30 Cdo 1596/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce Státního statku S. státního podniku, zastoupeného advokátem,
proti žalovanému O. R., zastoupeném advokátem, o určení neplatnosti právního
úkonu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 9 C 130/95, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2002, č.
j. 37 Co 652/98-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2002, č. j. 37 Co 652/98-145,
a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. března 1998,
č.j. 9 C 130/95-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad
Sázavou
k dalšímu řízení.
Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 10.3.1995
(změněným se souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že dohoda uzavřená dne
21.4.1993 mezi Státním statkem K. (právním předchůdcem žalobce) na straně jedné
a žalovaným na straně druhé, „která je součástí protokolu
o konečném vypořádání restitučních nároků oprávněných osob“, je neplatná, „a to
pokud jde o náhrady živého a mrtvého inventáře“.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 27.3.1998,
č. j. 9 C 130/95-70, žalobě vyhověl (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.680,- Kč, a to do patnácti
dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.). Vycházel ze
závěru, že předmětná dohoda je „absolutně neplatná podle § 39 o.z., neboť tento
právní úkon svým obsahem odporuje právní úpravě tehdy platné, která umožnila
použití náhradového předpisu prostřednictvím výpočtu pouze za předpokladu, kde
se nezachovaly vnosové listiny a nešlo odnětí zemědělského majetku prokázat
jiným hodnověrným způsobem“. V posuzovaném případě se však „původní vnosová
listina zachovala, a jelikož se neprokázal opak je třeba ji považovat za
hodnověrnou a provést vykrytí oprávněného nároku žalovaného podle této vnosové
listiny“, byť tato listina, byla „dohledána“ až po uzavření posuzované dohody.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.4.2002,
č. j. 37 Co 652/98-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak,
že žalobu zamítl a ve výroku II. tak, že nepřiznal účastníkům právo na náhradu
nákladů řízení (výrok I.); současně žalobci uložil povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.225,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.). Vycházel ze
závěru, že „nemožnost prokázání odnětí věcí je třeba posuzovat…z hlediska
subjektivní znalosti účastníků dohody
o jejich existenci a případně dostupnosti“. Opačný výklad by podle odvolacího
soudu „připouštěl stav, kdy by řada dohod o vydání živého a mrtvého inventáře,
při jejichž uzavření se postupovalo podle náhradového předpisu nař.vl. č.
20/1992 Sb., byla latentně absolutně neplatná pro rozpor se zákonem z důvodů
objektivní existence vnosových listin či jiných dokladů, účastníkům těchto
dohod však v době jejich uzavření neznámých a jimi nedohledaných“. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že „nebylo prokázáno, že
by žalovaný v době podpisu věděl, že vnosové listiny existují a zamlčením této
skutečnosti uvedl právního předchůdce žalobce v omyl“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci proto, že pro
určení výše nároku postupem podle „nařízení vlády č. 20/1991 Sb.“ je rozhodný
„objektivní stav, tj. závislý na existenci či neexistenci takových dokladů a
nezávislý na situaci subjektů dohody včetně jejich aktuální situace související
s dostupností těchto dokladů, zejména tehdy, jestliže alespoň jeden z nich o
jejich existenci ví“ a v posuzovaném případě „o existenci vnosových dokumentů
věděli oba účastníci“ a žalovaný „se jich dovolával a v podstatě pouze
zpochybňoval jejich úplnost“. Vzhledem k tomu, že „dohoda se mohla týkat jen
způsobu náhrady a nikoli jejího právního základu včetně výše, znamenalo by její
uzavření v rozsahu překračujícím nárok vyplývající z existujících vnosových
dokumentů, porušení zákona a pokud by bylo na jejím základě plněno, bylo by
plněno bez právního důvodu“. Dále dovolatel namítá, že předmětná dohoda „byla
uzavřena v situaci, kdy na povinnou osobu byl vykonáván značný psychický nátlak
nejen ze strany oprávněné osoby, ale i ze strany pracovníků jí nadřízeného
státního orgánu a současně zřizovatele – ministerstva zemědělství“. Navrhuje,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolaní žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako
nedůvodné zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po
1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho
odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání
proti němu podané
i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod
17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních
právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do
31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první
o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. dospěl k závěru,
že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci proto, že pro určení výše nároku postupem
podle „nařízení vlády č. 20/1991 Sb.“ je rozhodný „objektivní stav, tj. závislý
na existenci či neexistenci takových dokladů a nezávislý na situaci subjektů
dohody včetně jejich aktuální situace související s dostupností těchto dokladů,
zejména tehdy, jestliže alespoň jeden z nich o jejich existenci ví“ . Tato
námitka není opodstatněná.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle ustanovení § 20 odst 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákonů
č. 42/1992 Sb., 93/1992 Sb. a 39/1993 Sb. (dále již jen „zákon č. 229/1991
Sb.“),
k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a
mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do
zemědělského družstva nebo mu byly odňaty v období od 25. února 1948 do 1.
ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má
právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná
osoba uvedená v § 4 odst. 2.
Podle ustanovení § 20 odst 6 zákona č. 229/1991 Sb., vláda České republiky
a vláda Slovenské republiky stanoví způsob výpočtu výše náhrad za věci uvedené
v odstavci 1 pro případ, kdy nelze prokázat odnětí nebo vnesení těchto věcí
nebo nelze určit jejich současnou hodnotu.
Podle ustanovení § 1 nařízení Vlády ČR č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob
výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, ve znění nařízení Vlády
ČR č. 57/1993 Sb. (dále již jen „vládní nařízení č. 20/1992 Sb.“), se pro
případ, kdy nelze prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob,
nebo jejich vnesení do zemědělského družstva v období od 25. února 1948 do 1.
ledna 1990 nebo nelze-li určit jejich současnou hodnotu, se náhrady za tyto
věci stanoví podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní
půdy.
Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že způsob výpočtu výše náhrad za živý a
mrtvý inventář a zásob stanovený vládním nařízením č. 20/1992 Sb. je na místě v
případě, kdy odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, nebo jejich
vnesení do zemědělského družstva v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990
nelze prokázat nebo kdy nelze určit jejich současnou hodnotu (§ 20 odst 1 a
odst. 6 zákona
č. 229/1991 Sb.). Protože platnost právního úkonu je třeba vždy posuzovat k
okamžiku, kdy byl učiněn, je nezbytné i výše uvedenou zákonem předpokládanou
„nemožnost prokázat“ vykládat ve vztahu ke dni uzavření dohody o poskytnutí
náhrady za vnesený, resp. odňatý živý a mrtvý inventář a k „možnostem“
účastníků této dohody rozhodné skutečnosti v uvedený okamžik „prokázat“. Ke
skutečnostem zjištěným účastníky po uzavření dohody pak, logicky vzato, není
možné přihlížet.
Dovolatel dále namítá, že předmětná dohoda „byla uzavřena v situaci, kdy na
povinnou osobu byl vykonáván značný psychický nátlak nejen ze strany oprávněné
osoby, ale i ze strany pracovníků jí nadřízeného státního orgánu a současně
zřizovatele – ministerstva zemědělství“.
Z výpovědi svědka Ing. V. P., vyslechnutého soudem prvního stupně při jednání
dne 23.3.1998, současně vyplývá, že posuzovanou dohodu se žalovaným uzavíral
jako osoba jednající za právního předchůdce žalobce a byl na něj přitom
„vytvářen tlak z nadřízených orgánů, aby byla dohoda a s ní restituční nárok
vypořádán“, bylo mu „uloženo aby byly vzaty zpět rozpory“, a to „i pod hrozbou
odvolání z funkce“.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč.zák. právní úkon musí být učiněn svobodně
a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Výklad ustanovení § 37 odst. 1 obč.zák. je v soudní praxi i v odborné
literatuře ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek
skutečnosti, že právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a
srozumitelně, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže
subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec
nevzniknou (soudní výrok
o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat
ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud však přihlíží k absolutní
neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní
neplatnost právního úkonu totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání
subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního
úkonu podle § 40a o.z.). Za této situace se v případě absolutní neplatnosti
právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat
ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního
úkonu (§ 40a věta druhá o.z.).
Aplikováno na oblast procesních předpisů vztahujících se k povinnosti tvrzení
účastníků a úpravě neúplné apelace je na místě závěr, že skutečnosti vedoucí k
závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti,
aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z
ustanovení § 120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o.s.ř. Uvedená povinnost vyplývá
ze zásady „iura novit curia“ a ze shora zmíněné povahy důsledků vyplývajících z
absolutní neplatnosti úkonu podle § 37 obč.zák. Ustanovení procesních předpisů
nemohou být vykládána tak, aby nerespektováním této úřední povinnosti soudu
došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky
opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže nést žádné
právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních zásad civilního
procesu vyplývajících z ustanovení § 1 až 3 o.s.ř. Jinak vyjádřeno, skutečnosti
svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu
skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v
oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno)
ve smyslu § 120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o.s.ř.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovaná
dohoda je platná aniž přihlédl k výše popsaným skutečnostem vzbuzujícím
pochybnost o svobodě vůle na straně právního předchůdce žalobce při uzavírání
posuzované dohody, tedy ke skutečnostem podstatným pro závěr o absolutní
neplatnosti tohoto úkonu, nelze tento jeho právní závěr považovat zatím za
správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část
věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu ve
Žďáře nad Sázavou
k dalšímu řízení (§ 243b odst.2, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2004
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu