K podanému dovolání se žalobce nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže
odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím
ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně
(obdobně srovnej R.č. 52/1999 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V souzeném případě odvolací soud sice formálně vyslovil, že rozsudek soudu
prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 o.s.ř., po obsahové stránce však
dovoláním napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, když práva a
povinnosti účastníků právního vztahu u tohoto výroku posoudil identicky se
soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání tak v této věci nemůže být založena
ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud však má zato, že v označené věci je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek
je třeba kvalifikovat jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) při řešení otázky možného dotčení práv
tzv. pozitivně lustrované osoby redakčním zpracováním této informace se
závěrem, že šlo o spolupracovníka StB konkrétní kategorie, resp. že takováto
osoba spolupracovala s komunistickou tajnou policií.
Dovolací soud pak uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal
v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3
o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud předmětné dovolání dále vychází z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je
poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst.
o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto
ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby.
Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí
podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s
právním řádem.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva
plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran
daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat
názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma,
jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně
uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter
korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo
meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle
čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") je zásadně rovno
základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález
sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H.
Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k
okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána
přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu)
tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré
pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a
se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením
chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. Takto je nutno interpretovat
i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon
24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se
osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na
ochranu její osobnosti.\" To
v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice
zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva,
nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat
neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy,
jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost
a jestliže tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již
v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Zde je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku,
určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací
odborných), který se
v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých
příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez
dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu
do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté
přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře
nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace
odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS
156/99).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování z uvedených zásad vycházel, přičemž z obsahu dotčeného článku
dospěl k závěru, že předmětná skutková tvrzení je třeba považovat za způsobilá
dotknout se žalobcovy cti a důstojnosti, a tento svůj závěr též přesvědčivě
zdůvodnil.
Přijetí zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další
předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech (dále jen
„lustrační zákon“) vyvolal
(a ve své podstatě stále vyvolává) celou řadu kritických připomínek (obsažených
např.
i ve zprávě příslušné komise Rady Evropy) – především, že tato úprava spojuje
vznik nepříznivých následků již se samotným tímto zákonem bez soudního řízení
(kdy při tomto mimosoudním postihu není mimo jiné zabezpečena možnost
posuzování individuálního jedince a motivaci jeho chování, není zajištěno
posouzení případu podle konkrétních archivních materiálů, při vědomí
rozdílnosti jednotlivých kauz, apod.). V souvislosti s přijetím lustračního
zákona vstoupila do popředí problematika osobnostní ochrany těch občanů, na
které se lustrační zákon vztahuje. Soudem projednávané „lustrační spory“ se
zaměřují na případy občanů, kteří byli označeni jako osoby, na něž se vztahuje
§ 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona. V této souvislosti je poukazováno na
to, že vlastní spolupráce s StB měla již ve svém základě povahu konspirativního
utajení. Toto specifikum vedlo od samého počátku k úvahám, že ani údaje v
materiálech StB nemusí být vždy přesné a hodnověrné, protože mohou být v
některých případech podřízeny bezprostředním požadavkům agenturní práce, takže
v těchto materiálech mohou být evidováni i občané, kteří s StB neměli nic
společného. V průběhu doby se v některých soudních sporech nepřesnost, resp.
nesprávnost těchto údajů prokázána (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka,
Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004, str. 384).
Jestliže sporný článek podával informaci, že pozitivní lustrační osvědčení
žalobce potvrzovalo, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií, pak toto
tvrzení nelze s ohledem na vyložené pokládat za přiléhavé, když sama evidence
konkrétní fyzické osoby v materiálech bývalé StB ještě nemusela znamenat, že
takováto osoba skutečně také s touto represivní složkou spolupracovala. Potud
není důvodu v souzeném případě považovat dotčené tvrzení ani za přípustné
zjednodušení ze strany tisku při informování veřejnosti. Ostatně následně byla
prokázána neoprávněnost evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení § 2
odst. 1 lustračního zákona.
S ohledem na popsaný rozdíl mezi tvrzením, že konkrétní fyzická osoba
byla evidována jako spolupracovník StB a tvrzením, že taková osoba s StB
spolupracovala, nemohlo na důvodnosti závěrů odvolacího soudu změnit nic ani
to, pokud žalovaná později sama informovala veřejnost o tom, že žalobci bylo
vydáno lustrační osvědčení neoprávněně.
Za tohoto stavu z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že
dospěl
k odůvodněnému závěru, že v dané věci je třeba považovat uplatněný nárok
za opodstatněný, přičemž soud tento svůj závěr též přesvědčivě zdůvodnil.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé je nutno z uvedených důvodů pokládat za správné. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem
o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za
situace, kdy dovolání žalované v této věci bylo zamítnuto, avšak žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu