30 Cdo 1473/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce L. M., správce konkursní podstaty úpadce M. S., s.r.o.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o
zaplacení částky 77.958,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn.
8 C 225/2005,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu
2006, č. j. 18 Co 325/2006 - 95, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.580,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 77.958,- Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze
zjištění, že dne
22. 2. 2003 byla mezi společností M. S., s.r.o., jako prodávajícím a žalovaným
jako kupujícím uzavřena kupní smlouva o prodeji transportních zařízení kusových
materiálů G.150-c. za kupní cenu ve výši 39.900,- Kč bez DPH, rour na shoz za
cenu 17.000,- Kč bez DPH a hliníkového žebříku za cenu 7.000,- Kč bez DPH. Dále
bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2003, sp.
zn. Nc 3152/2003, byla k návrhu oprávněné OSSZ v K. nařízena exekuce proti
povinné M. S., s.r.o., k vymožení částky 644.422,- Kč a nákladů exekuce (toto
rozhodnutí bylo povinné doručeno dne 9. 10. 2003 společně s exekučním příkazem
ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 2EX 3277/03), že usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 20K 1/2004, byl na majetek uvedené společnosti
prohlášen konkurs s účinky ke dni 3. 2. 2004, přičemž správcem konkursní
podstaty byl ustanoven žalobce, a dále, že movité věci, jež byly předmětem
kupní smlouvy, již byly zničeny. Soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva
ze dne 22. 2. 2003 je absolutně neplatná, neboť v rozporu s § 44 odst. 7 zák.
č. 120/2001 Sb. byla uzavřena poté, co povinné bylo doručeno usnesení o
nařízení exekuce, v němž jí též bylo zakázáno nakládat s majetkem. V souladu s
§ 457 obč. zák. jsou proto účastníci této smlouvy povinni vrátit si vše, co
podle ní dostali. Protože však předmětné věci již nemohou být vydány, vznikla
žalovanému podle § 458 obč. zák. povinnost poskytnout žalobci za ně peněžitou
náhradu ve výši kupní ceny a druhému účastníkovi smlouvy povinnost vrátit
žalovanému zaplacenou kupní cenu. V dané věci však podle názoru okresního soudu
vznikla specifická situace, neboť na majetek povinného byl prohlášen konkurs,
což má za následek, že žalovanému nelze kupní cenu z konkursní podstaty již
vydat; žalovaný měl ovšem teoreticky možnost svoji pohledávku z titulu vrácení
zaplacené kupní ceny přihlásit do konkursního řízení a takový nárok by bylo
možné uspokojit podle pravomocného rozvrhového usnesení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 11. 2006,
č. j. 18 Co 325/2006 - 95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shodně
s ním dovodil, že kupní smlouva ze dne 22. 12. 2003 je neplatná, protože jejím
uzavřením byl porušen generální zákaz obsažený v § 44 odst. 7 exekučního řádu,
když s ohledem na předmět činnosti společnosti M. S., s.r.o., není možno převod
označených věcí považovat za její běžnou obchodní činnost. Na rozdíl od
okresního soudu však dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná,
neboť po započtení vzájemných pohledávek k bezdůvodnému obohacení žalovaného
nedošlo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že na majetek
prodávajícího byl v mezidobí prohlášen konkurs, a tudíž nároky obou smluvních
stran je třeba řešit s přihlédnutím k zákonu o konkursu a vyrovnání, který je
ve vztahu k občanskému zákoníku speciální právní normou. Má za to, že je nutno
vycházet z cíle konkursu, jímž je dosáhnout poměrného uspokojení konkursních
věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu. Z toho dovozuje, že žalobce
nemůže uspokojit pohledávku žalovaného na vrácení kupní ceny jinak, než jako
pohledávky jiných věřitelů, tj. poměrně a že vzájemné zúčtování obou pohledávek
v daném případě nebylo možné, neboť bez ohledu na to, že se nejedná o
započtení, které je v konkursním řízení nepřípustné, by byl žalovaný nedůvodně
zvýhodněn na úkor jiných konkursních věřitelů. Aplikace ustanovení § 457 obč.
zák. je z uvedených důvodů modifikována tak, že i nadále zůstává povinnost obou
smluvních stran vrátit si navzájem poskytnutá plnění, která je však třeba
uplatňovat samostatně. Opačný postup by podle jeho názoru znamenal popření
smyslu a cíle konkursu a jednalo by se tedy o postup, který je v rozporu se
zákonem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné
podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího
soudu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní obdržel.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo
ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Ustanovení § 457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám
bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na
základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že
požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno
plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i
připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní
strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění
tzv. žalobního petitu). V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v
režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný)
závazek (srov. k tomu dále ustanovení § 560 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li obě
plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v
penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha
ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě
o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení
toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje
peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy
žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k
započtení. Na platnosti vyslovených závěrů, k nimž se i nadále ve své
rozhodovací praxi hlásí, nevidí Nejvyšší soud důvodu cokoli měnit ani pro
případ, že jeden nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v
konkursu. Jestliže si tedy účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy, před
prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá
plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po
prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci
jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel
od druhé smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. 29 Odo 52/2002, event. usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2007, sp.
zn. 33 Odo 992/2006, či ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 992/2006). Je tomu
tak proto, že v intencích ustanovení § 457 obč. zák. vzniká povinnost vrátit
plnění (a tedy i „právo na vrácení“) již v okamžiku přijetí takového plnění
(předcházejícímu prohlášení konkursu). K tomuto okamžiku se vypořádávají
(způsobem plynoucím z R 26/1975 a R 15/1989) i vzájemně poskytnutá plnění. V
tomto směru proto dovolání důvodné není a závěry odvolacího soudu připínající
se k účinkům neplatné smlouvy jsou správné.
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn a
protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud
dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalovaný má
s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení,
které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci
(vyjádření k dovolání) v částce 10.280,- Kč [odměna z částky určené podle § 3
odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném
od 1. 9. 2006, snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v
částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.580,- Kč
je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který žalovaného v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu