30 Cdo 1593/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyně J. Č., zastoup. advokátem proti žalovaným 1/ B. H. a 2/ L. H., oba
zastoup. advokátem, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 50/98, o dovolání prvého žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. května 1999, č.j. 16 Co
153/99-36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 2. 1999, č.j. 7 C
50/98-25, žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně
300.000,- Kč spolu se 16% úrokem od 30. 12. 1996 do zaplacení, vše do tří dnů
od právní moci rozsudku a v téže lhůtě 36.300,- Kč na náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil po stránce skutkových
zjištění závěr, že žalobkyně J. Č. uzavřela s B. H. a B. H., spoluvlastníky
domu čp. 107 kat. úz. K., smlouvu o zprostředkování prodeje
označeného domu za 14.000.000,- Kč, přičemž byla sjednána provize za
realizovaný prodej v rozsahu 3 % z prodejní ceny nemovitosti. Žalobkyně své
povinnosti z uzavřené smlouvy plnila; zajistila plány objektu, výpisy z
katastrálního úřadu. Pro spoluvlastníky zajistila řadu zájemců. Jednala s
firmou H., spol. s r.o., která s bratry H. uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí
na koupi označené nemovitosti, na ni také složila zálohu ve výši 250.000,- Kč.
Tato firma smluvou o postoupení pohledávky převedla práva a povinnosti ze
smlouvy budoucí na firmu F., a.s., která posléze kupní smlouvu s prodávajícími
uzavřela. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil smlouvu jako smlouvu
zprostředkovatelskou, mezi jednáním žalobkyně, jednáním označených
firem a následným uzavřením kupní smlouvy shledal vztah příčinné
souvislosti a dovodil, že tohoto výsledku bylo dosaženo přičiněním žalobkyně.
Zprostředkování zákazníka, který sice nemovitosti nekoupil, ale svá práva
(povinnosti) ze smlouvy o smlouvě budoucí postoupil společnosti, která
nemovitosti posléze koupila, je podle názoru soudu prvního stupně takového
rázu, že pokud by nedošlo ke kontaktu žalobkyně s firmou H., spol. s r.o.,
nedošlo by ani k uzavření kupní smlouvy se společností F., a.s. a
spoluvlastníci nemovitostí B. a B. H. by neměli příležitost jmenované firmě
nemovitosti prodat (§ 774 a násl. obč. zák.). V dalším soud prvního stupně
odůvodnil závěr o oprávněnosti žaloby co do výše nároku, úroků z prodlení i
povinnosti žalovaných plnit žalobkyni společně a nerozdílně.
Městský soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání
žalovaných, rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, č.j. 16 Co 153/99-36, rozsudek soudu
prvního stupně v části, týkající se vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou,
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. K řešení otázky, zda pro vznik práva na odměnu
zprostředkovatele je nezbytné, aby zprostředkovatel kontaktoval osobu, s níž
byla smlouva uzavřena, připustil dovolání s odůvodněním, že jde o otázku
zásadního právního významu, u níž nelze vyloučit jiný výklad, striktnější, než
zaujal odvolací soud. Ten při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, jež shledal správnými a postačujícími pro právní posouzení
věci. Ztotožnil se i s právními závěry, které zaujal soud prvního stupně,
včetně závěru o právu žalobkyně jako zprostředkovatelky na provizi. Podmínkou
vzniku nároku provozovatele na odměnu je podle odvolacího soudu zásadně
zkontaktování zájemce se subjektem, který uzavře smlouvu (nepřesně zájemce),
aniž je však vyloučeno, jako je tomu v posuzované věci, že zprostředkovatel
konečného kupujícího nezkontaktoval, ale vyvinul činnost, která vedla k
dohodnutému výsledku. V zákoně použitý výraz „... výsledek dosažen přičiněním
zprostředkovatele...\", uvádí se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále,
je v souladu se smyslem a účelem zprostředkovatelské smlouvy. Odvolací soud se
podrobně vypořádal i s dalšími námitkami odvolatelů, podle nichž nárok na
odměnu žalobkyni nepřísluší ani proto, že nemovitosti nebyly prodány za původně
požadovanou cenu a že žalobkyně nezajistila veškeré náležitosti spojené s
uzavřením kupní smlouvy (§ 774 obč. zák.). Pro konečné rozhodnutí o žalobě ve
vztahu k druhé žalované však odvolací soud neshledal základní předpoklady,
neboť soud prvního stupně se nezabýval odpovědností žalované jako dědičky po
zemřelém B. H. za dluhy v uplatněné výši a žalovaná tento nedostatek rozsudku
soudu prvního stupně vytkla.
V dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se žalovaného B. H.
vyslovil tento žalovaný (dále dovolatel) nesouhlas s právním závěrem odvolacího
soudu o právu žalobkyně jako zprostředkovatelky na odměnu. V praxi
by odvolacím soudem vyslovený právní názor mohl podle dovolatele vést k
absurdním důsledkům, neboť právo na odměnu by mohlo vzniknout i v
případě, že by smlouva byla uzavřena v pořadí až s několikátým subjektem, který
by však prostřednictvím zprostředkovatele vůbec nejednal neznal jej, ale dalo
by se dovodit, že se o možnosti koupě dozvěděl v důsledku jakékoli činnosti
zprostředkovatele. V době, kdy žalobkyně nabídla služby při zprostředkování
prodeje nemovitosti, přislíbila zabezpečit veškeré úkony spojené s takovým
jednáním, přičemž na základě jejího odborného odhadu byla stanovena
cena 14.000.000,- Kč. Zájemci, které žalobkyně přivedla, projevovali zájem o
koupi nemovitosti, ale posléze se ukázalo, že nemají peníze na složení kupní
ceny. I v důsledku těchto zkušeností se bratr dovolatele zřejmě nechal
žalobkyní přesvědčit o nižší ceně za nemovitosti při prodeji a dovolatel s
ohledem na rodinné vztahy posléze bratrův názor akceptoval. K tomu však došlo
až v době, kdy žalobkyně nebyla s dovolatelem a jeho bratrem v kontaktu; na
jednání společností H. se společností F. se žádným způsobem nepodílela. I v
případě společnosti H. se ukázalo, že ta na koupi nemovitostí nemá finanční
prostředky a že je pouze realitní kanceláří. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že
odvolací soud věc po právní stránce nesprávně posoudil a s odkazem na ust. §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 18.5.1999, č.j. 16 Co 153/99-36, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 15.2.1999, č.j. 7 C 50/98-25, zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nad rámec přímo vysloveného dovolacího důvodu
ještě uvedl, že již v průběhu řízení namítal, že v posuzované věci se nejedná o
smlouvu zprostředkovatelskou, ale o smlouvu smíšenou, neboť žalobkyně se navíc
zavázala zabezpečit další jednání a realizaci prodeje, k čemuž však nedošlo.
Odměna měla podle dovolatele pokrývat i úhradu těchto úkonů žalobkyně.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání směřuje proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu, že bylo podáno subjektem, který je k jeho podání
oprávněn a že po formální stránce i po stránce obsahové
splňuje náležitosti stanovené § 241 odst. 1, 2 o.s.ř. pro dovolání jako
mimořádný opravný prostředek v občanském soudním řízení (§ 236 a násl. o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným B. H. Okolnosti významné pro závěr a přípustnosti
dovolání ve smyslu ust. § 238 odst.1 písm. b/ o.s.ř. v posuzované věci
nejsou dány, neboť rozsudek soudu prvního stupně, o němž odvolací soud na
podkladě odvolání žalovaných rozhodl, je prvním rozhodnutím ve věci. Nedostatky
ve smyslu ust. § 237 o.s.ř. nebyly dovolatelem namítány a ani dovolací
soud, posuzuje z úřední povinnosti případnou přípustnost dovolání podle tohoto
ustanovení, taxativně uvedené vady v něm neshledal.
Přípustnost dovolání byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu,
jímž zároveň byla k řešení vymezena právní otázka, pro níž má rozhodnutí
odvolacího soudu zásadní význam (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Tímto výrokem je
dovolací soud vázán a nepřísluší mu posuzovat správnost závěrů odvolacího
soudu o skutkovém stavu, ale ani správnost závěrů v jiných konkrétních
otázkách, neboť o případ, na nějž pamatuje občanský soudní řád v odst. 2
§ 239, se v posuzované věci nejedná.
Podstata právní otázky, pro níž bylo dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu připuštěno a která byla učiněna předmětem posouzení odvolacím soudem,
tkví ve výkladu pojmu „přičinění se\" ve smyslu ust. § 774 obč. zák. jako
náležitosti pro vznik práva zprostředkovatele na odměnu, a to ve vztahu k
osobní účasti zprostředkovatele při kontaktování osoby,
s níž byla smlouva uzavřena. Zprostředkovatelskou smlouvou podle ust. § 774
obč. zák. se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření
smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li
výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele. Uvedeným ustanovením je vymezen
okruh účastníků tohoto smluvního typu (zprostředkovatel-zájemce), stanoven
obsah závazku zprostředkovatele vyvíjet činnost, která má vést k příležitosti
uzavření určité smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou a závazku zájemce zaplatit
zprostředkovateli sjednanou provizi, byla-li smlouva s třetí osobou uzavřena
přičiněním zprostředkovatele a na poskytnutí odměny se účastníci smlouvy
dohodli. Zákon výslovně nestanoví, jakým způsobem má být činnost
zprostředkovatele vyvíjena a neurčuje ani prostředky, jichž zprostředkovatel má
(může) použít. Samo zprostředkování zahrnuje vyhledávání osob, které mohou být
uvažovány jako smluvní strany se zájemcem, navázání styku s nimi a zjišťování
konkrétního úmyslu uzavřít zprostředkovanou smlouvu. Uvedené zákonné ustanovení
neobsahuje přesné vymezení pojmu „přičinění\", jež je nezbytným předpokladem
pro nárok zprostředkovatele na poskytnutí odměny zájemcem. Přičiněním obecně
rozumíme snahu, píli, úsilí, což odpovídá v daném kontextu výrazu „přičiniti
se\" ve smyslu vyvinout velké úsilí, postarat se, vynasnažit se, zasadit se o
něco (Slovník spisovného jazyka českého vyd. r. 1964 AV). Návrh
zprostředkovatele na odměnu ve smyslu ustanovení § 774 obč. zák. je
opodstatněn za předpokladu, že mezi výsledkem, t.j. uzavřením
požadované smlouvy zájemcem s třetí osobou, a činností zprostředkovatele je
vztah příčiny a následku (vztah příčinné souvislosti), opravňující závěr, že
nebýt snahy, úsilí zprostředkovatele, směřující k zajištění příležitosti pro
zájemce uzavřít smlouvu s třetí osobou, k tomuto výsledku by nedošlo. Závěr v
tomto směru odvisí od okolností konkrétního případu a jejich hodnocení ve
vzájemných souvislostech.
Občanský zákoník v ust. § 774 výslovně nevymezuje způsob činnosti
zprostředkovatele a neurčuje ani prostředky, jichž zprostředkovatel může k
dosažení výsledku použít. Proto nelze vyloučit závěr o přičinění
zprostředkovatele ve smyslu ust. § 774 obč. zák. v případech, kdy
zprostředkovatel se přičinil o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve
smyslu ust. § 50a obč. zák., jíž se třetí osoba a zájemce dohodli, že spolu
uzavřou zájemcem požadovanou smlouvu, na jejíchž náležitostech se dohodli a
požadovanou smlouvu uzavřel zájemce se subjektem, na nějž ze smlouvy o budoucí
smlouvě oprávněný subjekt převedl práva (povinnosti) ze smlouvy podle ust. §
50a obč. zák. na uzavření smlouvy se zájemcem a tato smlouva byla
zájemcem s tímto subjektem uzavřena. Tak tomu bylo i v posuzované
věci, kdy navíc zájemce v souvislosti se smlouvou o smlouvě budoucí přijal
zálohu, jež byla zúčtována na kupní cenu. Odvolací soud otázku příčinné
souvislosti posoudil shodně se soudem prvního stupně, který na podkladě
zjištěného skutkového stavu dovodil, že mezi snahou, kterou žalobkyně vyvinula
k dosažení smlouvou dohodnutého výsledku a uzavřením kupní
smlouvy je vztah příčiny a následku. Právní názor odvolacího soudu, který
vyústil v závěr o právu žalobkyně na sjednanou odměnu ve smyslu ust. § 774 obč.
zák. nutno považovat za správný a to bez zřetele na to, že smlouva byla
uzavřena se subjektem, na nějž práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí,
uzavřené přičiněním žalobkyně, subjekt, s nímž tuto smlouvu zájemce uzavřel,
převedl.
Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
vymezeném výrokem o přípustnosti dovolání (§239 odst.1 o.s.ř.) uznal rozhodnutí
odvolacího soudu v posuzované právní otázce správným a dovolání zamítl (§ 243b
odst.1 o.s.ř.). Námitkami dovolatele vznesenými nad rámec přípustného dovolání
se nezabýval, neboť to zákon neumožňuje (§ 236 odst.1 o.s.ř.).
V dovolacím řízení úspěšné žalobkyni náklady v tomto řízení nevznikly,
proto o jejich náhradě bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 142 odst.1, § 224
odst.1, § 243b odst.4 o.s.ř. tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků
právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková