30 Cdo 1510/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. M.,
zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod
sp. zn. 9 C 940/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 15 Co 36/99-129, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 16. 10. 1998, č. j. 9 C 940/93-86,
rozhodl, že z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů, připadá do vlastnictví žalobce a žalované každému „podíl ideální
½ nemovitostí domu č. p. 283 na stavební parcele 761 a stavební parcela
761, zapsané na LV č. 1081 pro obec a k. ú. D. u Katastrálního úřadu H.“ (výrok
I.); že žalobce a žalovaná jsou povinni „splácet společně a nerozdílně úvěr č.
61/87369-3 vedený u Č. s., a. s., okresní pobočka H., který činí ke dni právní
moci výroku
o rozvodu manželství částku 86.015,76 Kč až do úplného zaplacení, a to do 3 dnů
od právní moci rozsudku“ (výrok II.); uložil žalobci a žalované zaplatit
společně
a nerozdílně soudní poplatek ve výši 40.950,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku (výrok III.); rozhodl, že účastníkům se náhrada nákladů řízení
nepřiznává (výrok IV.); uložil žalobci a žalované zaplatit společně a
nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně „náklady řízení –
znalečné“ ve výši 1.231,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, č. j.
15 Co 36/99-129, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. změnil
tak, že „z věcí, jež měli žalobce a žalovaná v bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů, připadá do vlastnictví žalované dům č. p. 283 na parc. č. 761 st.
plocha a pozemek parc. č. 761 st. plocha o výměře 604 m2, to vše zapsané u
Katastrálního úřadu H. na LV
č. 1081 pro k. ú. D., a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání
jeho podílu částku 992.812,50 Kč, a to částku 200.000,- Kč do tří měsíců od
právní moci rozsudku a částku 792.812,50 Kč do jednoho roku od právní moci
rozsudku“, dále že žalobce i žalovaná jsou povinni zaplatit společně a
nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně soudní poplatek
ve výši 59.571,- Kč, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a na znalečném
každý částku 1.482,25 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve
výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok III.). Dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny výjimečné
okolnosti, kdy „může být bezpodílové spoluvlastnictví manželů, do něhož náleží
rodinný dům, vypořádáno tím způsobem, že soud přikáže rodinný dům do podílového
spoluvlastnictví účastníků“. Vycházel přitom z toho, že „účastníci společně v
předmětném domě nebydlí asi od roku 1990“; že „dům obývá žalovaná se svým synem
a rodiči“; že „žalovaná v průběhu řízení uvedla, že by souhlasila s tím, aby se
stala výlučnou vlastnicí nemovitosti a s vyplacením částky 150.000,- Kč žalobci
na vypořádání jeho podílu, přičemž zbytek do částky 500.000,- Kč by mohla
žalobci splácet maximálně ve splátkách 3.000,- Kč měsíčně“; že žalobce
„nesouhlasil s přikázáním věci do podílového spoluvlastnictví ani s přikázáním
věci do jeho výlučného vlastnictví a zcela vylučoval společné soužití účastníků
v předmětném domě s ohledem na jejich nedobré vztahy a nemožnost se dohodnout o
otázkách, které by se společným užíváním vyvstaly“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění
- jak vyplývá z obsahu dovolání - účinném od 1. 1. 2001. S poukázáním na
ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu v uvedeném znění uvádí, že se
„ztotožňuje s právním názorem“ soudu prvního stupně a namítá, že odvolací soud
rozhodl nesprávně, když vypořádávané nemovitosti přikázal do jejího výlučného
vlastnictví a nezohlednil „sociální situaci účastníků, kdy výdělkové možnosti
obou účastníků neumožňují provést vyplacení druhého“, i okolnost, že oba
účastníci „nemají zájem na přikázání věci do výlučného vlastnictví“. Navrhuje
proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o.
s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné (238
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl nesprávně, když vypořádávané
nemovitosti přikázal do jejího výlučného vlastnictví a nezohlednil „sociální
situaci účastníků, kdy výdělkové možnosti obou účastníků neumožňují provést
vyplacení druhého“, i okolnost, že oba účastníci „nemají zájem na přikázání
věci do výlučného vlastnictví“.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože
v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovením § 133 až
§ 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak
k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není
možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
V posuzovaném případě dovolatelka nezpochybňuje způsob provedení dokazování ani
učiněná skutková zjištění a netvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pouze
nesouhlasí s tím, jaké právní závěry odvolací soud učinil ze skutkových
zjištění při úvaze, kterému z účastníků přikázat sporné nemovitosti. V tomto
směru jde
o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., čili nesprávné právní
posouzení věci.
S ohledem na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků – jak ze spisu
vyplývá - zaniklo dne 18. 12. 1990, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení
občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní jde o
institut společného jmění manželů), a to ve znění před novelou provedenou
zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále jen “obč. zák.“) [srov. čl. VIII odst. 2 věta první
zákona
č. 91/1998 Sb., § 868 obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1.
2001,
sp. zn. 22 Cdo 2433/99].
Podle ustanovení § 149 odst. 1 obč. zák., zanikne-li bezpodílové
spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150 obč. zák.
Podle ustanovení § 150 obč. zák. se při vypořádání vychází z toho, že podíly
obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo
uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co
ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se
přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů
staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí.
Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k
obstarávání společné domácnosti.
Podstatou rozhodnutí o vypořádání je určení, komu k jednotlivým věcem patřícím
do masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů vlastnictví k věci zůstane
a kdo je ztrácí (výjimečně může vzniknout podílové spoluvlastnictví, není-li
jiné řešení přijatelné).
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
je pro posouzení věci rozhodující, zda aplikace § 150 obč. zák. provedená
odvolacím soudem v této konkrétní věci je správná.
Rozsudku odvolacího soudu nelze nic vytknout, pokud sporné nemovitosti přikázal
do výlučného vlastnictví žalované. Odvolací soud rozhodl v souladu se soudní
praxí vycházející z rozhodnutí publikovaného pod č. 76 ve Sbírce soudních
rozhodnutí, ročník 1970, z něhož vyplývá, že bezpodílové spoluvlastnictví
manželů, do něhož náleží také rodinný domek, může být vypořádáno i tím
způsobem, že soud přikáže rodinný domek do podílového spoluvlastnictví, že však
jde o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu. V tomto
případě za daných skutečností oběma soudy řádně zjištěných předpoklady pro
takové výjimečné rozhodnutí nenastaly.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1
o. s. ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §
243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť
žalovaná
s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2004
JUDr. Roman
Fiala, v. r.
předseda senátu