U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se
sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 269/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011, č. j. 58 Co
476/2011 – 55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 120.000,- Kč včetně úroků z prodlení.
Žalobce se tohoto plnění ze strany žalované domáhal z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99. Tohoto řízení se
žalobce účastnil coby konkursní věřitel.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, která soud prvního
stupně učinil, tak i s jeho právními závěry. Oba soudy shodně uzavřely, že v
daném případě se nejednalo o nesprávný úřední postup. Konkursní řízení sice
trvalo značně dlouho (ve vztahu k žalobci sedm let), ovšem s přihlédnutím k
charakteru konkursního řízení, množství úkonů a rozhodnutí, počtu přihlášených
věřitelů i významu tohoto řízení pro žalobce nelze jeho délku považovat za
„zjevně nepřiměřenou“. Soudy nezjistily žádné nedostatky v dohledové činnosti
konkursního soudu, ani nečinnost správce konkursní podstaty. Samotná délka
řízení není rozhodná, neboť je ji vždy třeba hodnotit ve vztahu k prováděným
úkonům a aktivitám soudu i účastníků řízení. Soudy nezjistily žádné průtahy v
konkursním řízení (ve smyslu nečinnosti). Význam řízení byl pro žalobce malý,
neboť ke konkursnímu řízení dochází v případě, že dlužník není schopen dostát
svým finančním závazkům a uspokojení pohledávek věřitelů v zásadním rozsahu tak
nelze ve většině případů předpokládat. Je-li tedy účelem poskytnutí
zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v obecné rovině kompenzace stavu
nejistoty účastníků řízení, je v případě konkursního řízení míra této nejistoty
zcela odlišná, než je tomu u běžných nalézacích řízení. Žalobce přitom
netvrdil, ani neprokazoval, že by délka konkursního řízení měla vliv na rozsah
uspokojení jeho pohledávky. Ani z průběhu předmětného konkursního řízení taková
skutečnost nevyplývá. Namítá-li žalobce, že v době podání návrhu na prohlášení
konkursu uplynula sedmiletá lhůta pro vydání majetkových podílů z transformace
podle zákona č. 42/1992 Sb., takže zahájeným konkursním řízením byla žalobci
odepřena možnost o tyto majetkové podíly požádat, je tato námitka irelevantní
pro posouzení přiměřenosti délky řízení. Nespokojenost a frustraci žalobce z
výsledků uplatnění transformačního nároku – byť jakkoliv oprávněnou a
pochopitelnou – nelze kompenzovat požadovaným zadostiučiněním s ohledem na to,
že výsledek uplatnění tohoto nároku s délkou řízení nikterak nesouvisí. Ani
odkazy žalobce na jiná rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných případech nejsou
relevantní, neboť odvolací soud se v nich dosud nezabýval konkrétními
okolnostmi a úkony činěnými v konkursním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost opírá
o tvrzení, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Právo na přiměřenou
délku soudního řízení se vztahuje i na řízení konkursní, jakkoliv se toto
řízení odlišuje od řízení nalézacího. Deset let trvající konkursní řízení je
pro žalobce zcela nepřijatelné. V jeho průběhu navíc nastaly průtahy, jimiž se
soudy při hodnocení přiměřenosti délky řízení vůbec nezabývaly. Jednotlivé
skutečnosti, na nichž soudy postavily závěr o přiměřenosti délky řízení
(množství věřitelů, nespolupracující úpadce, související soudní spory,
opakované nezdary při zpeněžování majetku, opakovaná rozhodnutí o právním
nástupnictví, procesní aktivita účastníků atd.), nemají oporu v provedeném
dokazování; nedá se z nich usoudit, zda a jaký vliv měly na délku řízení. Z
provedeného dokazování naopak vyplývá, že jak konkursní soud, tak správce
konkursní podstaty ne vždy včas a adekvátně reagovaly na vzájemné podněty. Význam předmětu řízení nebyl pro žalobce zanedbatelný, neboť byl osobou
oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. Uspokojení
části nároků uplatněných podle uvedených právních předpisů předpokládal na
základě vydání transformačních podílů. V důsledku prohlášení konkursu na
povinnou osobu nemohl o vypořádání tohoto majetkového podílu požádat. Úpadce
měl v době prohlášení konkursu dostatek majetku a „dá se říci, že nebyl ani v
úpadku“, neboť jeho aktiva v době prohlášení konkursu byla téměř shodná s
pasivy. Skutečnost, že pohledávky věřitelů byly nakonec uspokojeny jen v
nepatrné výši, mělo bezpochyby původ i ve zdlouhavém konkursním řízení. Dále
žalobce upozornil na některá rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž v obdobných
případech rozhodl jinak a zadostiučinění poskytl. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst.
3 se nepřihlíží. Dovolání není přípustné. Předně je třeba odkázat na již citovaný § 237 odst. 3 o. s. ř. (část věty za
středníkem), dle něhož se při posouzení přípustnosti dovolání pro zásadní
právní význam nepřihlíží k důvodům, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a k důvodům, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však ani jinak dovolacímu soudu nepředkládá k posouzení právní
otázku, která by ve smyslu kritérií uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. mohla
být zásadně významná.
Právní posouzení případu provedené jak soudem prvního stupně, tak i soudem
odvolacím není v rozsahu dovolacích námitek v rozporu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu týkající se posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení. V
tomto ohledu lze poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; dostupný též na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Posouzení počátku a konce konkursního řízení
ve vztahu k žalobci, složitosti případu, postupu příslušných orgánů (soudu a
správce konkursní podstaty), významu předmětu řízení pro žalobce, jakož i
vztahu konkursního řízení k restitučním nárokům žalobce je souladné se závěry
obsaženými ve zmíněném rozsudku.
Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
dovolání žalobce odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. prosince 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu