30 Cdo 1526/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce
Ing. P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad štolou č. 3, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp.zn. 32 C 130/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu
v Praze ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 312/2003-50, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 312/2003-50,
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2003, č.j.
32 C 130/2002-33 ve znění, že se zamítá žaloba, aby bylo zjištěno, že postupem
policejního orgánu a sdělením obvinění ze dne 22. září 2000, ČVS:
KVV-246/20-Hz-98, bylo porušeno právo žalobce na ochranu osobnosti podle § 11
občanského zákona
a zásah do tohoto práva žalobce je neoprávněný s tím, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 násl. občanského
zákoníku (dále jen \"o.z.\") za situace, kdy z obsahu žaloby bylo zjištěno, že
k tvrzenému neoprávněnému zásahu mělo dojít sdělením obvinění žalobci ze dne
22. září 2000, ČVS: KVV-246/20-Hz-98, v němž již fakticky byla vyřčena vina
žalobce a došlo tak k porušení presumpce neviny, a které bylo vydáno na základě
nepravdivých skutečností, účelově, k naplnění politického zadání v rámci tzv.
akce \"Č. r. \".
V napadeném rozhodnutí však soud připomíná, že postup orgánů činných v trestním
řízení (včítaje v to i sdělení obvinění), představuje výkon zákonem uložené
právní povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů, což je okolnost
vylučující neoprávněnost zásahu. V občanskoprávním řízení z hlediska pravomoci
vymezené ustanovením § 7 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.) není soud
(v občanském soudním řízení) oprávněn k tomu, aby přezkoumával správnost
postupu orgánů činných v trestním řízení. K tomu jsou výlučně povolány jen
jednotlivé orgány činné v trestním řízení v rámci jejich kompetencí
vyplývajících z trestněprávních předpisů a postupem podle těchto předpisů.
Odvolací soud poukázal na to, že tento závěr není v rozporu
s Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou na ochranu práv a
svobod, neboť ani z nich nelze dovodit možnost překračování soudní pravomoci.
Odvolací soud se pak neztotožnil se žalobcem, že tvrzeními obsaženými ve
\"sdělení obvinění\" došlo
k porušení presumpce neviny. Již ze samotného názvu tohoto úkonu vyšetřovatele
se (totiž) podává, že v něm popsané a žalobci (v rámci obvinění) připisované
skutky jsou toliko obviněním.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. března 2004, přičemž
zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dne 10. května 2004 včasné dovolání,
doplněné podáním na č.l. 63 spisu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel
především vytýká, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na
nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je
postiženo vadou ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť soudem nebyly provedeny navržené důkazy.
Dovolatel zejména odkazuje na to, že podstata zásahu vyšetřovatele
do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 11 o.z., ale hlavně
chráněných Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou na ochranu
práv a svobod a též trestním řádem spočívá v tom, že byl protiprávně obviněn
sdělením obvinění ze dne
22. září 2000, kterým byl označen za spolupachatele trestného činu podle § 250
trestního zákona. To bylo zcela absurdní, protože sám v bance působil jako
provozní náměstek, jehož pracovní náplní nikdy nebyly záležitosti projednávání
a schvalování úvěrů. K jednání Úvěrového a depozitního výboru U. b., a.s. byl
žalobce zván pro případ dotazů ve vztahu k provozním záležitostem banky,
přičemž v některých případech pořizoval záznam o projednávaných záležitostech.
Tyto skutečnosti (přitom) byly vyšetřovateli známy. Žalobce byl vyšetřovatelem
mezi údajné spolupachatele zařazen v rámci připravovaného monstrprocesu v akci
\"Č. r. \".
V daném případě, pokud by policejní orgány dodržovaly trestněprávní předpisy
(konkrétně § 2 trestního řádu), musely by zjistit, že žalobce není osoba
odpovědná
za úvěrové záležitosti banky. Vyšetřovatel neprovedl žádné navrhované důkazy,
jinak by musel zjistit, že žalobce není osobou stíhatelnou, protože s trestnou
činností nemá
a nemůže mít nic společného. Nadto i obsahově je sdělení obvinění z 22. září
2000
v rozporu se zákonem.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází fakticky z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek, jímž
odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
potvrdil, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř., takže dovolání je
v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu
s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v
dovolání žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové
eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výroku ve
věci samé zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou
stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2
o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že
pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve
společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Dovolání žalobce však ve skutečnosti není svým obsahem způsobilé rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit.
Odvolací soud v posuzované věci při svém rozhodování vycházel z výkladu
ustanovení § 11 násl o.z. (zde zejména § 13 tohoto zákona), když žalobce se
domáhal přisouzení morální satisfakce v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho
práva
na ochranu osobnosti.
Zde je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské
osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných
neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy
bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek
vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a
nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou
fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je
proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní
ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu
osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v
občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o
důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny
základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu
osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní
ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako
neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity
osobnosti.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem
a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z
těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13
o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu
pouze
u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem,
které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je
takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním
právem, t.j.
s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač by se
případně zdánlivě jevily jako odporující objektivnímu právu, takové zásahy není
možno hodnotit jako neoprávněné zásahy do osobnosti fyzické osoby. Podstatou je
existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají
tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce
vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné
straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde
je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této
skupiny patří především tzv. zákonné licence, resp. případy, kdy k zásahu do
osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného
zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil
zákon. Zde - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace,
kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti
je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní
veřejný zájem. Tak je tomu právě i tehdy, jestliže je do osobnostních práv
fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení
v rámci tohoto řízení (např. postupem podle § 67 násl., § 82 násl. trestního
řádu, ale
i třeba podle § 160 násl. ve spojení s § 32 téhož zákona, apod.). Takovýto
zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou pak ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu
s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Je pak nepochybné, že o zákonnou licenci nepůjde tam, kde
by jednající se
při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu.
Pro účely posuzované problematiky by mohlo jít o případné nepřípustné
neprocesní úkony vyšetřovatele ve vztahu k obviněnému apod.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku
posuzoval souladně s vyloženým názorem. Je zřejmé, že k zásahu do osobnostních
práv žalobce došlo v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených
procesních oprávnění (resp. povinností) orgánů činných v trestním řízení
(přičemž pro posouzení dané věci není ve své podstatě právně rozhodný výsledek
dotčeného trestního řízení). Nebylo prokázáno (a ani ve své podstatě
prokazováno), že by v rámci zmiňovaného trestního řízení orgány v něm činné
případně vykročily z mezí tohoto řízení. Je pak současně zřejmé, že jinak není
v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního
postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se
jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Jestliže tak tedy
nebyl zásah do osobnostních práv žalobce seznán jako neoprávněný, pak této
skutečnosti odpovídal i výsledek sporu o žalobcem podané žalobě. Nebyl tak však
současně naplněn ani dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., neboť výše uvedené právní závěry se obecně uplatní bez ohledu na
žalobcem navržené důkazy.
Protože tedy z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání nelze dovodit,
že by soud druhého stupně věc uvedeným výrokem neposoudil správně, pak za
situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby
z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný.
Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst.2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá
o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když
úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu