30 Cdo 1638/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – M. s. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 34 C 55/2005, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. října 2006, č.j. 1 Co 194/2006-194, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. března 2006, č.j. 34 C 55/2005-30, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná
byla uznána povinnou zaslat do spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To
32/03, toto sdělení: “Dne 17.10.2003 písemně informoval B. H., státní zástupce
Vrchního státního zastupitelství J. K., předsedu senátu Vrchního soudu v Praze
ke sp. zn. 5 To 32/03 o postupu pátrání po obžalovaném – uprchlém M. Ř. a uvedl
v listině mimo jiné i toto tvrzení: “z podání vysvětlení bývalého obhájce V. ze
dne 23.4.2004, z podání vysvětlení M. S. ze dne 21.5.2003 a J. T. z téhož dne
vyplývá, že obžalovaný M. Ř. reálně mohl uprchnout z České republiky do Š., kde
má mít deponováno cca 140,000.000,- Kč až 150,000.000,- Kč na G. zřejmě v bance
B. B. Tato suma pochopitelně umožňuje reálně obžalovanému M. Ř. vést slušnou
existenci v zahraničí po řadu let.“ Ve vztahu k V. V. advokátovi se jedná o
tvrzení nepravdivé, nepodal ve věci M. Ř. nikdy vysvětlení a uvedené údaje
nikdy neřekl“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou
zaslat žalobci tuto omluvu: “Dne 17.10.2003 písemně informoval B. H., státní
zástupce Vrchního státního zastupitelství J. K., předsedu senátu Vrchního
soudu v Praze ke sp. zn. 5 To 32/03 o postupu pátrání po obžalovaném – uprchlém
M. Ř. a uvedl v listině mimo jiné i toto tvrzení: “Z podání vysvětlení bývalého
obhájce V. ze dne 23.4.2004, z podání vysvětlení M. S. ze dne 21.5.2003 a J. T.
z téhož dne vyplývá, že obžalovaný M. Ř. reálně mohl uprchnout z České
republiky do Š., kde má mít deponováno cca Kč 140,000.000,- až Kč 150,000.000,-
na G. zřejmě v bance B. B. Tato suma pochopitelně umožňuje reálně obžalovanému
M. Ř. vést slušnou existenci v zahraničí po řadu let.“ Ve vztahu k V. V.
advokátovi se jedná o tvrzení nepravdivé, nepodal ve věci M. Ř. nikdy
vysvětlení a uvedené údaje nikdy neřekl. Za tato nepravdivá tvrzení se Vám
omlouváme“. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobcem tvrzený protiprávní zásah do jeho
osobnostních práv, je legitimní úvahou státního zástupce, která nevyplývala jen
z úředního záznamu z rozhovoru se žalobcem, ale i z dalších materiálů a byla
výkonem práva v rámci zákonné licence dané trestním řádem. Nešlo proto o
neoprávněný zásah do práv chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“). K námitce žalované o nedostatku pasivní legitimace
České republiky v tomto sporu,
a o tom, že Ministerstvo spravedlnosti ČR není organizační složkou, která by
měla v dané věci jednat jménem státu, soud prvního stupně poukázal na
judikaturu Vrchního soudu v Praze týkající se této otázky. Připomněl že vychází
z toho, že pokud předmětem sporu je výkon soudnictví, pak organizační složkou,
která je oprávněná zastupovat Českou republiku, je Ministerstvo spravedlnosti
ČR.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2006, č.j.
1 Co 194/2006-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil
zaslat žalobci tuto omluvu: “Dne 17.10.2003 písemně informoval B. H., státní
zástupce Vrchního státního zastupitelství J. K., předsedu senátu Vrchního soudu
v Praze ke sp. zn. 5 To 32/03 o postupu pátrání po obžalovaném – uprchlém M. Ř.
a uvedl v listině mimo jiné i toto tvrzení: “Z podání vysvětlení bývalého
obhájce V. ze dne 23.4.2004, z podání vysvětlení M. S. ze dne 21.5.2003 a J. T.
z téhož dne vyplývá, že obžalovaný M. Ř. reálně mohl uprchnout z České
republiky do Š., kde má mít deponováno cca Kč 140,000.000,- až Kč 150,000.000,-
na G. zřejmě v bance B. B.“ Ve vztahu k V. V. advokátovi se jedná o tvrzení
nepravdivé, nepodal ve věci M. Ř. nikdy vysvětlení a uvedené údaje nikdy
neřekl. Za uvedená nepravdivá tvrzení se Vám omlouváme.“, jinak jej potvrdil.
Rozhodl též, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně učiněným
z obsahu záznamu Policie České republiky, OŘ Praha-východ, služba kriminální
policie a vyšetřování ze dne 23.4.2003, že tento záznam neobsahuje žádné z
tvrzení obsažených v dopise Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne
17.10.2003. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že napadená část
dopisu, resp. její první věta, je legitimní úvahou státního zástupce. Odvolací
soud vyslovil názor, že nejde o úvahu, ale o nepravdivé skutkové tvrzení o tom,
že uvedené závěry státního zástupce vyplývají i z vysvětlení žalobce. Podle
odvolacího soudu
je sice nepochybné, že předmětný dopis byl napsán v rámci výkonu pravomoci
státního zástupce a že výkon práva je zásadně okolnost vylučující neoprávněnost
zásahu
do osobnostních práv fyzické osoby, avšak na druhé straně o výkonu práva lze
hovořit pouze tam, kde je nade vší pochybnost zřejmé, že je vykonáváno v
souladu s čl. 2 Ústavy, resp. s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud dále uvedl, že přijetí argumentu, že jakýkoliv výkon práva
vylučuje protiprávnost, by zakládalo prostor pro svévoli státních orgánů,
dávající možnost k nepřípustným zásahům
do ústavně zaručených práv fyzických osob. Podle názoru odvolacího soudu
je předmětné nepravdivé tvrzení i objektivně způsobilé ohrozit profesní čest
žalobce jako advokáta, neboť navozuje dojem porušení základní povinnosti
mlčenlivosti, na níž je založena důvěra mezi advokátem a jeho klientem.
Odvolací soud proto, na rozdíl
od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětným nepravdivým tvrzením
došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a je proto dána i
odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z. Jako přiměřené zadostiučiněním
ve smyslu § 13 odst. 1 o.z. pak shledal omluvu žalobci ve znění uvedeném ve
výroku rozsudku, které neobsahuje druhou větu napadené části dopisu, neboť ta,
podle v ní použitých slov,
je již úvahou státního zástupce. Požadované zaslání prohlášení do trestního
spisu Vrchního soudu v Praze odvolací soud neshledal přiměřeným
zadostiučiněním, neboť nic nebrání ani dříve nebránilo žalobci, aby sám do
trestního spisu prohlášení
o nepravdivosti napadených tvrzení zaslal.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku rovněž zabýval námitkami žalované,
že M. s. není organizační složkou oprávněnou v dané věci jednat za žalovanou.
Uvedl, že ze žádného právního předpisu nevyplývá, která organizační složka
zastupuje stát ve věcech ochrany osobnosti. Organizačními složkami státu s
odkazem na § 3 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, jsou m.j. i
ministerstva a státní zastupitelství, takže obě tyto organizační složky jsou
způsobilé za žalovanou jednat. Která z nich však bude stát zastupovat ve věci
ochrany osobnosti, záleží podle názoru odvolacího soudu vždy na okolnostech
případu. Rozhodující je, zda k tvrzenému neoprávněnému zásahu došlo v
souvislosti s výkonem pravomoci státního zastupitelství či v souvislosti s
výkonem jeho správy. V dané věci tomu tak bylo v souvislosti s výkonem
pravomoci státního zastupitelství, proto podle názoru odvolacího soudu je M. s.
organizační složkou oprávněnou jednat za stát.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. listopadu 2006, kdy byl
doručen žalované i zástupci žalobce.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali včasná dovolání oba účastníci.
Dovolání žalované bylo podáno na poštu ve lhůtě stanovené pro dovolání dne 23.
ledna 2007. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uvádí důvod obsažený v ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. To spatřuje ve vadné
aplikaci občanského zákoníku a dalších právních předpisů, která vyústila do
závěru, že Česká republika
je způsobilá být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, v němž je namítáno
pochybení státního zástupce jako orgánu činného v trestním řízení. Tento názor
odůvodňuje tím,
že stát je primárně subjektem práva veřejného a účastníkem občanskoprávních
vztahů
je jen tehdy, jestliže ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že vystupuje
jako soukromoprávní subjekt, takže žalován může být pouze, je-li účastníkem
občanskoprávních vztahů. V daném případě ale šlo o výkon veřejné moci. Žalovaná
nesouhlasí ani s názorem, že je to právě M. s., kdo je oprávněn jednat za stát
– Českou republiku – před soudem v řízení o ochranu osobnosti, jestliže
neoprávněný zásah do osobnostních práv spočívá v postupu orgánu příslušného
činit úkony v trestním řízení, konkrétně Státního zastupitelství, které je
rovněž organizační složkou státu. Dále se žalovaná domnívá, že řízení bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s
těmito důvody dovolání, namítá, že správné bylo posouzení soudu prvního stupně,
který uzavřel, že ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. ze
strany státního zástupce B. H. nedošlo k excesu. Žalovaná navrhuje, aby
dovolací soud buď zrušil rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu a
zastavil řízení pro nedostatek podmínek řízení spočívající v nezpůsobilosti
žalované strany být účastníkem tohoto řízení, případně aby rozhodnutí
odvolacího soudu v dovoláním napadeném měnícím výroku zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním podaným na poštu dne 26.
ledna 2007, a to ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
a kterým bylo rozhodnuto, že mu nenáleží náhrada nákladů soudního řízení.
Dovolání odůvodnil ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy, že
rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzením věci. To spatřuje v argumentaci odvolacího
soudu, že své stanovisko mohl žalobce zaslat do spisu Vrchního soudu sám.
Rozhodnutí odvolacího soudu v nenapadené části přiznává právo na přiměřené
zadostiučinění (satisfakci) zasláním písemné omluvy přímo žalobci, ale v
napadené části mu upírá právo na odstranění trvajících následků neoprávněného
zásahu, kterým je zaslání písemné omluvy odpovědným subjektem do trestního
spisu.
Dovolací soud uvážil, že u obou dovolání jsou splněny předpoklady obsažené
v ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Obě též byla podána ve lhůtě stanovené
ustanovením
§ 240 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud dále vzal v úvahu, že dovolání jsou
charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Poté
se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání žalované proti části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Naproti tomu dovolání žalobce směřující proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustné
není, o čemž bude pojednáno v závěru tohoto rozhodnutí.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
žalované dotčeném výroku jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba v této části považovat za správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné,
je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §
229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když
nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že Česká republika není
způsobilá být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, pokud k zásahu do
osobnostních práv mělo dojít při výkonu veřejné moci, resp. otázkou, pokud by
stát byl způsobilým být účastníkem tohoto řízení, pak která organizační složka
má za stát jednat. Je třeba dovodit, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv
fyzické osoby chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. při výkonu soudní moci,
neboli při výkonu veřejné moci,
je nutno při řešení naznačené otázky postupovat analogicky, jako je tomu při
odpovědnosti státu za škodu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. To znamená, že i při vzniku nemajetkové újmy ve
smyslu § 13 o.z. je pasivně legitimován stát, za nějž jedná M. s. České
republiky (§ 21a odst. 1 o.s.ř.).
Pokud se týče námitky, že M. s. ČR není organizační složkou státu, která měla
před soudem jménem České republiky v této věci jednat, pak je třeba
připomenout, že podle ustanovení § 21a o.s.ř. za stát před soudem vystupuje a)
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle
zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle
zvláštního právního předpisu v ostatních případech (odst. 1). Vystupuje-li před
soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná před
soudem jménem státu zaměstnanec zařazený v Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, pověřený jeho generálním ředitelem (odst. 2). Vystupuje-li
před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního
právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky
státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační
složky státu (odst. 3).
Obecně platí, že má-li za stát jednat organizační složka, je žalobce povinen
označit řádně též tuto příslušnou organizační složku, jíž se věc týká.
Organizační složky státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů
nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další útvary - jak
vyplývá zejména
z ustanovení § 3 a 51 cit. zákona. Soud je povinen zjistit, která z
organizačních složek
je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné
právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do
řízení. Rozhodnutí o tom
se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou
státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je
příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj
s ohledem na obsah
a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné
legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. organizačními složkami státu jsou
ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní
zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad
vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České
republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to
stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení
jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy České republiky ve znění pozdějších předpisů,
je m. s. ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství. Je
tedy nesporné, že M. s. je v daném případě organizační složkou státu, jíž se
věc týká, i když takovou organizační složkou je, jak jinak správně uvádí
žalovaná, i Vrchní státní zastupitelství v P.
Pokud tedy žalobce označil jako organizační složku České republiky M. s.,
které, jak bylo vyloženo, tento status má, správně z této skutečnosti soudy
obou stupňů vycházely. Lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat při
řešení této otázky za správné.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti
fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi neoprávněným
zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby.
Závěry odvolacího soudu, o míře dotčení cti a důstojnosti žalobce jsou pak s
ohledem k učiněným skutkovým zjištěním přiléhavé. Odpovídající jsou i úvahy
tohoto soudu o formě přisouzené náhrady nemajetkové újmy.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba
z uvedených důvodů pokládat v této části za správné. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalované jako nedůvodné v uvedeném rozsahu zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Pokud se týče dovolání žalobce, pak z již podaného výkladu je zřejmé,
že se odvolací soud nedostal do výkladových obtíží při aplikaci ustanovení § 11
násl. o.z. Dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé tak není důvodu hodnotit
jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Proto nelze uzavřít, že by v případě žalobcem napadeného
výroku ve věci samé bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Pokud pak dovolatel napadl výrok o náhradě nákladů řízení,
ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti takovémuto
rozhodnutí neupravují. Protože tedy není v označené věci dána přípustnost
dovolání žalobce, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a
o.s.ř.) proto toto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení
s § 218 písm. c/ téhož zákona).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, § 142 a 146 odst. 3
o.s.ř.
za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco dovolání žalované bylo
zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu