30 Cdo 1623/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce B. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) R. H.,
2) Z. J., 3) V. B., zastoupené advokátem, 4) M. K. a 5) S. M., o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C
49/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
února 2005, č.j.
1 Co 173/2004-145, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení třetí
žalované zaplatit jejímu zástupci, advokátu, částku 1.625,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2), 4) a 5) nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 173/2004-145,
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2004, č.j. 11
C 49/2003-119, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že
žalovaní uvedením nepravdivých skutečností, že obec ovládala malá skupina
občanů a podnikatelů
ve spojení s několika zastupiteli, kteří přestali mít na paměti svůj slib být
zárukou
v řešení zájmu občanů a obce, dále, že jednání zastupitelstva obce jsou špatně
připravená, chaotická, s množstvím konfliktů, bez konkrétních východisek a
návrhů
k řešení problémů, kde většina hlasujících zastupitelů není schopna obhájit své
postoje a svá rozhodnutí před občany; úmyslný rozvrat odborného
administrativního aparátu naprosto paralyzuje chod úřadu obce, který přestává
sloužit občanům, přibývá neřešených problémů a nové zadlužování obce vede do
slepé uličky a izolace bez šance do budoucnosti, jsou uzavírány smlouvy bez
finančního krytí; platby bez schválených smluv, propouštění všech
administrativních pracovnic obecního úřadu, odvolání uvolněného místostarosty
pro \"neposlušnost\" a nová organizační \"struktura\" obecního úřadu paralyzuje
chod tohoto úřadu, že zmatečný způsob dofinancovávání kanalizace
na statky, jednání se SFŽP a špatné jednání s firmou H. vedlo k obnovení
exekučních kroků, resp. dalšími výtkami, včetně té, že B. Z. evidentně není
schopen samostatně hájit a reprezentovat obec a její samosprávu, které
(žalovaní) uveřejnili v petici v měsíci květnu 2003, rozeslané do všech
domácností v N. P., neoprávněně zasáhli do práva žalobce na ochranu osobnosti
podle § 11 občanského zákoníku, v důsledku čehož došlo ze strany veřejnosti ke
ztrátě důvěry v osobu žalobce a jeho odvolání z funkce starosty obce N. P.
Odvolací soud potvrdil též i výrok II. rozsudku prvního stupně jímž byla
zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni v tisku odvolat svá tvrzení
obsažená ve zmíněné petici a výroky III. a IV. o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především uvedl, že sdílí závěr soudu prvního stupně, že v řízení
nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných
ustanovením § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") Připomněl, že
důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je mimo jiné
okolnost, že
k zásahu došlo při výkonu zákonem stanoveného práva nebo při plnění zákonem
uložené právní povinnosti. Pokud (proto) žalovaní jako členové petičního výboru
sestavili petici, opatřili podpisy občanů pod ni a doručili ji příslušnému
orgánu, jednalo se o výkon petičního práva ve smyslu ustanovení § 1 zákona č.
85/1990 Sb., zaručeného Listinou základních práv a svobod v čl. 18. V jeho
rámci vyjádřili své názory na věci veřejné. Tato okolnost vylučuje
neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce. Nebyla proto namístě
argumentace, že se jednalo o výkon práva kritiky. Jestliže v petici byly
vyjádřeny názory na věci veřejné, jednalo se o hodnotící soudy, u nichž
nepřichází v úvahu důkaz pravdy. Proto ani nebylo důvodu, aby dokazování bylo
zaměřeno
na pravdivost údajů obsažených v petici.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. března 2005, přičemž
zástupkyni žalobce byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 27. května 2005 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z naplnění předpokladů ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadenému rozsudku vytýká, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel především namítá, že pokud by soudy řádně provedly v řízení
dokazování, zjistily by, že podstatou sporu není hodnocení práce orgánů obce,
ale útok proti osobě žalobce. Nesouhlasí s tím, že žalovaní využili petičního
práva ve smyslu článku 18 Listiny základních práv a svobod. Přitom i toto právo
je zaručeno jen
v rozsahu, kterým nezasahuje do jiných základních práv. Předmětná petice se
nevztahovala pouze na výkon funkce starosty, ale především na žalobce jako
člověka a občana. Dovolatel odkazuje na úpravu obsaženou v ustanovení § 11 o.z.
a v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňuje, že jednou z
forem zásahu do cti je
i hodnotící úsudek (kritika), za podmínky, že jde o protiprávní zásah do práva.
Je proto třeba ověřit, zda skutková tvrzení byla nepravdivá. Kromě toho, zda
jde o tvrzení difamující je nutno posoudit nikoliv jen podle použitých výrazů a
formulací, ale též podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a
okolnostem, za nichž
k tvrzení došlo. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že faktický názor dovodil,
že pokud je občan vykonávající veřejnou funkci ve státní správě a samosprávě
neoprávněně napaden neoprávněnou kritikou několika občanů, kteří svůj lživý
názor zformulovali jako petici, nemá napadený právo na ochranu své cti.
Odvolání žalobce
z funkce starosty rozhodnutím zastupitelstva obce nebylo uskutečněno v důsledku
porušení pracovních povinností dovolatele, ale právě na základě uvedené petice.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak
i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo zrušeno, a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila pouze třetí žalovaná podáním ze dne 4. července 2005.
S argumenty žalobce obsaženými v jeho dovolání nesouhlasí a ztotožňuje se proto
s rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a
b) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem nebyl ve věci samé změněn rozsudek soudu
prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo případné jiné
(a později zrušené) rozhodnutí téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Dovolání v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu nedostatky ve skutkových
zjištěních. Fakticky tak v této části odkazuje na naplnění dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který však z hlediska předpokladů
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
uplatnitelný.
Pokud se týče úvah týkajících se výkonu petičního práva, pak odvolací soud
v tomto případě přiléhavě vyšel z příslušné právní úpravy tohoto právního
institutu. Petiční právo představované právem každého obracet se na státní
orgány a orgány územní samosprávy se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech
veřejného či jiného společenského zájmu, patří k základním právům každého,
přičemž jde o určitý druh svobody projevu. Ani to však není neomezeným právem,
když je omezeno samotnými zákonnými náležitostmi čl. 18 odst. 1 Listiny, jednak
základními právy jiných osob, konkrétně právy jiných fyzických osob na ochranu
osobní cti, dobré pověsti a jména (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod). Petiční právo je tak ústavně zaručeno a uplatněno po právu jen za
předpokladu, že (neoprávněně) nezasahuje do jiných základních práv. Je-li proto
petiční právo zneužito, jde o neoprávněný zásah
do osobnosti druhého (obdobě srovnej publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol.,
Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004, str. 157). V
řízení však fakticky nebylo kvalifikovaně prokazováno a ani také následně
prokázáno, že by žalovaní z mezí výkonu petičního práva vykročili.
Z tohoto důvodu proto není možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má
na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož
zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetí
žalovanou je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn
ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a
§ 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení této žalované vznikly náklady
spojené s jejím zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden
úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba
odměny
ve věcech osobnostních práv není-li požadována náhrada nemajetkové újmy 6.200,-
Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby,
bylo nutno
s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce
žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. S ohledem na to, že dovolací
soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 1.550,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení třetí žalované proto patří též paušální
náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u
tohoto vztahu 1.625,- Kč.
Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a ostatními
žalovanými je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce
bylo sice odmítnuto, avšak těmto žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu