Nejvyšší soud Rozsudek občanské

30 Cdo 1473/2007

ze dne 2008-05-14
ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1473.2007.1

30 Cdo 1473/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v

právní věci žalobce L. M., správce konkursní podstaty úpadce M. S., s.r.o.,

zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o

zaplacení částky 77.958,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn.

8 C 225/2005,

o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu

2006, č. j. 18 Co 325/2006 - 95, takto:

I. Dovolání se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 10.580,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

advokáta.

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 77.958,- Kč a rozhodl o

náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze

zjištění, že dne

22. 2. 2003 byla mezi společností M. S., s.r.o., jako prodávajícím a žalovaným

jako kupujícím uzavřena kupní smlouva o prodeji transportních zařízení kusových

materiálů G.150-c. za kupní cenu ve výši 39.900,- Kč bez DPH, rour na shoz za

cenu 17.000,- Kč bez DPH a hliníkového žebříku za cenu 7.000,- Kč bez DPH. Dále

bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2003, sp.

zn. Nc 3152/2003, byla k návrhu oprávněné OSSZ v K. nařízena exekuce proti

povinné M. S., s.r.o., k vymožení částky 644.422,- Kč a nákladů exekuce (toto

rozhodnutí bylo povinné doručeno dne 9. 10. 2003 společně s exekučním příkazem

ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 2EX 3277/03), že usnesením Krajského soudu v Plzni

ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 20K 1/2004, byl na majetek uvedené společnosti

prohlášen konkurs s účinky ke dni 3. 2. 2004, přičemž správcem konkursní

podstaty byl ustanoven žalobce, a dále, že movité věci, jež byly předmětem

kupní smlouvy, již byly zničeny. Soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva

ze dne 22. 2. 2003 je absolutně neplatná, neboť v rozporu s § 44 odst. 7 zák.

č. 120/2001 Sb. byla uzavřena poté, co povinné bylo doručeno usnesení o

nařízení exekuce, v němž jí též bylo zakázáno nakládat s majetkem. V souladu s

§ 457 obč. zák. jsou proto účastníci této smlouvy povinni vrátit si vše, co

podle ní dostali. Protože však předmětné věci již nemohou být vydány, vznikla

žalovanému podle § 458 obč. zák. povinnost poskytnout žalobci za ně peněžitou

náhradu ve výši kupní ceny a druhému účastníkovi smlouvy povinnost vrátit

žalovanému zaplacenou kupní cenu. V dané věci však podle názoru okresního soudu

vznikla specifická situace, neboť na majetek povinného byl prohlášen konkurs,

což má za následek, že žalovanému nelze kupní cenu z konkursní podstaty již

vydat; žalovaný měl ovšem teoreticky možnost svoji pohledávku z titulu vrácení

zaplacené kupní ceny přihlásit do konkursního řízení a takový nárok by bylo

možné uspokojit podle pravomocného rozvrhového usnesení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 11. 2006,

č. j. 18 Co 325/2006 - 95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu

zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací

soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shodně

s ním dovodil, že kupní smlouva ze dne 22. 12. 2003 je neplatná, protože jejím

uzavřením byl porušen generální zákaz obsažený v § 44 odst. 7 exekučního řádu,

když s ohledem na předmět činnosti společnosti M. S., s.r.o., není možno převod

označených věcí považovat za její běžnou obchodní činnost. Na rozdíl od

okresního soudu však dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná,

neboť po započtení vzájemných pohledávek k bezdůvodnému obohacení žalovaného

nedošlo.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že na majetek

prodávajícího byl v mezidobí prohlášen konkurs, a tudíž nároky obou smluvních

stran je třeba řešit s přihlédnutím k zákonu o konkursu a vyrovnání, který je

ve vztahu k občanskému zákoníku speciální právní normou. Má za to, že je nutno

vycházet z cíle konkursu, jímž je dosáhnout poměrného uspokojení konkursních

věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu. Z toho dovozuje, že žalobce

nemůže uspokojit pohledávku žalovaného na vrácení kupní ceny jinak, než jako

pohledávky jiných věřitelů, tj. poměrně a že vzájemné zúčtování obou pohledávek

v daném případě nebylo možné, neboť bez ohledu na to, že se nejedná o

započtení, které je v konkursním řízení nepřípustné, by byl žalovaný nedůvodně

zvýhodněn na úkor jiných konkursních věřitelů. Aplikace ustanovení § 457 obč.

zák. je z uvedených důvodů modifikována tak, že i nadále zůstává povinnost obou

smluvních stran vrátit si navzájem poskytnutá plnění, která je však třeba

uplatňovat samostatně. Opačný postup by podle jeho názoru znamenal popření

smyslu a cíle konkursu a jednalo by se tedy o postup, který je v rozporu se

zákonem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla

vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu

oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné

podle

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího

soudu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání

[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací

soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý

právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch

získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo

plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z

nepoctivých zdrojů.

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z

účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní obdržel.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným

obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo

ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Ustanovení § 457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám

bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na

základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že

požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno

plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i

připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní

strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění

tzv. žalobního petitu). V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v

režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný)

závazek (srov. k tomu dále ustanovení § 560 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li obě

plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v

penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha

ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě

o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení

toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje

peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy

žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k

započtení. Na platnosti vyslovených závěrů, k nimž se i nadále ve své

rozhodovací praxi hlásí, nevidí Nejvyšší soud důvodu cokoli měnit ani pro

případ, že jeden nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v

konkursu. Jestliže si tedy účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy, před

prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá

plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po

prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci

jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel

od druhé smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn. 29 Odo 52/2002, event. usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2007, sp.

zn. 33 Odo 992/2006, či ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 992/2006). Je tomu

tak proto, že v intencích ustanovení § 457 obč. zák. vzniká povinnost vrátit

plnění (a tedy i „právo na vrácení“) již v okamžiku přijetí takového plnění

(předcházejícímu prohlášení konkursu). K tomuto okamžiku se vypořádávají

(způsobem plynoucím z R 26/1975 a R 15/1989) i vzájemně poskytnutá plnění. V

tomto směru proto dovolání důvodné není a závěry odvolacího soudu připínající

se k účinkům neplatné smlouvy jsou správné.

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn a

protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední

povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud

dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.

zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť

žalovaný má

s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení,

které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci

(vyjádření k dovolání) v částce 10.280,- Kč [odměna z částky určené podle § 3

odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném

od 1. 9. 2006, snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů

podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v

částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.580,- Kč

je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který žalovaného v

tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu