30 Cdo 1526/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně v právní věci
žalobce N. B., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. D.,
zastoupenému advokátem, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 9/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 22 Co
416/99-48, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. července 1999, č.j. 14 C
9/99-33, zamítl v odstavci I. výroku návrh, aby bylo určeno, že žalovaný svým
výrokem ze dne 9. 1. 1999 „Společnost B. hospodařila velmi zvláštním
způsobem a zřejmě to bude mít soudní dohru\" neoprávněně zasáhl do dobré
pověsti žalobce, dále v odstavci II. výroku uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci částku 30 000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění, a to do tří
dnů od právní moci rozhodnutí. Současně rozhodl v odstavci III. výroku, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně došel po
provedeném dokazování k závěru, že prvý uplatněný nárok žalobcem nemá oporu v
hmotném právu, a proto jej zamítl. U druhého uplatněného nároku
soud shledal tento důvodným. V řízení vzal za prokázané, že obchodní společnost
B., s.r.o. zanikla k l. l. 1997, podle § 69 odst. 2 obchodního zákoníku, to
jest bez likvidace, přeměnou na společnost I., a. s. Dle stejného ustanovení
tak došlo mimo jiné ze zákona k přechodu obchodního jmění ze zaniklé
společnosti na společnost novou, která vstoupila do jejích práv a povinností. Od 30. 7. 1998 došlo ke změně obchodního jména na „N. B., a.s. Byla tedy dána
aktivní legitimace žalobce v řízení. Obě společnosti přitom byly provozovatelem
téhož nestátního zdravotnického zařízení. Z uvedeného, dle názoru soudu I. stupně, vyplynulo, že výrok, týkající se obchodní společnosti B., s.r.o, byť
vyslovený v době, kdy tato společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku,
byl způsobilý poškodit dobrou pověst žalobce, a to zejména v regionu, kde jako
podnikatelský subjekt působí a na němž je závislý, když zejména po otištění
sporného výroku došlo k výraznému zhoršení obchodních vztahů žalobce. Z deníku
M. F. D., vydaného pro severní Moravu a Slezsko, soud zjistil, že v článku,
označeném nadpisem „Zeman hodlá prověřit nemocnici\", byl uveřejněn jako přímá
řeč sporný výrok žalovaného. Z oznámení o podezření z trestné činnosti
učiněného dne 7.4.1999 Ministerstvem zdravotnictví ČR u Okresního státního
zastupitelství v Bruntále soud zjistil, že bylo na základě provedené kontroly
Finančním ředitelstvím v Ostravě na Okresním úřadě v Bruntále se zaměřením na
oblast pronájmu majetku České republiky s právem hospodaření a na čerpání
finančních prostředků ze státního rozpočtu podáno trestní oznámení ve smyslu §
8 odst. 1 trestního řádu s ohledem na podezření z naplnění skutkové podstaty
trestného činu ze strany Okresního úřadu Bruntál, resp. jeho zaměstnanců, a ze
strany S. z. z. B., resp. jeho statutárních zástupců. Samotné šetření, týkající
se hospodaření obchodní společnosti B., s.r.o., přitom žalovaný neinicioval. Soud I. stupně neshledal jako důvodné námitky k pasivní legitimaci
žalovaného, neboť v řízení vzal za prokázané výpovědí samotného žalovaného, že
předmětný výrok žalovaný vyslovil na základě informací od osob, jež nechtěl
jmenovat, nejednalo se však o výrok, vyslovený na základě konkrétního výsledku
šetření orgánu či pracovníka v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví.
Žalovaný tak nemohl výrok vyslovit v souvislosti s výkonem své funkce. Soud I. stupně proto vzal za prokázané, že předmětným výrokem bylo
zasaženo do dobré pověsti žalobce jako subjektu soukromého práva, když byly
splněny základní předpoklady, zakládající důvodnost uplatněného nároku (t.j. existence zásahu, neoprávněnost zásahu a jejich příčinná souvislost).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 22 Co
416/99-48, změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku o
věci samé tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit
žalobci částku 30 000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění, zamítl. Dále byl
žalobce zavázán nahradit žalovanému náklady řízení. Odvolací soud též rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. V zamítavém výroku ve věci samé, proti němuž
nebylo podáno odvolání, zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen a nabyl právní
moci dne 17. září 1999. Svoje rozhodnutí soud II. stupně odůvodnil především
odkazem na analogické užití ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákona (dále
jen o.z.) a dále na čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který
ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy povinnost přiměřeným
způsobem poskytovat veřejnosti informace o své činnosti. Obdobná povinnost
byla pak zakotvena i v ust. § 13 tehdy platného zák. č. 81/1966 Sb. o
periodickém tisku a hromadných informačních prostředcích. Z obsahu článku
uveřejněného v M. f. D., v němž byl uveden vytýkaný výrok, bylo podle soudu
mimo veškerou pochybnost zřejmé, že se tisk obrátil na žalovaného jako na
ministra zdravotnictví při jeho pracovní, nikoli soukromé, cestě na Severní
Moravu s žádostí o poskytnutí informací týkajících se hospodaření bruntálské
nemocnice, a že žalovaný se vyjádřil v tomto směru jako ministr, tedy jako člen
vlády, vrcholného orgánu výkonné moci (§ 67 Ústavy České republiky), a to v
souvislosti s kontrolou S. z. z. B. Dle odvolacího soudu nelze výrok žalovaného
považovat za vybočení z činnosti právnické osoby (státu), tedy za tzv. exces a
za tohoto stavu je třeba s odkazem na analogické použití již citovaného ust. §
420 odst. 2 obč. zák. dovodit nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného ve
vztahu k uplatněnému nároku.
Rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dne 2. února 2000.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 2. března
2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvíjí od ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Jako dovolací důvod uvádí
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, resp. skutečnost, že na
správně zjištěný skutkový stav byl správně použitý právní předpis nesprávně
vyložen, jak má na mysli ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V dovolání dále
uvádí, že žalovaný sporný výrok dle názoru žalobce neučinil v rámci pravomocí a
kompetencí ministra zdravotnictví. Hodnocení hospodaření soukromých subjektů, v
konkrétním případě akciové společnosti, dle § 10 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, není předmětem
pravomoci a příslušnosti ministerstva zdravotnictví a
žalovaného jako jeho představitele. Žalovaný svůj výrok učinil rovněž na
základě nekonkretizovaných poznatků od osob, které taktéž nejsou oprávněny
hodnotit hospodaření společnosti, přičemž společnost žalobce nebyla předmětem
žádné kontroly ze strany ministerstva zdravotnictví, nýbrž předmětná kontrola
byla prováděna ve S. z. z. B., což podle žalobcova názoru nemůže být
dostatečným podkladem pro hodnocení hospodaření zcela odlišného subjektu.
Žalobce se na závěr domnívá, že na výrok žalovaného nelze vztáhnout režim daný
ustanovením § 420 odst. 2 o.z.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením
§ 241 odst. 1 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž akcentuje dovolací důvod podle ustanovení §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek
Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze v tomto případě
přisvědčit. Z tohoto pohledu je proto třeba dovoláním napadené rozhodnutí
považovat za správné.
S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní
úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu
rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Jak již bylo uvedeno,
dovolatel uplatňuje v tomto případě dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zde je třeba si uvědomit, že
takto uplatněný dovolací důvod předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se pak jedná tehdy,
jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud se při aplikaci odpovídajícího ustanovení § 19b odst. 2,
3 o.z. na daný případ, správně zabýval v prvé řadě námitkou žalovaného (kterou
soud I. stupně neshledal důvodnou), spočívající v nedostatku jeho pasivní
legitimace v této věci. Je nutné zdůraznit, že je potřebné vždy pečlivě
zkoumat, koho je třeba považovat za subjekt, který neoprávněně zasáhl do dobré
pověsti právnické osoby. V případě, že byl tento zásah způsoben někým, kdo byl
použit právnickou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické
či jiné fyzické osoby, pak občanskoprávní sankce podle § 19b odst. 2,3 zásadně
postihují samotnou právnickou či fyzickou osobu. Ten, kdo byl takto použit
právnickou či fyzickou osobou k výkonu její činnosti pak neodpovídá přímo
postižené právnické osobě, ale pouze té právnické, resp. fyzické osobě, která
jej k výkonu své činnosti, při které došlo k neoprávněnému zásahu, použila.
Pouze v případě, kdy by ten, kdo byl použit právnickou nebo fyzickou osobou k
výkonu její činnosti, vybočil z rámce činnosti právnické či fyzické osoby,
t.j. dopustil se tzv. excesu, jen v takovém případě by občanskoprávní sankce
podle § 19 odst. 2,3 směřovaly přímo proti této osobě. Je pak nutno
konstatovat, že v tomto smyslu se úvahy odvolacího soudu v posuzovaném případě
nesly. Odvolací soud správně poukázal na ustanovení čl. 17 odst. 5
Listiny základních práv a svobod a ust. § 13 tehdy platného zák. č. 81/1966 Sb.
o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních
prostředcích, ve kterých je zakotvena povinnost státních orgánů
informovat veřejnost přiměřeným způsobem o své činnosti. Úvahy odvolacího soudu
je možno v tomto směru ještě doplnit o příslušná ustanovení zák. č.
20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu v platném znění, kde zejména v ustanovení § 70
odst. 1 se uvádí, že k zabezpečení jednotného odborného vedení péče
o zdraví lidu i zdravotnictví a k řešení otázek vyžadujících jednotné
celostátní úpravy ministerstvo zdravotnictví zejména - pod písm. c) ustanovení
věta první - jednotně řídí zdravotnictví a za tím účelem vydává obecně závazné
právní předpisy pro organizaci a výkon zdravotní péče a vykonává dozor na
úrovni této péče, přičemž ustanovení § 31 téhož zákona v odstavci 1 stanovuje,
že úkoly zdravotnictví obstarávají zdravotnická zařízení a další zdravotnické
organizace uspořádané do soustavy zdravotnických zařízení a v odstavci 2 pak
uvádí, že soustavu zdravotnických zařízení tvoří zdravotnická zařízení státu,
obcí, fyzických a právnických osob. Zákon č. 160/1992 Sb. o zdravotní péči v
nestátních zdravotnických zařízeních v platném znění pak v § 5 odst. 1 uvádí,
že není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, vztahují se na poskytování zdravotní
péče v nestátních zařízeních, včetně povinností těchto zařízení, zákony o
zdravotní péči a předpisy vydané k jejich provedení (t.j. např. výše zmiňovaný
zák. č. 20/1966 Sb).
Odvolací soud tedy správně posoudil, že sporný výrok žalovaný pronesl jako
ministr zdravotnictví ČR, tedy jako člen vlády, vrcholného orgánu výkonné moci
(čl. 67 Ústavy ČR) přičemž vzhledem k výše příkladmo vyjmenované působnosti
ministerstva zdravotnictví ČR, v jehož čele stojí člen vlády - ministr - je
tedy v jeho pravomoci informovat veřejnost i o skutečnostech
týkajících se činnosti nestátních zdravotnických zařízení. Nelze tedy výrok
žalovaného považovat za vybočení z činnosti právnické osoby (státu) tedy tzv.
exces žalovaného.
Je proto třeba uzavřít, že právní úvahy soudu druhého stupně v této věci byly
přiléhavé, takže se nelze ztotožnit s dovolatelem v jím uplatněném dovolacím
důvodu obsaženém v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Proto je zřejmé,
že z tohoto pohledu je nutno dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v
Praze pokládat za správný. Protože pak nebyly zjištěny ani vady podřaditelné
pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiné vady, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto Nejvyšší soud České republiky z
uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání
žalobce zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151
odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním
úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková