30 Cdo 1458/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky, v
právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátkou proti žalované obchodní
společnosti B. M., v.o.s., zastoupené advokátem o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 162/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č.j. 1 Co 32/2007-138,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č.j. 1 Co
32/2007-138, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 10. ledna 2005, č. j. 32 C 162/2003-60,
byla výrokem I. zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna odvolat a zdržet
se nepravdivých tvrzení uvedených v tomto výroku. Výrokem II. byl zamítnut
žalobní návrh na uložení povinnosti žalované zajistit na vlastní nálady v
časopisu R. ž. omluvu ve znění: „Společnost E., kom. spol. a časopis R. ž. se
omlouvají paní H. V. za nepravdivá tvrzení, která uvedly v časopisu R. ž. v
číslech 41 a 45 o tom, že manžel paní H. V. rozhoduje o tom, s kým si ona bude
povídat, do jakého časopisu dá rozhovor, za jaký honorář kde vystoupí, kým se
nechá fotografovat, že nebude vystupovat v pořadu S. TV N., že nebude
vystupovat na Ž., a že žádala pana S. o pomoc při zabezpečení její umělecké
činnosti. Výrokem III. byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v
penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále
jen“o.z.“). Výrokem IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně výrok II. ve věci samé odůvodnil v prvé řadě postavením
žalobkyně a jejího manžela, který je současně též manažerem její umělecké
činnosti, přičemž tato skutečnost je notoricky známá. Kromě toho byla prokázána
smlouvou
ze dne 11. října 2002 o zastupování, uzavřenou s M. M. jako podnikající
fyzickou osobou a žalobkyní. Ve smlouvě se (manžel žalobkyně) M. M. zavázal
jako agentura vyvíjet činnost směřující k uzavírání smluv o vytváření nebo
užití uměleckých výkonů žalobkyně, o užití jejích osobních atributů k reklamě
či jiné propagaci, o sponzorování či její činnosti, kontrolovat zda a jak jsou
plněny smlouvy uzavřené ze strany třetích osob s výjimkou zastoupení při výkonu
hromadné správy ochrannou organizací. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že
agentura je mimo jiné povinna uzavírat smlouvy tak, aby žalobkyně byla schopna
závazky ze smluv plnit, přičemž jmenovaný je povinen informovat žalobkyni o
každé smlouvě, kterou uzavře, upozorňovat ji na závazky ze smluv, činit
opatření na podporu známosti žalobkyně a budovat její image. Soud současně
poukázal na to, že rozsah smlouvy je ještě daleko širší, ale i z uvedeného je
zřejmé, že pokud žalovaná uveřejnila o žalobkyni, že M. M. rozhoduje o tom, s
kým bude žalobkyně hovořit, kterému časopisu poskytne rozhovor, za jaký honorář
kde vystoupí, či se nechá fotografovat, apod., pak se objektivně jedná o
tvrzení pravdivé. Pokud u žalobkyně vznikl pocit, že je vykreslena jako osoba
naivní, pak nejde o objektivní situaci.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005 pod č.j. 1 Co
127/2005-81, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v uvedeném
výroku II. tak,
že žalované bylo uloženo zajistit na vlastní nálady v časopisu R. ž. omluvu
ve znění: „ Společnost E., kom. spol. a č. R. ž. se omlouvají paní H. V. za
nepravdivé tvrzení uvedené v časopisu R. ž., že manžel paní H. V. rozhoduje o
tom, s kým si bude povídat, do jakého článku dá rozhovor, za jaký honorář kde
vystoupí, kým se nechá fotografovat. V ostatních výrocích ve věci samé rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, odvolací soud odůvodnil
tím, že na rozdíl od Městského soudu v Praze má zato, že v tomto případě došlo
k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením §
11 násl. o.z. Zdůraznil, že pokud soud prvního stupně vycházel z již zmíněné
smlouvy ze dne 11. října 2002, pak přehlédl její ustanovení, která v části II.
upravuje závazky agentury. Podle ní je agentura mimo jiné povinna „jednat v
souladu s pověřením a pokyny zastoupené“. V části III. upravující závazky
zastoupené, stanoví povinnost konzultovat s agenturou rozsah informací
poskytovaných veřejnosti. Pravdivost tvrzení, jehož se týká výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně, nebyla podle názoru odvolacího soudu prokázána. Protože
pak jde o tvrzení, které je objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnostních
právech žalobkyně, neboť ji ve svých důsledcích staví do ponižujícího postavení
(osoby bez vlastní vůle), došlo jím k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobkyně s vyvozenou odpovědností žalované podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z.
K dovolání žalované byl uvedený výrok ve věci samé včetně výroků o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 955/2006-98, a věc byla odvolacímu
soudu vrácena v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné
uvedl,
že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem
do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické
a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde
existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných
osobnostních právech fyzické osoby. Fyzická osoba má právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména
a projevů osobní povahy (§ 11 o.z.). Pokud odvolací soud v rámci dotčeného
výroku dovodil, že předmětná tvrzení byla neoprávněným zásahem proti právu na
ochranu osobnosti žalobkyně, pak není zřejmé zda, resp. jak dalece, se odvolací
soud zabýval skutečností, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy
jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku
republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či
hodnoty. Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny, přičemž je
třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z
těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. V konkrétním
případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení
základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě
v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na
požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň
je nutné,
aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního
práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno
interpretovat
i právní názor, podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího
se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na
ochranu její osobnosti.\" To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do
práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s
vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého
údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K
takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením
osobnostní sféry existuje příčinná souvislost
a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou
intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Je přitom nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku,
určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací
odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na
rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým
zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či
zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V
tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím
ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby
celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě. Protože však odvolací
soud své závěry v dané věci zbudoval pouze na striktním seznání obsahu smlouvy
o zastoupení žalobkyně ze dne 11. října 2002, věc neposoudil v šíři naznačeného
výkladu.
Vrchní soud v Praze pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 12. června
2007, č.j. 1 Co 32/2007-138, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výroku II. tak, že žalované uložil zajistit na vlastní nálady v časopisu R. ž.
omluvu
ve znění: „B. M., v.o.s. se omlouvá paní H. V. za nepravdivé tvrzení uvedené v
časopisu R. ž., že manžel paní H. V. rozhoduje o tom, s kým si bude povídat, do
jakého článku dá rozhovor, za jaký honorář vystoupí, kým se nechá
fotografovat.“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při odůvodnění výroku ve věci samé v prvé řadě odkázal
na předchozí zrušovací rozsudek dovolacího soudu a konstatoval svoji vázanost
tímto rozhodnutím. Připomněl tak požadavek proporcionality při posuzování práv
zaručených článkem 17 a článkem 10 Listiny základních práv a svobod. V daném
případě dovodil, že okolnosti případu svědčí pro přednost práva žalobkyně na
ochranu osobnosti. Pravdivost skutkového tvrzení, které žalobkyně učinila
základem tvrzeného neoprávněného zásahu, nebyla prokázána. Přitom jde o
tvrzení, které je objektivně způsobilé přivodit újmu na jejích osobnostních
právech. I při respektování určitých specifik běžného periodického tisku,
určeného k informování nejširší veřejnosti, kdy lze v konkrétním případě
předpokládat určité zjednodušení, je současně třeba trvat na tom, aby celkové
vyznění podávané informace bylo správné, což v dané věci splněno není. Užité
zjednodušení v předmětné informaci staví žalobkyni do ponižujícího postavení,
jestliže ji vylučuje z možnosti vyjádřit i svoji vůli a nereflektuje tak
okolnost, že manžel žalobkyně, který ji na základě smlouvy ze dne 11. října
2002 zastupuje, je povinen jednat v souladu s pověřením a pokyny zastoupené. Ač
je žalobkyně z titulu své profese osobou tzv. veřejného zájmu, takže musí
počítat se zvýšeným zájmem médií o svou osobu, neznamená to, že je povinna
trpět uveřejňování nepravdivých a dehonestujících údajů o sobě. Proto se
důvodně domáhala přisouzení morálního zadostiučinění ve formě požadované
omluvy. Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne
23. července 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 19. září 2007 včasné
dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Má zato, že napadené rozhodnutí
vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovozuje též, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.). Dovolatelka se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že žalovaná
překročila přípustnou míru zjednodušení předkládaných informací tím, že celkové
vyznění předkládané informace nebylo správné, přičemž je tak žalobkyně stavěna
do ponižujícího postavení tím, že ji vylučuje z možnosti vyjádřit svoji vůli,
takže
se jedná o nepravdivou a dehonestující informaci o její osobě. Dovolatelka zde
poukazuje na skutečnost, že panu M. M. jako manažeru žalobkyně přísluší jistá
rozhodovací pravomoc. V předmětném článku přitom nebylo tvrzeno, že pan M.
rozhoduje o všech věcech výlučně samostatně. Ze smlouvy o zastoupení však
nevyplývá, že by pan M. musel mít ke každému svému úkonu souhlas žalobkyně.
Významný pro posouzení přiměřenosti zjednodušení, kterého se žalovaná
dopustila,
je faktický výkon zastoupení, tedy skutečný výkon funkce manažera. Dovolatelka
k prokázání pravdivosti tvrzení předmětného článku navrhla další důkazy, které
však jako nadbytečné nebyly provedeny. Závěrem dovolatelka vyslovuje
přesvědčení,
že zjednodušení informace o způsobu, jakým pan M. M. vykonává funkci manažera
žalobkyně, nebylo nepřípustné, kdy navíc jí žalobkyně nebyla jakkoliv
poškozena. Dovolatelka proto navrhuje aby dovolací soud napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobkyně nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb.,
jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud pak rozsudek
Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k
vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Tyto vady z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje mimo jiné dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, projevující se především tím, že
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. Dovolací soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na
svoje předchozí rozhodnutí v této věci, kdy vyložil především obecné zásady
požadavku proporcionálního posuzování vztahu práva na ochranu osobnosti fyzické
osoby a práva na informace. Nelze pominout,
že odvolací soud se k těmto zásadám v posuzovaném rozhodnutí správně přihlásil.
Přes tuto skutečnost však zřetelně při svém rozhodování nedospěl k náležitým
závěrům. Fakticky tak především nedocenil jím zmiňovanou tezi podle níž je
nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro
informování nejširší veřejnosti, který se v konkrétních případech musí
(především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem)
uchylovat k jistým zjednodušením, takže nelze bez dalšího tvrdit, že každé
zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob. Nelze tak trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a
klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Již soud prvního
stupně poukázal na skutečnost, že bylo prokázáno, že manžel žalobkyně pan M. M.
je současně manažerem její umělecké činnosti. V příslušné smlouvě
se jmenovaný zavázal jako agentura vyvíjet činnost směřující k uzavírání smluv
o vytváření nebo užití uměleckých výkonů žalobkyně, o užití jejích osobních
atributů k reklamě či jiné propagaci, o sponzorování či její činnosti,
kontrolovat zda a jak jsou plněny smlouvy uzavřené ze strany třetích osob s
výjimkou zastoupení při výkonu hromadné správy ochrannou organizací. Z obsahu
smlouvy rovněž vyplývá, že agentura je mimo jiné povinna uzavírat smlouvy tak,
aby žalobkyně byla schopna závazky
ze smluv plnit, přičemž je povinen informovat žalobkyni o každé smlouvě, kterou
uzavře, upozorňovat ji na závazky ze smluv, činit opatření na podporu známosti
žalobkyně a budovat její image. Soud současně poukázal na to, že rozsah smlouvy
je přitom ještě širší. Je proto třeba mít zato, že dotčené tvrzení, že manžel
žalobkyně rozhoduje o tom, s kým bude žalobkyně hovořit, kterému časopisu
poskytne rozhovor, za jaký honorář kde vystoupí, s kým se nechá fotografovat,
je zjednodušeným tvrzením podloženým faktem, že pan M. M. působí jako manažer
žalobkyně. Přitom
je obecně známo, že výkon této funkce s sebou obecně přináší nutnost zásahů
do organizace života zastupovaného umělce. To však samo o sobě neznamená, že by
byl umělec takto bez dalšího stavěn do ponižujícího postavení bez možnosti
vyjádřit svoji vůli. Podle přesvědčení dovolacího soudu tento závěr není možno
učinit ani ze sporem dotčené pasáže článku.
S ohledem na popsané skutečnosti již proto nelze dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze pokládat ve výroku ve věci samé za správný (§ 243b odst.
2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) jej
proto zrušil
a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.
předseda senátu