30 Cdo 1624/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně A. S., proti žalované M. K., o zrušení vyživovací povinnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 22 C 3/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2011, č.j. 13 Co 173/2010-95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. října 2009, č.j. 22 C 3/2009-72, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalované „zrušení vyživovací povinnosti stanovené jí rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30.8.2007, č.j. 5 C 138/2007-68, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.4.2008, č.j. 59 Co 477/2007-90, za období od 1.12.2008 do 31.8.2009“ (výrok I.) a dále zamítl žalobu, „aby vyživovací povinnost žalobkyně vůči žalované stanovená rozhodnutími uvedenými ve výroku I. byla s účinností od 1.9.2009 zrušena“ (výrok II.).
Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. února 2011, č.j. 13 Co 173/2010-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V odůvodnění se vyjadřuje k dosud provedenému dokazování a vadám řízení, které je měly zatížit a obsahově (§ 41 odst.2 o.s.ř.) navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 1.2.2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. není v posuzovaném případě dána proto, že žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v § 237 odst. 2 písm. b) o.
s. ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně směřující proti tomuto rozsudku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu těchto nákladů nárok, a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.