30 Cdo 1549/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Duchoně a soudců JUDr Jurale Malika a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. G., 2) V. K.,
oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 497.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 95/95, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 1998, č. j. 18 Co
558/98-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 1998, č. j. 31 C 95/95-138,
byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně
401.006,- Kč s 16% úrokem od 17. 11. 1995 do zaplacení, a to do tří dnů od
právní moci rozsudku. Dále byl zamítnut návrh žalobkyně ohledně částky 95.994,-
Kč s příslušenstvím a konečně byla žalovaným uložena povinnost zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 30.862,50 Kč. Po
obsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda o zajištění
správy domu, uzavřená dne 4. 6. 1992 mezi Správou budov města P. a „Realitní
kanceláří C.\", je neplatná, neboť byla uzavřena s neexistujícím právním
subjektem. Na základě toho dovodil, že stejně tak je neplatná i nájemní smlouva
uzavřená mezi „Realitní kanceláří C.\", zastoupené JUDr. M. M., který jménem
konsorcia „Realitní kancelář C.\" smlouvu se žalovanými uzavíral. Další důvod
neplatnosti nájemní smlouvy shledal soud prvního stupně v tom, že ve smlouvě
nebyla specifikována přesná výše nájemného a konečně, že před uzavřením smlouvy
nebyl dán souhlas příslušného orgánu k uzavření smlouvy s konkrétními subjekty.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem, které způsobily absolutní neplatnost nájemní
smlouvy, uzavřené dne 14. 12. 1992, nemohla platně vzniknout ani podnájemní
smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými dne 1. 4. 1993, a tudíž ani
smlouva o sdružení uzavřená téhož dne. Z tohoto právního stavu tedy vycházel
soud prvního stupně při rozhodování o žalobě, kterou žalobkyně požadovala
zaplacení částky 497.000,- Kč s 16 % úrokem z jednotlivých, dále uvedených
částek, z toho 245.000,- Kč jako částky vyplacené na základě smlouvy o sdružení
a částky 252.000,- Kč jako poměrné úhrady nákladů vynaložených na rekonstrukci
pronajatých nebytových prostor.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 10. 1998, č. j.
18 Co 558/98-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil
povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 268.205,70 Kč s 16% úrokem z
této částky od 17. 11. 1995 do zaplacení, do částky 132.800,- Kč s 16% úrokem z
této částky od 17. 11. 1995 do zaplacení, žalobu zamítl a nepřiznal účastníkům
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl v
podstatě ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že konsorcium
založené dne 17. 6. 1991 JUDr. M. M. a ing. J. K. pod názvem „Realitní kancelář
C.\", nelze považovat za subjekt práva, neboť konsorcium, založené podle § 99 a
následujících tehdy platného hospodářského zákoníku, nemělo způsobilost k
právům a povinnostem. Dohodu o zajištění správy domu ze dne 4. 6. 1992
uzavírala Správa budov města P. s Realitní kanceláří C. v P., tedy s někým, kdo
neměl způsobilost k právům a povinnostem a k právním úkonům. Tento neexistující
právní subjekt pak uzavřel nájemní smlouvu s druhým žalovaným, proto je nájemní
smlouva rovněž absolutně neplatná. Žalovaní rovněž nedoložili, že by příslušný
správní orgán vyslovil souhlas s uzavřením smlouvy již konkrétních právních
subjektů, je proto sporné, zda by bylo možno považovat nájemní smlouvu za
platnou i s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. Z
neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. 12. 1992 odvolací soud dovodil
neplatnost i smlouvy podnájemní ze dne 1. 4. 1993 a smlouvy o sdružení z téhož
dne, když navíc obě tyto smlouvy uzavírala i první žalovaná, která v té době
nájemkyní nebytových prostor nemohla být, a to ani podle neplatné nájemní
smlouvy. Pokud žalobkyně zasílala žalovaným finanční prostředky na základě
neplatné smlouvy o sdružení, docházelo k bezdůvodnému obohacení žalovaných na
úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1, 2 obč. zák. Žalovaní tedy
získali majetkový prospěch plněním žalobkyně z neplatného právního úkonu –
smlouvy o sdružení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně
pokud jde o neplatnost smlouvy o investicích i pokud jde o zásady výpočtu výše
bezdůvodného obohacení žalovaných na její úkor. Na základě svých zjištění pouze
snížil soudem prvního stupně stanovenou výši této částky a odmítl námitku
promlčení žalovaných.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadli žalovaní (dále jen dovolatelé)
dovoláním proti výroku, jímž jim byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni
částku 268.205,70 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že pokud by dovolací soud považoval tuto
změnu za částečné potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, opřeli přípustnost
dovolání o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále poukázali na
přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tedy že
jim byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolání
opřeli především o tvrzení, že soud nesprávně posoudil nájemní smlouvu ze dne
14. 12. 1992 jako smlouvu neplatnou, protože byla uzavřena s neexistujícím
subjektem a od toho pak odvodil i neplatnost dalších smluv. Dle názoru
dovolatelů konsorcium Realitní kancelář C. se skládalo ze dvou účastníků – ing.
J. K. a JUDr. M. M., přičemž dle smlouvy o založení konsorcia byl JUDr. M. M.
oprávněn jednat za druhého člena sdružení v záležitostech nájemních smluv.
Proto navrhovali důkaz výslechem JUDr. M. M., který však nebyl soudem proveden.
Dovolatelé dále uvedli, že byl dostatečně prokázán souhlas příslušného orgánu s
uzavřením podnájemní smlouvy, neboť dle jejich názoru není dle ustanovení § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nutný souhlas ke konkrétním osobám, s nimiž bude
smlouva uzavřena, nýbrž pouze k předmětu podnikání. Dovolatelé považovali za
nesprávný rovněž právní názor, podle něhož se žalobkyně ve smlouvě o sdružení,
kterou s nimi uzavřela, zavázala k plnění nemožnému. Žalobkyně ani dovolatelé
nevěděli o neplatnosti smluv a o bezdůvodném obohacení, všichni jednali v dobré
víře, že všechny smlouvy jsou platné. Proto se žalobkyně nemohla zavázat k
nemožnému plnění, neboť fakticky pro podnikání poskytla předmětné prostory.
Plnění tedy bylo možné a realizovalo se. Dovolatelé vyjádřili své přesvědčení o
platnosti smlouvy o sdružení a namítli, že při jejím hodnocení nebylo
přihlédnuto k tomu, že žalobkyně si do nákladů započítala veškeré výdaje
týkající se investic, zařízení prodejny a nákup zboží. Při ukončení činnosti
sdružení zásoby odvezla, ale nedošlo při tom k vypořádání účastníků sdružení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,
hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před
novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání v předmětné věci bylo podáno oprávněnými
osobami, tj. účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, jak to vyžaduje
ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., bylo podáno ve lhůtě dle ustanovení § 240
odst. 1 o.s. ř. a splňuje formální i obsahové znaky dle ustanovení § 241 odst.
2 o. s. ř. Po tomto zjištění se dále zabýval přípustností dovolání, neboť dle
ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jedná se
sice o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl formálně změněn rozsudek soudu
prvního stupně co do výše částky, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit
žalobkyni, avšak okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé, tedy
okolnosti, na jejichž základě byla uložena povinnost plnit, byly posouzeny
oběma soudy shodně, tudíž i práva a povinnosti stanovená účastníkům nejsou ve
své podstatě odlišná, resp. jsou odlišná pouze co do výše peněžní částky.
Vzhledem k tomu je tedy nutno posuzovat napadený rozsudek odvolacího soudu bez
ohledu na jeho formální znění jako rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. Je tomu tak proto, že v předmětné věci se jednalo již o
druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci (rozsudek Okresního soudu Plzeň-
město ze dne 8.7.1996, č.j. 31 C 95/95-67, kterým byla žalobkyni její žaloba
zamítnuta, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15.1.1997 čj. 15
Co869/96).
Podle § 242 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237, a
pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání
uplatněny.
Dovolateli tvrzený další důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj. že jim účastníkům řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, který je zároveň
dovolacím důvodem dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., nebyl
dovolateli vůbec konkretizován. Dovolatelé neuvedli žádné skutečnosti, ze
kterých by mohla tato vada řízení vyplývat, a dovolacím soudem nebyla v
přezkoumávané věci zjištěna.
Přesto, že dovolatelé ve svém dovolání výslovně neupřesnili z jakého důvodu
dovolání podali, lze z obsahu dovolání dovodit, že uplatnili důvod dovolání dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. , tedy že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci.
Předmětem sporu v dané věci je posouzení otázky platnosti smluv, uzavřených
mezi účastníky, tj. smlouvy o podnájmu a smlouvy o sdružení. Při posuzování
platnosti těchto smluv je však nejprve třeba zkoumat platnost smluv, na jejichž
základě mohly být obě uvedené smlouvy uzavřeny, tj. platnost Dohody o zajištění
správy domu čp. 6 v P., R. 5, ze dne 4. 6. 1992, kterou uzavírala Správa budov
města P. s Realitní kanceláří C. v P. a poté i nájemní smlouvy, kterou
uzavírala Realitní kancelář C. jako nájemce nebytových prostor s druhým
žalovaným. Při posuzování platnosti Dohody o zajištění správy domu se dovolací
soud zcela ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů spočívajícím i v tom,
že předmětná smlouva je neplatná, neboť Správa budov města P. ji uzavírala s
neexistujícím subjektem. Tento závěr zcela jednoznačně vyplývá z obsahu
smlouvy, kde jako druhá smluvní strana je uvedeno „C. realitní kancelář v P.\",
aniž by zde bylo uvedeno označení konkrétní fyzické osoby, která smlouvu
uzavírá, podpis pod razítkem je zcela nečitelný. Vzhledem k tomu, že ke dni
uzavření smlouvy - 4. 6. 1992 - existovala Realitní kancelář C. na základě
smlouvy o založení konsorcia ze dne 17.6.1991 jako konsorcium, které podle
tehdy platného hospodářského zákoníku (§ 99 a násl.) nemělo právní
subjektivitu, nelze tuto smlouvu považovat za platnou, neboť druhou smluvní
stranou nebyl právní subjekt – v tomto případě právnická osoba, která by měla
způsobilost k právům a povinnostem a k právním úkonům. V souladu s ustanovením
§ 38 obč. zák. o neplatnosti právních úkonů z důvodu nezpůsobilosti k právním
úkonům lze tedy učinit závěr, že smlouva je absolutně neplatná proto, že byla
uzavřena s konsorciem, které nemělo právní subjektivitu. K tomu je třeba dodat,
že z obsahu Dohody o zajištění správy domu nelze zjistit, která fyzická osoba
ji jménem této právnické osoby uzavírala, zda tedy za právnickou osobu jednala
osoba, která je oprávněna právnickou osobu zastupovat a jednat jejím jménem.
Na základě výše uvedeného závěru o neplatnosti Dohody o zajištění správy domu
lze zcela jednoznačně dovodit i neplatnost nájemní smlouvy ze dne 14. 12. 1992
o nájmu nebytových prostor v předmětném domě, kterou uzavírala Realitní
kancelář C., zastoupená JUDr. M. M. s druhým žalovaným V. K. Neplatnost této
smlouvy je dána zejména tím, že JUDr. M. M. nemohl zastupovat Realitní kancelář
C. a jednat jejím jménem, když Realitní kancelář C. byla pouze konsorciem bez
právní subjektivity. V této souvislosti je nutno odmítnout tvrzení dovolatelů,
že JUDr. M. M. byl oprávněn na základě Smlouvy o založení konsorcia jednat za
druhého člena sdružení v záležitostech nájemních smluv, neboť dle označení
účastníků v nájemní smlouvě JUDr. M. M. tam nevystupuje jako zástupce druhého
člena sdružení ing. J. K., ale zástupce právně neexistujícího subjektu –
Realitní kanceláře C.
Dále je neplatnost smlouvy dána tím, že pokud byla absolutně neplatná Dohoda o
zajištění správy domu, na jejímž základě se Realitní kancelář C. měla stát
správcem předmětné nemovitosti, nemohl tento právně neexistující subjekt, který
se tudíž ani nestal správcem předmětného domu, uzavírat platnou nájemní
smlouvu. V této souvislosti se jeví jako zcela nadbytečné řešení otázky, zda
byl udělen platný souhlas příslušného orgánu k uzavření nájemní smlouvy dle
ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. a v souvislosti s tím i otázku
přistoupení druhé žalované k nájemní smlouvě.
Od neplatnosti obou uvedených smluv se pak odvíjí i neplatnost smlouvy o
podnájmu předmětných nebytových prostor, uzavřená mezi žalovanými a žalobkyní
dne 1. 4. 1993, neboť žalovaní nemohli být na základě neplatné nájemní smlouvy
nájemci předmětných nebytových prostor v domě, a tudíž ani nemohli uzavřít
platnou podnájemní smlouvu s žalobkyní. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je pak
neplatná i smlouva o sdružení, uzavřená dne 1. 4. 1993 mezi žalobkyní a
žalovanými, která byla uzavřena za účelem provozování obchodní činnosti v
předmětných nebytových prostorách. Podle této smlouvy měla žalobkyně dát k
dispozici předmětné nebytové prostory, které užívala na základě podnájemní
smlouvy a žalovaní měli dát k dispozici zařízení těchto nebytových prostor. Jak
správně zhodnotil v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, poněvadž
podnájemní smlouva je absolutně neplatná, pak od počátku uzavření smlouvy o
sdružení byl právně nemožný závazek žalobkyně vložit nebytové prostory do
sdružení, když žalobkyni nevzniklo podnájemní právo z neplatné podnájemní
smlouvy, a dále i splnění účelu smlouvy o sdružení bylo právně nemožné, když
tímto účelem bylo provozování obchodní činnosti právě v předmětných nebytových
prostorách. Z těchto důvodů je i smlouva o sdružení od počátku absolutně
neplatná. Na tomto místě je žádoucí poznamenat, k námitce dovolatelů o faktické
možnosti realizovat smlouvu o sdružení, že s ohledem na ustanovení § 37 odst.2
obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný, přičemž
nemožnost předmětu plnění může být fyzická či právní. O počáteční právní
nemožnost plnění jde v případě, kdy předmět plnění je neuskutečnitelný v
důsledku právní překážky existující v době učinění právního úkonu, přičemž
touto právní překážkou v předmětné věci byla na základě neplatnosti podnájemní
smlouvy neexistence podnájemního právního vztahu žalobkyně k nebytovým
prostorám.
Vzhledem k výše uvedenému ostatní námitky dovolatelů ohledně hospodaření
sdružení a nevypořádání účastníků sdružení při ukončení jeho činnosti, stejně
tak jako ohledně vědomosti žalobkyně o tom, že pronajímatel domu žalovaným
uhradí náklady ve výši 250.000,- Kč a o nevyhovění žádosti o výslech svědka
JUDr. M., nemají pro právní posouzení této věci význam.
Na základě výše učiněných právních závěrů lze konstatovat, se odvolací soud se
správně a velmi podrobně zabýval posouzením a výpočtem bezdůvodného obohacení,
které žalovaným v důsledku plnění žalobkyně z neplatných právních úkonů vzniklo
i námitkou promlčení, kterou žalovaní vznesli. Vyčíslení výše bezdůvodného
obohacení odvolacím soudem žalovaní v dovolání nenapadli a ani dovolací soud
neshledal v postupu a rozhodování odvolacího soudu žádná pochybení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje tedy dovolací soud za správné,
dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. v přezkoumávané
věci naplněn není. Dovolací soud proto dovolání zamítl podle ustanovení § 243b
odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení
dovolatelé neuspěli a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. František D u c h o ň , v. r.
předseda senátu