30 Cdo 1588/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce B. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 48/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004,
č.j. 1 Co 368/2003-113, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nemajetkové újmy ve výši 290.768,60 Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Rozhodl též
o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 násl. občanského
zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Sám se ztotožnil se skutkovými i právními závěry,
které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tak konstatoval, že žalobce
neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje zásadně v obvinění z
trestných činů podle § 242 odst. 1 a 2, § 243 trestního zákona a v (tvrzeném)
neoprávněném vzetí do vazby, v níž byl nadto držen i poté, co již důvody vazby
neexistovaly. V řízení bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobce skončilo
pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově, jímž byl žalobce zproštěn
obžaloby.
Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že žalobci nelze upřít, že se subjektivně
cítí dotčen na svých osobnostních právech. Přesto však v postupu orgánů činných
v trestním řízení nelze dovodit neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.
Jestliže je totiž vůči fyzické osobě v souladu s předpoklady stanovenými
zákonem vzneseno obvinění z trestného činu, je vzata do vazby a je proti ní
podána obžaloba, nepředstavují tyto úkony orgánů činných v trestním řízení
neoprávněný zásah do práv dotčené fyzické osoby chráněných ustanovením § 11
násl. o.z., a to ani za situace, kdy následně dojde
ke zproštění obžaloby (jak tomu bylo také u žalobce). Zproštění obžaloby ještě
neznamená, že ve věci nebyly podmínky, aby dotčená osoba byla obviněna, vzata
do vazby, popřípadě postavena před soud, a to i za situace, jak tomu je v
posuzovaném případě. Takové jednání orgánů činných v trestním řízení je třeba
považovat za výkon práva a povinností stanovených zákonem, který vylučuje
neoprávněnost zásahu. Přípustnost těchto případů je odůvodněna významnějším
veřejným zájmem převažujícím nad zájmem individuálním. Proto, jestliže (v dané
věci) nebyl
z objektivního pohledu prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce,
nebylo možno dovodit ani odpovědnost (žalovaného) z hlediska § 13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. února 2004, přičemž
zástupkyni žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 14. dubna 2004
včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel vytýká, že napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel je toho názoru, že mu měla být přiznána náhrada (nemajetkové újmy) v
požadované výši za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Orgány činné
v trestním řízení na základě vykonstruovaného jednání bezdůvodně vzaly
dovolatele
do vazby, kde byl zadržován přesto, že svědkové v přípravném řízení vypovídali
ve dnech 5. října, 23. října a 30. října 1995, a pedofilní orientace znalecky
prokázána nebyla. Ve prospěch žalobce bylo rozhodováno s velkým zpožděním, z
čehož dovolatel dovozuje neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Žádost o
propuštění z vazby
na svobodu podal dne 10. listopadu 1995, avšak o jeho propuštění z vazby bylo
rozhodnuto až 5. února 1996. Dovolatel (přitom) v době před vzetím do vazby žil
řádným životem, angažoval se v politické straně, která ho vybrala na kandidátku
pro volby do Senátu a Parlamentu a zastával různé veřejné funkce. Dovolatel má
zato, že se orgány činné v trestním řízení právě s ohledem na jeho osobu na něj
zaměřily a daly průchod široké medializaci. To mělo za následek, že dovolatel
nemohl být volen
do parlamentu a jeho jméno bylo pošpiněno, očerněno a v souvislosti s tím i
jeho rodina. Bezdůvodně byl držen ve vazbě i přesto, že její důvody uvedené v §
67 písm. b) trestního řádu dávno pominuly. Pokud by na dovolatele nebyla
uvalena vazba a nebyl v ní tak dlouho držen, rozhodně by věc neměla takovou
publicitu a jméno dovolatele by nebylo vláčeno ve sdělovacích prostředcích.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází fakticky z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek jímž
odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
potvrdil, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř., takže dovolání je
v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání
žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové
případné skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výroku ve věci
samé zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou
stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2
o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že
pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve
společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Dovolání žalobce však ve skutečnosti není svým obsahem způsobilé rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit.
Odvolací soud v posuzované věci při svém rozhodování vycházel z výkladu
ustanovení § 11 násl o.z. (zde zejména § 13 tohoto zákona), když žalobce se
domáhal přisouzení morální satisfakce v souvislosti s popisovaným zásahem do
jeho práva
na ochranu osobnosti.
Zde je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské
osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných
neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy
bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek
vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a
nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou
fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je
proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní
ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu
osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v
občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o
důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny
základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu
osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní
ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako
neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity
osobnosti.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí byt jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění
kteréhokoliv
z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13
o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu
pouze
u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem,
které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je
takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním
právem, t.j.
s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se
případně zdánlivě jeví jako odporující objektivnímu právu, není možno takové
zásahy hodnotit jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících
neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež
vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících
porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních
veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách
anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde
je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny
patří především tzv. zákonné licence, resp. případy, kdy k zásahu do osobnosti
fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem,
popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde
- pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad
individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je
zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný
zájem. Tak je tomu právě i tehdy, jestliže je do osobnosti fyzické osoby
zasahováno orgány činnými v trestním řízení v rámci tohoto řízení (např.
postupem podle § 67 násl., § 82 násl. trestního řádu, ale i třeba podle § 160
násl. ve spojení s § 32 téhož zákona, apod.). Takovýto zásah podmíněný
příslušnou zákonnou úpravou pak ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se
stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými
zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární
úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Je
pak nepochybné, že
o zákonnou licenci nepůjde tam, kde by jednající se při posuzovaném zásahu
proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu. Pro účely posuzované
problematiky by mohlo jít o případné nepřípustné neprocesní úkony vyšetřovatele
ve vztahu k obviněnému apod.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku
posuzoval souladně s vyloženým názorem. Je zřejmé, že k zásahu do osobnostních
práv žalobce došlo v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených
procesních oprávnění (resp. povinností) orgánů činných v trestním řízení
(přičemž pro posouzení dané věci není ve své podstatě právně rozhodný výsledek
dotčeného trestního řízení). Nebylo prokázáno (a ani ve své podstatě
prokazováno), že by v rámci zmiňovaného trestního řízení orgány v něm činné
vykročily z mezí tohoto řízení. Je pak současně zřejmé, že jinak není v
pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního
postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci takového řízení, neboť se
jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Jestliže tak tedy nebyl
zásah do osobnostních práv žalobce seznán jako neoprávněný, pak této
skutečnosti odpovídal i výsledek sporu o žalobcem podané žalobě.
Protože tedy z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání, nelze
dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, pak za situace, kdy
je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto
důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo
dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5
věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšné žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu