30 Cdo 1614/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce JUDr. V. S., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 250.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 69/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2008, č. j. 19
C 69/2007 – 43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2008, č. j. 29
Co 239/2008 – 71, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
28. 1. 2008, č. j. 19 C 69/2007 – 43, v rozsahu jeho výroků II. a IV. se
zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2008, č. j. 29 Co 239/2008
– 71, v rozsahu výroku II. a III. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
28. 1. 2008, č. j. 19 C 69/2007 – 43, v rozsahu výroků II., IV. a V. se zrušují
a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 39.000,- Kč se
zákonným úrokem z prodlení od 28.9.2007 do zaplacení (výrok I.) a zákonný úrok
z prodlení z částky 81.000,- Kč za dobu od 28.9.2007 do 18.11.2007 (výrok II.).
Ve zbylém rozsahu, tj. do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 130.000,-
Kč s příslušenstvím (výrok III.) a zákonný úrok z prodlení z částky 120.000,-
Kč za dobu od 24.1.2007 do 27.9.2007 (výrok IV.), žalobu zamítl. Pod bodem V.
výroku pak žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Své rozhodnutí opřel o závěr, že bylo porušeno žalobcovo právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 nejprve
pod sp. zn. 10 C 154/89 a nakonec pod sp. zn. 11 C 204/99, které bylo zahájeno
podáním žaloby dne 12.10.1984 a skončilo právní mocí rozhodnutí dovolacího
soudu dne 8.10.2003, tj. trvalo přibližně 19 let. Předmětem řízení bylo
vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé
manželky. Postup Obvodního soudu pro Prahu 10 hodnotil soud I. stupně z
hlediska doby trvání řízení jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
OdpŠk). Tímto nesprávným úředním postupem byla žalobci způsobena nemajetková
újma, za kterou žalobci náleží odškodnění ve smyslu § 31a OdpŠk v penězích,
neboť samotné konstatování porušení žalobcova práva se nejeví jako dostačující.
Při posuzování relevantní délky řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 vyšel
soud I. stupně z toho, že nelze přihlížet k době předcházející dni 18. 3. 1992,
kdy se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských práv a
svobod, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“),
neboť § 13 odst. 1 OdpŠk stran posouzení přiměřenosti délky řízení odkazuje na
čl. 6 Úmluvy. K tomuto závěru poukázal soud I. stupně na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva (dále také ESLP) ve věci Bořánková proti České republice
ze dne 7.1.2003. Z uvedených důvodů vzal soud I. stupně za rozhodnou dobu
trvání řízení od 18. 3. 1992 do 8. 10. 2003, tj. 11 let a 7 měsíců, přičemž
však přihlédl k tomu, v jaké fázi se ke dni 18. 3. 1992 řízení nacházelo. Na
tomto základě považoval za odpovídající odškodnění nemajetkové újmy žalobce v
částce 120.000,- Kč. Žalovaná byla v prodlení s úhradou této částky až od
28.9.2007, tj. po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku ve smyslu § 15 odst. 2
OdpŠk poté, co žalobce dne 27.3.2007 upřesnil výzvu k přiznání odškodnění
adresovanou žalované ze dne 24.1.2007, kterou hodnotil soud I. stupně jako
neplatný právní úkon z důvodu její neurčitosti. Soud I. stupně přihlédl k tomu,
že žalovaná na odškodnění předmětné újmy vyplatila dne 19. 11. 2007 žalobci
částku 81.000,- Kč, a proto mu přiznal pod bodem I. výroku zbytek do částky
120.000,- Kč s příslušenstvím a část příslušenství za dobu prodlení žalované s
úhradou části odškodnění ve výši 81.000,- Kč (body I a III. výroku). Ve zbytku
žalobu zamítl pro nedůvodnost nároku (výroky II. a IV.).
Odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. zrušil a
v jejich rozsahu řízení zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) proto, že
nároky přiznané žalobci pod uvedenými výroky rozsudku soudu I. stupně byly
žalovanou splněny a v návaznosti na to vzal žalobce v jejich rozsahu žalobu
zpět. Pod bodem II. výroku potvrdil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve
výrocích II., IV. a V. a pod bodem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění potvrzujícího výroku se
odvolací soud omezil na konstatování, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními
i právním hodnocením soudu I. stupně a pro stručnost na odůvodnění rozsudku
soudu I. stupně odkázal. Podotkl pouze, že žalobcem v odvolacím řízení
navrhovaný důkaz nebyl proveden, protože na věcnou správnost napadeného
rozsudku nemůže „vykonat vliv“.
Proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně a potvrzujícímu výroku IV. rozsudku
odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm namítal, že soudy nesprávně
posoudily délku řízení rozhodnou pro přiznání nemajetkové újmy, když správně
měly vyjít z celé délky řízení, jak to předpokládá zák. č. 82/1998 Sb. Dále
namítal, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř.
skutkově vůbec odůvodněn a že nebyl proveden důkaz opatrovnickým spisem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 8 P 253/84, kterým chtěl žalobce
prokázat význam předmětu řízení o vypořádání BSM pro sebe.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl.
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce výslovně napadl dovoláním i rozsudek soudu I. stupně ve výroku II.
Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto
dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil pod bodem I. výroku
tohoto rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp.zn.
29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
47, ročník 2006). Ve zbylé části se dovolací soud zabýval již jen dovoláním
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která doložila, že má
právnické vzdělání podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se proto
zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v
dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a
spočívající v tom, zda má být při zohlednění délky řízení, jež nemělo být
skončeno v přiměřené lhůtě, přihlédnuto jen k době trvání řízení od 18.3.1992,
tj. poté, co se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských
práv a svobod, dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a napadené
rozhodnutí má proto zásadní právní význam.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním
postupem byla v českém právním řádu zakotvena zák. č. 160/2006 Sb., který
novelizoval s účinností od 27.4.2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád).
Danou novelou byl do § 1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky
v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též
vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta
potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody
způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 4/2000), že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nově vložená věta v § 13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na
čl. 5 a 6 Úmluvy. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že
účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení
přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře
dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v
souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující
především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za
nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé
průtahy v řízení.
Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998 Sb. přibyl rovněž nový § 31a,
který stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
V odst. 3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v
případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout
při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zák. č.
160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro
lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního
soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem.
Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1
věta třetí OdpŠk je nutno postupovat v souladu s judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zejména pak k pojmu
přiměřenosti délky řízení.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že tento soud není
oprávněn posuzovat okolnosti zakládající porušení práv plynoucích z Úmluvy, ke
kterým došlo v době do 18. 3. 1992, kdy se Úmluva stala závaznou pro Českou
republiku. Při zkoumání přiměřenosti délky řízení proto ESLP nepřihlíží k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě založené čl. 6 odst. 1
Úmluvy v době, po kterou řízení běželo před 18. 3. 1992, bere však do úvahy
stav, v němž se dané řízení ke dni 18. 3. 1992 nacházelo (viz věc Luboše Patery
proti České republice, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 10. 1. 2006, č.
25326/03, odst. 1.1.2).
Uvedené časové omezení se však týká pouze aplikovatelnosti Úmluvy ve vztahu k
České republice, nikoli omezení aplikovatelnosti § 13 odst. 1 věta druhá a
třetí OdpŠk a § 31a OdpŠk. Pokud ustanovení § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk
obsahuje v poznámce pod čarou č. 8a odkaz na čl. 6 Úmluvy, je třeba jej chápat
jako potvrzující tu skutečnost, že se při hodnocení přiměřenosti délky řízení
či rozhodování vychází z kritérií, která ve své judikatuře dovodil ESLP, nikoli
tak, že je použitelnost čl. 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk omezena časovou
působností Úmluvy.
Použitelnost § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk je omezena pouze přechodným
ustanovením v čl. II zák. č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, tak, že se nevztahuje na nemajetkovou újmu vzniklou přede
dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tj. před 27.4.2006, pokud byl
nárok na náhradu této újmy promlčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 111/2009).
Ve vztahu k projednávané věci je třeba mít na paměti, že § 6 o.s.ř. ve znění
účinném po celou dobu řízení o vypořádání BSM žalobce a jeho bývalé manželky,
ukládal soudu postupovat tak, aby ochrana práv účastníků byla rychlá a účinná.
Pokud soud této své povinnosti nedostál a ke skončení řízení nedošlo v
přiměřené době, je třeba jeho činnost hodnotit jako nesprávný úřední postup ve
smyslu čl. 13 odst. 1 OdpŠk (srov. obdobně ve vztahu k § 18 zák. č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn.
25 Cdo 38/2000, dostupný na www.nsoud.cz). Při stanovení odpovědnosti státu za
újmu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem je pak potřeba vycházet z
celé délky řízení, tj. i v době před 18. 3. 1992.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že k době trvání
řízení o vypořádání zaniklého BSM žalobce a jeho manželky před Obvodním soudem
pro Prahu 10 v době do 18. 3. 1992 nelze z hlediska posouzení správnosti či
nesprávnosti úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk
přihlédnout a jelikož právě tento závěr považoval dovolací soud za nesprávný,
postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil v té části, v níž byl potvrzen výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího
soudu týkal též rozsudku soudu I. stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř. také rozsudek soudu I. stupně a podlé téhož
ustanovení vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Nad rámec uvedeného je třeba přisvědčit dovolateli v tom, že je řízení před
odvolacím soudem stiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Odvolací soud především rezignoval na vypořádání se s odvolacími námitkami,
které žalobce proti rozhodnutí soudu I. stupně uplatnil, když hlavní z nich se
týkala právě posouzení rozhodného období pro stanovení přiměřené či nepřiměřené
délky řízení o vypořádání BSM žalobce a jeho bývalé manželky.
Vedle toho se odvolací soud nijak nevypořádal s návrhem žalobce na provedení
důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 8 P 253/84. Soud I. stupně
sice při jednání dne 23. 1. 2008 provedení tohoto důkazu zamítl, avšak v
odůvodnění svého rozsudku neuvedl, z jakého důvodu tento důkaz neprovedl, když
nadto ani nevyzval žalobce ke sdělení, jaké jeho tvrzení má být tímto důkazem
prokázáno. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze zmiňuje důkaz, který měl být
žalobcem navržen v odvolacím řízení, a který dle názoru odvolacího soudu nemůže
mít vliv na správnost závěrů soudu I. stupně, aniž by však z obsahu spisu bylo
patrno, o jaký důkaz se jedná (důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp.
zn. 8 P 253/84 navrhl žalobce již v řízení před soudem I. stupně, nikoli až v
řízení před soudem odvolacím).
K uvedenému dovolací soud připomíná, že neuvedení důvodu neprovedení účastníkem
navrženého důkazu, a to zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které
soud aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl,
nejen neodpovídá požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí stanoveným v §
157 odst. 2 o.s.ř., ale ve svém důsledku porušuje právo účastníka na
spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To
zároveň vyžaduje, aby se soud vedle důkazních návrhů účastníků vypořádal i s
jejich věcnou argumentací, o kterou své nároky opírají (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod č. 109/2002
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu I. stupně v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.
Soud I. stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o.s.ř. ve spojení s § 226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu