30 Cdo 1542/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci
žalobce L. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. F., advokátu, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C
79/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
12. března 2003, č. j. 1 Co 11/2003-68, t a k t o :
Rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2003, č. j. 1 Co 11/2003-
68 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 23 C 79/2001 –
52, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 23 C
79/2001-52, zamítl žalobu, podle níž měl být žalovaný uznán povinným zaplatit
žalobci částku 4.160.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve
smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\").
Rozhodnutí odůvodnil promlčením daného nároku podle ustanovení § 100 odst. 1 a
§ 101 o. z. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. března 2003, č. j. 1 Co
11/2003-68, rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 219
občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") potvrdil a rozhodl též o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení § 100 a
násl. o. z. především tím, že všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá
dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným
zásahem do její osobnosti jsou - na rozdíl od majetkových práv -
nepromlčitelná. Současně však dovodil, že pokud ovšem jde o nárok na peněžní
zadostiučinění (uplatněný v daném případě žalobcem) platí výjimka, neboť
vzhledem k podobnosti tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec
i tento nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o. z. promlčení
podléhá v tříleté promlčecí době. Ta počíná běžet ode dne, kdy tento nárok mohl
být vykonán poprvé. Tato okolnost pak byla důvodem, pro který odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. dubna 2003, přičemž
dovolateli bylo toto rozhodnutí doručeno dne 16. dubna téhož roku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 16. května 2003
včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Touto otázkou je pak problém
možného promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích
(ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o. z.). Dovolatel má zato, že
odvolací soud dospěl k nelogickému závěru, že žalobcem požadovaná náhrada
nemajetkové újmy v penězích je sice součástí všeobecného osobnostního práva,
které je nepromlčitelné, ale (tato) jeho část se promlčuje. Navrhuje proto,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
V písemném vyjádření se žalovaný s napadeným rozsudkem ztotožnil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst.
1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.
s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a opírá se o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože je třeba mít zato, že řešení otázky zabývající se případnou možností
promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §
13 odst. 2 o. z. činí napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným
(§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud poté přezkoumal
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanovením § 242
odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu (a stejně tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně) nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu,
žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího
soudu nezatížila. Opačná je však situace v případě dovolatelem v dovolání
uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Je nepochybné, že odvolací soud se správně s ohledem na žalovaným uplatněnou
námitku promlčení daného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích zabýval
otázkou, zda se skutečně může uplatněný nárok promlčet. Správně též mimo jiné
poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první o. z. se
promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Dále je třeba
plně souhlasit s jeho konstatováním, že všeobecné osobnostní právo,
resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě
neoprávněným zásahem do její osobnosti, jsou - na rozdíl od majetkových práv -
nepromlčitelná.
V dalším se však již dovolací soud se závěry soudu druhého stupně neztotožňuje.
Jde především o právní úvahu, podle níž, pokud jde o nárok na peněžní
zadostiučinění, platí z již uvedené zásady výjimka, neboť vzhledem k podobnosti
tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, i
tento nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o. z. promlčení
podléhá v tříleté promlčecí době. Ač zde zřejmým inspiračním zdrojem úvah
odvolacího soudu je názor obsažený v kapitole osmé, bodu VI., str. 163
publikace \" Ochrana Osobnosti\" (Nakladatelství Linde Praha, a. s., Praha
1996), není u tohoto závěru zcela důsledně a nekompromisně doceněna
skutečnost již naznačené zásady, podle níž, jestliže se podle ustanovení § 100
odst. 2 o. z. (až na výslovně stanovené výjimky) promlčují všechna práva
majetková, pak se nepromlčují nemajetková práva, mezi něž je nutno zařadit
jako právo ryze osobní povahy i právo na ochranu osobnosti fyzické osoby podle
ustanovení § 11 násl. o. z. (zde srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu Prz
33/67).
Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) občanský
zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní
oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný
svobodný rozvoj. V tomto uceleném a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti
existují dílčí práva , která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých
hodnot, resp. stránek fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její
celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce
za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé
prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby uvedeny v ustanovení § 13 o. z., a
to pouze příkladným výčtem. Podle zmíněného ustanovení patří k takovýmto
prostředkům :
- povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,
- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,
- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 13 o. z. může spočívat
buď v morálním plnění (§ 13 odst. 1 cit. zákona) anebo v
peněžitém plnění (§ 13 odst. 2 a 3 o. z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v
penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s
konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však
jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a
ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy
osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11 násl. o. z.,
vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce
příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních
prostředků.
Lze mít proto zato, že úvahy zmiňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku s
reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání
satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 o. z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě,
nemá v tomto případě zákonný podklad. Ostatně odlišnost tohoto institutu se
naznačuje např. i v rámci kontrastu k úpravě,
na níž odkazuje ustanovení § 16 o. z.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v
Olomouci nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst.
2 o. s. ř.), což je z uvedených důvodů třeba vztáhnout i na
rozhodnutí ve věci samé soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky
proto toto rozhodnutí (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s.
ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu