30 Cdo 161/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Mgr. J. N., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 6/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2003, č.j. 1 Co 80/2003-266, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce svým dovoláním podaným dne 19. prosince 2003 napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2003 č.j. 1 Co 80/2003-266, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2003, č.j. 24 C 6/97-235, pokud jím byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba, jíž žalobce proti žalované požadoval přiznání zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku,
a kterým byl současně rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozsudkem bylo konečně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zde vycházel z úvahy, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, z nichž dovodil správné skutkové závěry.
Dovolatel v dovolání výslovně uvádí, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř. \"). Má zato, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Především v této souvislosti kriticky hodnotí postup soudů obou stupňů při volném hodnocení důkazů. Domáhá se pak zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Jak vyplývá z obsahu spisu a z dovolání žalobce, není v označené věci dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Takto by přípustnost dovolání v této věci mohla být založena pouze již jen ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci
k naplnění předpokladů tohoto ustanovení došlo. Soudy obou stupňů totiž na daný případ přiléhavě aplikovaly odpovídající zákonná ustanovení a ta také náležitě
(a s ustálenou judikaturou zcela konformně) vyložily. Nadto přesto, že dovolatel má zato, že tu uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jsou jeho výtky ve své podstatě fakticky zaměřeny vůči konkrétním skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Dovolací soud je tedy nucen v tomto případě uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Není tak naplněn ani možný případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona.
Protože pak v posuzované věci nejsou naplněny ani eventuální předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., dovolacímu soudu nezbylo, než podané dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5
ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Pavel Pavlík,v.r.
předseda senátu