30 Cdo 1597/2017-525
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce R. M., právně zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem,
advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
12/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
10. 2016, č. j. 1 Co 161/2014 - 482, takto:
Rozsudek Vrchního sodu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 1 Co 161/2014-482, se
zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 37 C 12/2006-406, Městský soud v
Praze jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 227 722
Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalovanou dále zavázal zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení částku 712 569 Kč (výrok II).
2. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 227 722 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 134 881 Kč (výrok
II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto odvolací soud rozhodl o nároku žalobce na doplatek náhrady
nákladů obhajoby ve výši 227 722 Kč, které žalobce vynaložil v souvislosti s
trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 18/94, v
němž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č. j. 10 T
18/94-1838, pravomocně zproštěn obžaloby.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 26. 5. 1994 byl žalobce
obviněn z organizátorství trestného činu loupeže podle § 234 tr. zákona.
Žalobce dne 14. 5. 1996 uzavřel s advokátem JUDr. Janem Camrdou smlouvu o
poskytnutí právní pomoci a zavázal se zaplatit mu odměnu včetně hotových výdajů
ve výši 300 000 Kč spolu s daní z přidané hodnoty. Dopisem ze dne 26. 2. 2003
sdělil JUDr. Jan Camrda žalobci, že právní zastupování v trestní věci skončilo
a že mu vzniklo právo na zaplacení dohodnuté odměny. Dne 27. 2. 2003 pak JUDr.
Jan Camrda žalobci vystavil, po odpočtu poskytnuté zálohy, fakturu na částku
271 500 Kč s poučením, že počátkem dalšího roku dojde promlčení žalobcova
nároku vůči státu. Žalobce tuto částku zaplatil ve splátkách, přičemž poslední
splátku ve výši 151 500 Kč uhradil dne 15. 1. 2007.
5. Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným
postupem, dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“, a dospěl k závěru, že žalobce
předmětný nárok uplatnil u soudu až po marném uplynutí desetileté objektivní
promlčecí lhůty stanovené v § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., která podle
názoru odvolacího soudu počala běžet sdělením obvinění žalobci, tj. dne 26. 5.
1994, a uplynula nejpozději dne 27. 5. 2004. Žalobce však žalobu v posuzované
věci podal až dne 1. 2. 2005. Odvolací soud zároveň dovodil, že námitka
promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, neboť po
pravomocném zproštění obžaloby měl žalobce dostatek času na to, aby svůj nárok
na náhradu škody uplatnil u soudu před uplynutím objektivní promlčecí doby.
Odvolací soud vzal rovněž v potaz, že žalobce dlužnou částku na nákladech
obhajoby uhradil advokátovi až po její splatnosti, přičemž poslední splátku
uhradil až po zahájení tohoto soudního řízení. V této souvislosti pak poukázal
na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle
kterého nelze připustit, aby se běh promlčecí doby odvíjel od okamžiku
zaplacení nákladů obhajoby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. V
něm namítá, že ve věci byla nesprávně posouzena otázka věcné příslušnosti
soudu, když namísto Obvodního soudu pro Prahu 5 v prvním stupni rozhodoval
Městský soud v Praze a jako soud odvolací Vrchní soud v Praze. Na uvedeném nic
podle žalobce nemění ani skutečnost, že o věcné příslušnosti Městského soudu v
Praze bylo v řízení pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Praze. Odvolacímu
soudu pak v tomto směru vytýká, že se otázkou věcné příslušnosti nezabýval,
ačkoliv na uvedenou vadu řízení opakovaně ve svých vyjádřeních upozorňoval.
7. Dále žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku promlčení žalobcova nároku na
náhradu nákladů obhajoby. V tomto směru má žalobce za to, že jak objektivní,
tak subjektivní promlčecí doba nemohla započít běžet dříve, nežli žalobci
vznikla škoda. Současně s tím žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně
vyřešil otázku vzniku škody a vyslovil názor, že v posuzovaném případě škoda
nevznikla sdělením ani vyúčtováním nákladů obhajoby, nýbrž až jejich postupným
faktickým zaplacením. Pro případ, že by posouzení otázky promlčení nároku
odvolacím soudem bylo správné, žalobce v dovolání namítá, že vznesení námitky
promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť takový výklad běhu
objektivní promlčecí doby dle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. by připouštěl,
aby v případech, kdy trestní řízení trvá déle než deset let, došlo k promlčení
nároku dříve, než dojde k jeho vzniku, resp. dříve než začala běžet subjektivní
promlčecí lhůta. Žalobce shledává vznesení námitky promlčení v rozporu s
dobrými mravy rovněž z toho důvodu, že ani soudy neměly jasno, podle jaké
právní úpravy měl být posuzován nárok žalobce, kdy došlo k jeho vzniku a jakým
režimem se řídí jeho promlčení. Žalobce konečně má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla doposud dovolacím
soudem řešena a to, zda odvolací soud mohl přihlédnout k uplynutí objektivní
promlčecí doby za situace, kdy žalovaná namítala pouze uplynutí subjektivní
promlčecí doby.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolací soud podotýká, že nemohl přihlédnout k tomu, co o důvodech
nebo přípustnosti dovolání žalobce uvedl v doplnění dovolání podaném soudu
prvního stupně dne 1. 2. 2017, neboť žalobce toto podání učinil až po uplynutí
lhůty pro podání dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., která
vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno
dne 30. 11. 2016, uplynula nejpozději dne 30. 1. 2017 (srov. § 241b odst. 3 o.
s. ř.).
11. Samotné dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za
splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka věcné příslušnosti soudu přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. nezakládá, neboť v této věci bylo o věcné příslušnosti rozhodnuto
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2005, č. j. Ncp 2597/2005-31;
označené rozhodnutí je závazné pro účastníky řízení a pro soud, včetně soudu
odvolacího i dovolacího. V projednávané věci tudíž otázka věcné příslušnosti
nemůže být znovu úspěšně nastolena a to ani v řízení dovolacím (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod
číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Na vyřešení otázky okamžiku vzniku škody odvolací soud své
rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud toliko dovodil, že nárok žalobce je
promlčen v desetileté objektivní promlčecí době dle § 22 odst. 2 zákona č.
58/1969 Sb. s tím, že počátek jejího běhu vázal k okamžiku sdělení obvinění
žalobci, a nikoliv k okamžiku vzniku škody. Uvedená otázka tak přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
16. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, od jakého okamžiku
počíná běžet objektivní promlčecí lhůta dle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb.,
neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb., se právo na náhradu
škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený
dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení
rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího
rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne,
kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla
způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
19. V usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že v případech,
kdy škoda vznikne až po doručení nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 22 odst. 2
zákona č. 58/1969 Sb., promlčecí doba začne běžet až od okamžiku vzniku škody.
Tímto se Nejvyšší soud přiklonil k obecné zásadě soukromého práva, podle níž
nemůže začít promlčecí doba (subjektivní i objektivní) běžet dříve, než vznikne
škoda, potažmo právo na její náhradu, a překonal tím svou dřívější rozhodovací
praxi, která ztotožňovala počátek běhu objektivní promlčecí lhůty s okamžikem
doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí poškozenému (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008).
20. V rozsudku ze dne 6. 9. 2016, sp zn. 30 Cdo 421/2015, pak Nejvyšší
soud dovodil, že škoda spočívající v náhradě nákladů obhajoby vzniká v okamžiku
jejich uhrazení (v případě úhrady ve splátkách v den úhrady každé jednotlivé
splátky). Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí vypořádal rovněž se závěrem
Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle
kterého subjektivní promlčecí doba počíná plynout od okamžiku „objektivizace“
škody, jímž měl být v daném případě den vystavení faktury obhájcem poškozeného.
Takový výklad by však stavěl poškozeného do obtížné pozice, kdy mu promlčecí
doba se subjektivně určeným počátkem již běží, ač dané právo dosud nemůže být
vykonáno, neboť škoda ještě nevznikla, a nárok tak prozatím nelze s úspěchem
uplatnit u soudu.
21. V nyní řešeném případě žalobce náklady obhajoby platil postupně ve
splátkách v období od 27. 2. 2003 do 15. 1. 2007. Jestliže tedy odvolací soud
dovodil, že objektivní promlčecí doba k uplatnění žalobcova nároku počala běžet
sdělením obvinění žalobci dne 26. 5. 1994 a marně uplynula nejpozději dne 27.
5. 2004, je jeho posouzení v rozporu s výše předestřenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu.
VI. Závěr
22. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, aniž by se pro
nadbytečnost zabýval otázkami, zda žalovaná řádně uplatnila námitku promlčení a
zda její vznesení bylo v rozporu s dobrými mravy.
23. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu