30 Cdo 1493/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. S.,
zastoupené advokátkou, 2) nezletilému L. S., zastoupenému opatrovníkem
Magistrátem města J., o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Jihlavě
pod sp. zn. 21 C 36/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 11. října 2007, č. j. 13 Co 375/2006 - 35, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 7. 3. 2006, doplněnou do protokolu dne 16.
5. 2006, domáhal určení, že není otcem nezletilého L. S., narozeného z matky L.
S. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 12. 6. 1993 uzavřel s první žalovanou
manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, č. j. 12
C 442/2004 - 44, jenž nabyl právní moci dne 23. 11. 2004, a že z tohoto
manželství se narodily dvě nezletilé děti – D. a L., přičemž u obou z nich je
jako otec zapsán žalobce. Koncem roku 2004 žalobce zjistil, že první žalovaná
udržovala od roku 2002 poměr s jiným mužem – P. D., a z tohoto důvodu si nechal
zpracovat anonymní testy DNA, které jeho otcovství k nezletilému L. údajně
vyloučily. S ohledem na „vyčerpání“ popěrné lhůty se žalobce v únoru 2005
obrátil na státní zastupitelství, které však žalobu na popření otcovství
odmítlo podat. Žalobce se proto i přesto, že je mu známo, že má „vyčerpanou“
popěrnou lhůtu, domáhá popření svého otcovství k nezletilému L., když má za to,
že jsou popírána jeho základní práva, neboť mu zákon neumožňuje podat žalobu za
situace, kdy ví, že není jeho otcem.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 21 C 36/2006 - 14,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v
rodném listě nezletilého L., je jako otec uveden žalobce, že manželství žalobce
a žalované 1) bylo uzavřeno dne 12. 6. 1993 a bylo rozvedeno rozsudkem
Okresního soudu v Jihlavě, č. j. 12 C 442/2004 - 44, který nabyl právní moci
dne 23.11.2004, a že nezletilý L. se narodil za trvání manželství účastníků. S
odkazem na ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině žalobu zamítl, neboť v
řízení bylo prokázáno, že žalobce se o narození nezletilého L. dozvěděl v den,
kdy se narodil, avšak žalobu o popření otcovství podal až dne 7. 3. 2006, tj.
po uplynutí šestiměsíční lhůty.
K odvolání žalobce i první žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
11. října 2007, č. j. 13 Co 375/2006 - 35, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku
ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením
věci. K odvolací námitce žalobce, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho
námitkou, že „omezení popěrné lhůty v § 57 odst. 1 zákona o rodině je zásahem
do jeho práv garantovaných Evropskou konvencí pro ochranu lidských práv
přijatou v Římě dne
4. 11. 1950, která byla ratifikovaná, a jako Úmluva o ochraně lidských práv a
svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících se stala součástí platného
právního řádu“, odvolací soud uvedl, že žalobce sice argumentuje věcí skutkově
srovnatelnou (rozhodnutím 1. Sekce Evropského soudu pro lidská práva - ESLP -
ze dne 24. 11. 2005 ve věci S. proti R.), jejíž posouzení však vycházelo z
jiných právních předpokladů. Poukázal na to, že ve zmíněném rozhodnutí se
jednalo o situaci, kdy předmětem přezkumu byl čl. 49 zákona o rodině a
manželství RSFR, který stanovil jednoroční lhůtu na podání žaloby na popření
otcovství, jejíž počátek byl počítán ode dne, kdy byl domnělý otec informován,
že byl zaregistrován jako otec, aniž by tento zákon z této lhůty učinil
jakékoliv výjimky k ochraně domnělého otce pro případy, kdy se o jiné
biologické realitě dozvěděl po uplynutí této jednoroční lhůty, a ESLP dospěl k
závěru, že vláda neuvedla žádné důvody, proč by mělo být nezbytné v
demokratické společnosti zavést neměnnou promlčecí dobu bez ohledu na vědomí
domnělého otce a neučinit z ní žádné výjimky, a tak vytvořila stav dovolující,
aby právní domněnka převážila nad biologickou a společenskou realitou, aniž by
byl brán zřetel jak na zjištěné skutečnosti, tak na přání dotyčných osob, což
považoval za situaci neslučitelnou s povinností zajistit účinné respektování
soukromého a rodinného života. Krajský soud konstatoval, že o takovýto případ
se v dané věci nejedná, neboť zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, kromě ustanovení
umožňujících domnělému otci popřít otcovství ve lhůtě šesti měsíců od té doby,
kdy se o narození dítěte dozvěděl, zakotvuje možnost podat žalobu na popření
otcovství i po uplynutí této doby, byť toto oprávnění svěřuje již pouze k tomu
určenému státnímu orgánu. Na něm pak zůstává - s ohledem na zjištěné okolnosti
každého konkrétního případu - míra uvážení, tedy odpovědnost posouzení, zda je
při zajištění spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ochraně právní
jistoty v rodinných vztazích a právem domnělého otce důvodné nechat přezkoumat
právní domněnku otcovství na základě biologických důkazů v soudním řízení.
Uzavřel, že skutečnost, že tento orgán důvody pro přezkoumání právní domněnky
otcovství neshledal, není při této právní úpravě důvodem, pro který by měl soud
považovat § 57 odst. 1 zákona o rodině za odporující Ústavě ČR, resp. zmíněné
konvenci, a postupovat podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.,
a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž
zásadní právní význam spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to zejména „pokud jde o rozpor
s právními předpisy nejvyšší právní síly, tj. Listiny základních práv a svobod,
jakož i v rozporu s mezinárodněprávními závazky ČR, které jsou přímo závazné i
pro soudní orgány ČR“. Má za to, že postupem, kdy se jeho námitkou týkající se
porušení jeho práv garantovaných Evropskou konvencí pro ochranu lidských práv
přijatou v Římě
4. 11. 1950 zabýval až soud odvolací, došlo k popření principu dvojinstančnosti
řízení. Domnívá se dále, že možnost, aby žaloba o popření otcovství po uplynutí
zákonné šestiměsíční lhůty byla podána zákonem určeným státním orgánem, byla v
jeho případě pouze teoretická, což dokladuje zejména postupem Nejvyššího
státního zastupitelství v této věci, které jeho žádost o podání popěrné žaloby,
k níž doložil mj. anonymní test DNA (jenž jeho otcovství k nezletilému L. zcela
vyloučil), odmítlo s formálním zdůvodněním, že otázka otcovství nebyla v
šetření před státním zastupitelstvím objasněna, neboť anonymní test DNA nemá
žádnou důkazní hodnotu, a samotné státní zastupitelství nemá právní prostředky,
jak v rámci šetření podle § 62 zákona o rodině nařídit znalecký posudek.
Nejvyšší státní zastupitelství tak podle dovolatele samo znemožnilo objektivní
zjištění stavu věci a jeho odpověď je absurdní v situaci, kdy otázka otcovství
měla být řešena ve sporném řízení. „Z právní možnosti podat podnět zajišťující
ochranu soukromého života žalobce prostřednictvím žaloby podané podle § 62
zákona o rodině se tak stává zcela neúčinný prostředek, jehož použití vzhledem
k nedostatku právní úpravy závisí výlučně na libovůli státního zastupitelství.“
I když tedy právní řád ČR stanoví výjimku z § 57 zákona o rodině, není její
realizace zajištěna odpovídajícím právním nárokem, který by byl vynutitelný, a
nebo alespoň kontrolovatelný z hlediska výkonu státní moci jen způsoby a v
případech, které stanoví zákon. Odvolatel nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že na jeho případ není použitelné rozhodnutí ESLP ve věci „S. proti R“.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, spatřuje žalobce v tom, že před nalézacím soudem učinil návrh, aby v
pochybnostech bylo za použití § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení přerušeno
a věc předložena Ústavnímu soudu ČR, a to z hlediska jeho namítané neústavnosti
§ 57 zákona o rodině, jemuž soud nevyhověl. Navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
První žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Opatrovník druhého
žalovaného ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že s ohledem na
skutečnost, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo podnětu žalobce a
nepodalo návrh na popření otcovství na základě § 62 odst. 1 zákona o rodině,
„zůstává jeho stanovisko, které v soudním řízení vyjádřil, neměnné“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
není v dané věci přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř.
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v
této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí
rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního
významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále také jen „zákon
o rodině“), manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho
manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem.
Podle § 62 odst. 1 zákona o rodině, uplynula-li lhůta stanovená pro popření
otcovství jedním z rodičů, může nejvyšší státní zástupce, vyžaduje-li to zájem
dítěte, podat návrh na popření otcovství proti otci, matce a dítěti.
Z dikce ustanovení § 62 zákona o rodině vyplývá, že na podání návrhu
na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem není právní nárok. To ovšem
neznamená, že by podání žaloby v konkrétním případě bylo ponecháno zcela na
libovůli nejvyššího státního zástupce. Bylo by nepochybně v rozporu s principy
právního státu, pokud by bylo odepřeno podání žaloby v případě, že v jiné
obdobné věci byla podána (srov. Hrušková, M. a kolektiv. Zákon o rodině.
Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 262).
Jelikož na podání návrhu na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem není
právní nárok, neexistuje ani opravný prostředek uplatnitelný za situace, kdy
podnětu
na podání návrhu na popření otcovství nebylo nejvyšším státním zástupcem
vyhověno. Jestliže nejvyšší státní zástupce podnět na podání návrhu na popření
otcovství odloží, může se ten, kdo podnět podal, pokusit předložit ve věci nové
důkazy a podnět podat opětovně, případně pokud ten, kdo podal podnět k podání
návrhu na popření otcovství, vysloví nespokojenost s odložením podnětu,
přezkoumá věc jiný státní zástupce.
Námitka dovolatele, že „v jeho případě je plně použitelný právní názor, který
předkládá ESLP ve věci „S. proti R.“, že český právní řád připustil, aby v jeho
případě převážila právní domněnka nad biologickou a společenskou realitou,“
nemůže přípustnost dovolání v této věci založit. Odvolací soud se s touto
námitkou vypořádal zcela správně, když dospěl k závěru, že o takový případ se v
posuzované věci nejedná, neboť zákon o rodině kromě ustanovení umožňujících
domnělému otci popřít otcovství ve lhůtě šesti měsíců od té doby, kdy se o
narození dítěte dozvěděl, zakotvuje časově neomezenou možnost podat žalobu o
popření otcovství i po uplynutí této lhůty, byť oprávnění k tomu svěřuje již
pouze k tomu určenému státnímu orgánu, zatímco v případě řešeném ESLP zákon
možnost popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty vůbec neobsahoval.
Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, pokud
rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba a žaloba o popření otcovství
zamítnuta z důvodu uplynutí lhůty stanovené v § 57 odst. 1 zákona o rodině,
potvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti takovému rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není
přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat námitkou uplatněnou
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího
důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. .ř ).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení
(§ 167
odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první
žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť první žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 1.250,- Kč [odměna z částky určené podle
§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 7 písm.
a), snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18
odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení první
žalované ve výši 1.550,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky,
která první žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným bylo
rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části
věty
před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobce s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a druhému
žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Olga Puškinová,v. r.
předsedkyně senátu