Nejvyšší soud Rozsudek občanské

30 Cdo 1506/2002

ze dne 2004-03-17
ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1506.2002.1

30 Cdo 1506/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a

soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky rozhodl v právní věci žalobce

M. ČR s.r.o, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Č., zastoupenému

advokátkou,

o 405.639,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 242/99,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky

v Olomouci ze dne 5. února 2002, č.j. 40 Co 412/2000-68, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě -

pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Šumperku dne 29.9.1999 se žalobce

domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo zaplatit mu částku

405.639,- Kč. Uvedl, že „a.s. Z.“ dala smlouvou ze dne 4.5.1998 žalobci do

zástavy svou pohledávku za žalovaným v celkové výši 753.733,- Kč; že zřízení

tohoto zástavního práva bylo oznámeno žalovanému a že žalovaný „byl povinen

plnit své závazky v rozsahu žalované částky přímo žalobci, což však neučinil“.

Rozsudkem ze dne 21.1.2000, č. j. 10 C 242/99-39, Okresní soud v Šumperku

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 137.146,- Kč do tří dnů od

právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu ohledně částky 268.493,- Kč

(výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

řízení částku 6.096,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet“

zástupkyně žalovaného (výrok III.). Vycházel ze závěru, že dne 4.5.1998 byla

mezi žalobcem, jako zástavním věřitelem, a dlužníkem Z. a.s. Brno uzavřena

smlouva o zastavení pohledávek, a to i ohledně pohledávek vůči žalovanému v

celkové výši 753.733,- Kč; že žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn dne

11.5.1998; že dne 9.3.1999 žalobce, jako postupitel, uzavřel se „společností G.

B. s.r.o.“, jako postupníkem, smlouvu, kterou tomuto postupníkovi postoupil

právo ze zástavní smlouvy uzavřené dne 4.5.1998 mezi ním jako zástavním

věřitelem a zástavcem Z. a.s. „ve finančním objemu 357.991,- Kč“ za žalovaným

jako dlužníkem; že tato skutečnost byla žalovanému oznámena dne 9.3.1999; že

žalovaný již dne 12.2.1999 uzavřel se „společností G. B. s.r.o.“ dohodu o

vyrovnání pohledávek ve výši 357.991,- Kč, podle níž zaplatí „společnosti G. B.

s.r.o.“ pouze 75 % skutečné výše pohledávek, tj. částku 268.493,- Kč, a že dne

15.2.1999 žalovaný „společnosti G. B. s.r.o.“ uvedenou částku zaplatil; že

„částku 268.493,- Kč uhradil žalovaný sice předčasně, ale s ohledem na následný

postup žalobkyně je třeba ji započíst“ na plnění na pohledávky žalobkyně vůči

společnosti Z. a.s., neboť žalovaný postupoval v souladu s následnými pokyny

žalobkyně, a že „původní plnění bylo sice plněním bez právního důvodu, právní

důvod však oznámením o postoupení práva ze zástavní smlouvy ze dne 9.3.1999

vznikl“; že přisouzená částka 137.146,- Kč je tvořena částkou 47.648,- Kč,

kterou žalovaný zaplatil dne 15.10.1998 nesprávně firmě „Z. a.s. B.“, ač tuto

částku měl podle shora uvedené zástavní smlouvy zaplatit přímo žalobci, a

částkou

89.498,- Kč, o kterou byla „neplatně“ snížena platba žalovaného „firmě G. B.“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne

5.2.2002, č.j. 40 Co 412/2000-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v

napadených výrocích II. a III.“ tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit

žalobci částku 268.493,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradě

nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 37.342,- Kč do tří dnů od

právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. K. (výrok I.); současně uložil žalovanému

povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17.090,-

Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. K. (výrok II.).

Vycházel ze závěru, že „je vyloučeno, aby zástavní právo jako právo absolutní

(věcné) s akcesorickou povahou bylo samo o sobě smluvně převedeno (postoupeno)

novému nabyvateli“. Smlouva o postoupení práva ze zástavní smlouvy uzavřená

mezi žalobcem a „společností G. B. s.r.o.“ je proto pro rozpor se zákonem

absolutně neplatná od samého počátku, práva a povinnosti z této smlouvy vůbec

nevznikly a žalovaný plnil uvedené společnosti bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění

účinném od 1.1.2001. S poukázáním na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř., v uvedeném znění, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází z

nesprávného právního názoru“; že „žalovanou částku uhradil částečně původnímu

věřiteli a.s. Z. B. (47.648,- Kč) a zbytek společnosti G. B. s.r.o.“; že „nebyl

účastníkem smlouvy uzavřené žalobcem se Z. a.s. B. ani smlouvy uzavřené mezi

žalobcem a s.r.o. G. B. a nemohl tedy ani nijak ovlivnit obsah a tedy

i platnost těchto ujednání“; že „svůj závazek splnil v dobré víře v souladu s

pokynem žalobce ze dne 9.3.1999 společnosti G. B., když k postoupení pohledávky

není souhlasu dlužníka třeba, a bylo by v rozporu s dobrými mravy právo zaniklé

splněním vymáhat“; že „zákonný předpis výslovně neupravuje zákaz dispozic se

zastavenými pohledávkami, ani sankce, které v důsledku nedodržení zákazu pro

zástavce z takového postupu vyplynou“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR

rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po

1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona

č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho

odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle

občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání

proti němu podané

i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod

17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních

právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do

31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.

1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a odst.

1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl

k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci.

Z obsahu spisu vyplývá, že dne 3.8.2001 bylo soudu prvního stupně (odvolacímu

soudu dne 10.8.2001) doručeno podání žalobce označené jako „Návrh na vstup do

řízení na straně navrhovatele (záměna účastníků)“, kterým žalobce sděluje, že

dne 28.4.2000 byl prohlášen konkurs na majetek „obhodní společnosti Z., a.s. v

likvidaci“; že správkyně konkursní podstaty uvedené společnosti JUDr. L. B.

„postoupila smlouvou ze dne 27.4.2001 soubor pohledávek z obchodního styku,

jehož součástí byla i pohledávka za Ing. J. Č. ve výši 706.085,- Kč“; že

„součástí tohoto souboru jsou i pohledávky, jejichž uspokojení se žalobce

žalobou domáhá“; že „postupníkem ve shora uvedené smlouvě ze dne 27.4.2001 je

firma

I. s.r.o.“. „V návaznosti na shora uvedené skutečnosti a přiloženou smlouvu o

postoupení souboru pohledávek ze dne 27.4.2001“ žalobce navrhuje, aby soud

„připustil, že do sporu vstoupí místo navrhovatele postupník jako nabyvatel a

oprávněný věřitel pohledávek za úpadcem“. Součástí listiny je

i „souhlas“ jednatele obchodní společnosti I. s.r.o. „se vstupem do sporu místo

navrhovatele“.

Podle ustanovení § 216 odst. 1 o.s.ř. je pro odvolací jednání vyloučen institut

přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků (§ 92 odst. 1 a 2

o.s.ř.). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného práva potud, že

zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem hmotného práva, nebo

ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle stavu, který tu byl

před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky aktivní či pasivní věcné

legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím, že pro nedostatek této

legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně

přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků došlo až v

odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem

prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla na závěru o

nedostatku věcné legitimace.

Neplatí-li v odvolacím řízení ustanovení § 92 o.s.ř. a nemá-li proto případný

návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu

účastníka právní účinky, není třeba, aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec

rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže být v odvolacím řízení okruh účastníků

změněn, a proto postačuje, aby se odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na

přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v

odůvodnění rozhodnutí, kterým rozhodne o odvolání.

Výše uvedené ovšem nevylučuje, aby i v odvolacím řízení byl dosavadní okruh

účastníků řízení změněn v důsledku univerzální sukcese, popřípadě v důsledku

singulární sukcese (procesní nástupnictví).

Podle ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. posuzuje soud každý úkon účastníka podle

jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud na podání žalobce ze dne 3.8.2001

nereagoval a s jeho existencí i obsahem (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), zejména

posouzením otázky, zda obsahem předmětného podání není sdělení o procesním

nástupnictví na straně žalobce, se nevypořádal ani v odůvodnění napadeného

rozsudku. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242

odst.3, věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek

odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem

o.s.ř. zrušil, aniž by se zabýval dalšími výslovně uplatněnými dovolacími

důvody, a podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu

i o náhradě nákladů původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu