě II dovolání nezpochybňuje. Z toho je zjevné, že v
daném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu není ve smyslu § 237 o. s. ř.
založeno na otázkách, které žalobkyně Nejvyššímu soudu k posouzení předložila.
Vzhledem k vázanosti Nejvyššího soudu dovolacími námitkami nelze než uzavřít,
že ani v uvedeném rozsahu není dovolání přípustné.
Závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu částky 230 000 Kč byl odvolacím soudem
založen, mimo jiné, na absenci příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným
nesprávným úředním postupem a jí tvrzenou újmou. Odvolací soud k tomu uzavřel,
že namísto žalobkyní uváděných a dle ní absentujících opatření k nápravě stavu
životního prostředí byla přijata opatření jiná, plnící stejnou funkci, která
dokonce vedla ke zlepšení ovzduší v místě bydliště žalobkyně. Vychází-li
dovolací námitka (v dovolání ad II/3) týkající se prokazování příčinné
souvislosti z tvrzení, že v důsledku nepřijetí namítaných opatření se životní
prostředí v bydlišti žalobkyně nezlepšilo, konstruuje žalobkyně své právní
posouzení na vlastní verzi skutkových zjištění. Tím se fakticky vymezuje proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tak uplatňuje nezpůsobilý dovolací
důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného plyne, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu
o absenci příčinné souvislosti mezi újmou, kterou měla utrpět, a jí tvrzeným
nesprávným úředním postupem. Za této situace je zjevné, že otázky žalobkyní
Nejvyššímu soudu předkládané a směřující k objasnění existence nesprávného
úředního postupu a újmy (v dovolání ad II/1 a 2), nejsou otázkami, na kterých
by (výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. To je diskvalifikuje z
možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu