30 Cdo 1523/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v
právní věci žalobců a) E. B., a b) J. Z., zastoupených Mgr. Michalem Dobešem,
advokátem Advokátní kanceláře Dobeš & Dobešová, se sídlem v Brně, Křenová 71,
proti žalované Jusufi Sait, s.r.o., se sídlem v Břeclavi, Slovácká 152,
zastoupené JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13,
za účasti J. B., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného
JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 20, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C
72/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.
září 2009, č.j. 14 Co 736/2008-140, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. června 2011, č.j. 30 Cdo
1523/2011-274, se v záhlaví opravuje tak, že označení zástupce žalované správně
zní: „…zastoupené JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně,
Dvořákova 13…“.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. června 2011, č.j. 30 Cdo
1523/2011-274, bylo dovolání žalované odmítnuto. V záhlaví usnesení však byl
nesprávně uveden zástupce žalované (zastupování žalované bylo změněno na
základě plné moci ze dne 28. prosince 2009 na č.l. 153).
Podle § 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci.
Protože jde o chybu v psaní, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku
tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r. předseda senátu
soudů) o absolutní neplatnosti předmětné kupní
smlouvy, avšak namítá, že „Problémem, který z rozhodnutím (myšleno zřejmě:
„který rozhodnutím“) odvolacího soudu zjevně nastal, a kterým se rozhodující
soudy ve věci samé nikterak nezabývaly, když podnětem k samotnému projednání
byla žaloba na určení vlastnického práva, je samotné vlastnické právo třetí
osoby (žalované), která předmětnou nemovitost v mezidobí(,) avšak ještě před
zrušením napadené kupní smlouvy nalézacím soudem(,) řádně a v dobré víře
nabyla.“ Podle dovolatelky „Jde tedy o zásadní problém, zda vlastnictví k
označeným nemovitostem bude navráceno původnímu převodci, který byť jednal s
jednoznačným záměrem nemovitost zcizit, nebo zda toto vlastnické právo zůstane
třetí osobě, která byla postavená mimo právní vztah, v němž došlo k jeho
zrušení.“ Dovolatelka má za to, že v dané věci lze „analogicky vycházet z
nálezu Ústavního soudu v intencích rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo
1186/98, a dále z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, podle
kterých se dochází k závěru, že třetí osoba, která nabyla vlastnického práva v
dobré víře, nemůže pozbýt svých práv, tedy vlastnických práv.“ Namítá také, že
při rozhodování „za podstatné měl odvolací soud rovněž vzít, zda žalovaná
nabyla nemovitost v dobré víře“, která „nebyla nikým a ničím v průběhu
dosavadního řízení zpochybněna.“ Rozhodnutí odvolacího soudu je nelogické a
neposkytuje dovolatelce žádnou ochranu před jednáním žalobců, neboť „nabyvatel
v osobě žalované nemůže přijít o své vlastnického právo k převáděnému majetku,
jestliže v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem věci
jedná v dobré víře a nemůže vědět a nevěděl, o jiných skutečnostech majících
vliv na předpokládaný převod vlastnického práva a nejednala by tzv. dobromyslně.“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, a aby před
rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky uvedli, že dovolání v
této věci není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam
především s ohledem na to, že otázka dobré víry třetích osob při nabývání
vlastnického práva k nemovitostem od nevlastníka byla již v rozhodnutích
Nejvyššího soudu několikrát shodně řešena (např. ve věcech sp. zn. 30 Cdo
57/2008, 30 Cdo 438/2006, sp. zn. 30 Cdo 22 Cdo 1836/2002, sp. zn. 22 Cdo
536/2000) tak, že od nevlastníka nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když
vychází ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce, který
vlastníkem není, za vlastníka nemovitosti. Nejvyšší soud v těchto svých
rozhodnutích respektuje zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv,
než měl sám. V případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy se vedlejší účastník
nikdy nestal vlastníkem předmětné nemovitosti a nemohl tedy vlastnické právo k
předmětné nemovitosti převést.
Pokud odvolací soud podle názoru dovolatelky
vyvodil ze skutkových zjištění nesprávné právní názory, nejedná se o vadu
řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobci navrhli, aby dovolací
soud dovolání dovolatelky usnesením odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů
dovolacího řízení (každému ve výši 16.320,- Kč). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru,
že dovolání není v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelkou v dovolání vymezená otázka týkající se nabytí vlastnického práva v
dobré víře je fakticky uplatněna prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojitosti s tvrzením, že odvolací soud,
resp. oba soudy pochybily, pokud se otázkou dobré víry (ve svých rozhodnutích)
nezabývaly. Jinými slovy řečeno, dovolatelka vytýká (také) odvolacímu soudu, že
se nezabýval okolnostmi dobré víry dovolatelky při nabytí vlastnického práva k
předmětným nemovitostem, tedy namítá, že (pro absenci vypořádání se s touto
otázkou v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí) řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu se však dovolatelce
přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu založit
nepodařilo. Je tomu tak proto, že dovolacím důvodem, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že
otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů
na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in
www.nsoud.cz). Okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu není (vůbec) založeno
na řešení otázky nabytí vlastnického práva dovolatelky k předmětným
nemovitostem v dobré víře, resp. že uvedená okolnost, kterou dovolatelka v
odvolacím řízení ostatně ani nenamítala, nebyla zohledněna při rozhodování
odvolacího soudu (odvolací soud se s ní nevypořádal v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku), přirozeně přípustnost dovolání ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání by ovšem nemohla být založena ani při uplatnění dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť k problematice nabytí
vlastnického práva od nevlastníka Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor,
že „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k
nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo
250/2009, in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz, zejména pak
níže cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu). Situace vyvolaná
odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí, pro kterou přichází v úvahu
uplatnění principu nabytí vlastnického práva v dobré víře, totiž není
srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 29/2007“), zejména pak
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 56/2010“)]. Je faktem, že Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (in http://nalus.usoud.cz), mj. judikoval, že „obecné soudy
(musí) v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu
vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“, avšak „nosné důvody“, z
nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v
rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze
nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly
splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje.
Jinými
slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s
ohledem na dobrou víru „nabyvatele“, tedy mimo zákonný rozsah institutu
vydržení (§ 134), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze)
implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve
smyslu §§ 129 a 130 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.,
tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby
a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v
případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních
hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře,
může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka. Proto Nejvyšší soud důvodně
v R 29/2007 zdůraznil, že „Akceptace závěru, že postačující pro nabytí
vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by ostatně učinilo v českém právním
řádu obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou
dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci
(srov. § 134 obč. zák.).“ Opačný závěr by přehlížel stávající hmotněprávní
úpravu a bez dalšího povyšoval dobrou víru „nabyvatele“ nad (římsko) právní
(Ulpianovu) zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet
(nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má). Pokud v otázce řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a
posledně zmíněnou právní zásadou velký senát Nejvyššího soudu ve zmíněném R
56/2010 zdůraznil, že „Za určující pro další postup obecných soudů v obdobných
případech má přitom...nález pléna Ústavního soudu (nález ze dne 16. října 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 78/06), jenž je rozhodovací činnosti tříčlenných senátů
ústavního soudu nadřazen a z nějž tak radikální pojetí principu dobré víry
neplyne“, není důvodu se od tohoto právního názoru v rozhodovací praxi
odchylovat, obzvláště, není-li zde k dispozici zcela zřetelná a z pohledu
judikovaného názoru na „nosných důvodech“ stojící argumentace ústící v závěr,
že i v důsledku absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti lze nabýt
vlastnické právo, byl-li „nabyvatel“ v dobré víře, a že v takovém případě se
právní úprava (ne)oprávněné držby věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, in www.nsoud.cz) či vydržení
stává obsoletní. Není jistě bez zajímavosti, že princip ochrany nabytých práv
byl v odborné literatuře chápán jako „speciální způsob časového omezení
účinnosti právních norem do minulosti“ (Fiala, J.: Iura quaesita a jejich
uplatnění v judikatuře Ústavního soud, Právník, ročník 1999, číslo 3, str. 250), resp. byl vnímám v tom směru, že „spočívá v teoretickém zdůvodnění
nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se
zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl
dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní
důvod, o který se nabytí práva opíralo.“ (Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 1995, str. 209). V odborné literatuře bylo také zcela
jednoznačně uvedeno, že „v platném občanském zákoníku obecně neexistuje ochrana
poctivého nabyvatele“, resp. že „v občanském právu je institut nabytí od
nevlastníka vyloučen...“ (Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání
vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem nezapsaným ve veřejných
seznamech, Ad Notam, ročník 2007, číslo 2, str. 48). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje,
aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v
částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50%
podle § 18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za společné zastupování více účastníků
podle § 19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní
služby podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Vzhledem k
tomu, že advokát žalobců doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
žalobcům vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%
podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. každému ze žalobců celkem
částka 8.160,- Kč. Dovolatelka společně s vedlejším účastníkem na její straně
byli zavázáni k této náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně k
rukám advokáta žalobců (oprávněných společně a nerozdílně) v souladu s
ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně 1. června 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r. předseda senátu