30 Cdo 1577/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) M. L., b) M. L., c) J. L., d) L. Š., e) J. Š., a f) M. W.,
všech zastoupených JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici,
Nádražní 9, proti žalovaným 1) B. B., zastoupené JUDr. Martinou Lajdovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 6/8 a 2) obchodní společnosti
AquaCzech s.r.o., se sídlem v Rousínově u Vyškova, Velešovice 131, IČ 26241731,
zastoupené JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hilleho 6, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 47/2005, o
dovolání žalobců d), e) a f) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
12. prosince 2007, č. j. 1 Co 37/2007-113, takto:
I. Dovolání žalobců d), e) a f) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v
penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí A. L. a D. Š. při dopravní nehodě
způsobené první žalovanou, která řídila vozidlo druhé žalované.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. října 2006, č.j. 24 C 47/2005-68,
žalobě zčásti vyhověl a uložil první žalované zaplatit žalobcům a), d) a e),
každému 100.000,- Kč a žalobcům b), c) a f) každému 50.000,- Kč. Ve zbývající
části žalobu vůči první žalované zamítl. Žalobu vůči druhé žalované zamítl
zcela a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že za dopravní
nehodu a její následky odpovídá výlučně první žalovaná (která byla uznána
vinnou na této nehodě rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. května
2005, č.j. 2 T 45/2005-205), a nikoliv druhá žalovaná, neboť první žalovaná
používala v době nehody vozidlo k soukromým účelům a nejednala za svého
zaměstnavatele. Proto soud vyšel z toho, že druhá žalovaná neodpovídá za
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců ani analogicky podle § 427
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Při úvaze o výši náhrady nemajetkové
újmy podle § 13 odst. 3 o.z. vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobcům
byly pojišťovnou vyplaceny náhrady imateriální škody ve výši stanovené v § 444
odst. 3 o.z., které jsou nárokem odlišným od náhrady dle § 13 odst. 3 o.z., že
první žalovaná, jak vyplývá z rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném proti
ní, spáchala trestný čin sice z nedbalosti, ale nebyly shledány žádné
polehčující okolnosti. Vzhledem ke kvalitě příbuzenských vztahů žalobců k A. L.
a D. Š. pak považoval za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy (nad rámec částek
vyplacených pojišťovnou) ve výši 100.000,- Kč u rodičů a 50.000,- Kč u
sourozenců.
K odvolání první žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. prosince
2007, č.j. 1 Co 37/2007-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve vztahu ke všem žalobcům.
Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se
soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců.
Odpovědnost za popisovaný zásah však podle názoru odvolacího soudu nese ve
smyslu § 427násl. o.z. ve spojení s § 853 o.z. výlučně druhá žalovaná jako
provozovatel vozidla, jehož provozem byla způsobena dopravní nehoda, při níž
zahynuli rodinní příslušníci žalobců. Při posouzení výše náhrady nemajetkové
újmy v penězích odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobcům byly pojišťovnou
vyplaceny částky za škodu způsobenou usmrcením ve výši stanovené v § 444 odst.
3 o.z. Konstatoval, že nad rámec tohoto odškodnění může právo na další náhradu
nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. vzniknout pouze v
případech, kdy uvedené odškodnění nepostačuje, neboť byly zpřetrhány vztahy a
vazby, které zde existovaly nad rámec běžných vztahů v rodině nebo ve společné
domácnosti a důsledky úmrtí výrazně překračují obvykle vzniklé následky, což v
řízení nebylo prokázáno.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobcům doručen dne 6. února 2008, přičemž
právní moci nabyl dne 13. února 2008.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalobci v pondělí dne 7. dubna
2008 dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Výslovně uplatňují dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívají, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že odškodnění, které již obdrželi, je v
jejich případě adekvátní náhradou nemajetkové újmy, ani s tím, že za zásah do
osobnostních práv odpovídá výlučně druhá žalovaná jako provozovatel vozidla ve
smyslu § 427 o.z., když k události, kterou bylo zasaženo do jejich osobnostních
práv došlo porušením právní povinnosti ze strany první žalované, a to v
souvislosti s provozem dopravního prostředku, nikoliv v důsledku zvláštní
povahy provozu dopravního prostředku. Navrhli proto, aby dovolací soud
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2009, č.j. 24 C 47/2005-163,
bylo dovolací řízení ve vztahu k žalobcům a), b) a c) zastaveno podle
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších změn a doplňků. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že
dovolání žalobců d), e) a f) proti napadenému rozsudku v této věci je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Současně uvážil, že
dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé týkajícím se žalobců d), e) a f) v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto
dovolání není důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty však z obsahu napadeného spisu
nebyly seznány. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř.
jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, lze dovolání
podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci v prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě
jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 o.z. je dostatečnou satisfakcí za
vzniklou újmu na osobnostních právech, když podle jejich názoru jde o případ
mimořádné závažnosti, která odůvodňuje přiznání další satisfakce podle
ustanovení na ochranu osobnosti (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4.května
2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04). Podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené
fyzické osobě podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o.z. peněžité zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a
rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení § 13 o.z. ovšem
nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho
výše. Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše
nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto
zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení § 136
o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o
zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného
ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit
úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného
případu. Ustanovení § 444 odst. 3 o.z. zakládá originální právo na jednorázové
odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou újmu, která
jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je dán
stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-li
existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez
dalšího dokazování. Z uvedeného lze dovozovat, že záměrem zákonodárce bylo
upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v
případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Na druhé straně – jak
konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4.5.2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04
– je tato úprava natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající
řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není
dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené
osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Odvolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých skutkových zjištění
a na základě jakých úvah rozhodl pokud dospěl k závěru, že v této věci nejsou
splněny předpoklady poskytnout žalobcům další náhradu nemajetkové újmy podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z.
Dovolatelé pak jimi vyjádřený názor, že jim
náhrada nemajetkové újmy v penězích náleží, v zásadě blíže neodůvodňují, takže
v tomto smyslu nenaznačují, v čem měl být naplněn dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. S ohledem na vázanost dovolacího soudu podaným dovoláním je proto třeba
považovat napadený rozsudek odvolacího soudu za správný. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalobců d), e) a f) podle ustanovení § 243b odst. 2
o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Dovolací soud pro úplnost připomíná, že pokud žalobci v dovolání exponují
právní otázku, zda při určení odpovědného subjektu za zásah do osobnostních
práv žalobců bylo namístě aplikovat (za použití analogie § 853 o.z.)
ustanovení § 420 odst. 1 o.z. nebo § 427 o.z., tedy zda byl zásah do
osobnostních práv žalobců způsoben porušením právní povinnosti první žalované
nebo provozem dopravního prostředku s následnou odpovědností druhé žalované,
nemá za situace, kdy se dovolatelům nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu
o tom, že v daném případě nejsou dány předpoklady pro přisouzení náhrady
nemajetkové újmy v penězích, pro posouzení důvodnosti tohoto dovolání
relevanci. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 , § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní, avšak žalovaným náklady, na
jejichž náhradu by jinak proti žalobcům měly právo, v souvislosti s tímto
řízením nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.