30 Cdo 1651/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) J. K., zastoupeného advokátkou, b) J. L. a c) E. L.,
proti žalované N. s p. M., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 32 C 19/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 125/2003-114,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 125/2003-114,
se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak,
že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci J. K. částku 300.000,-
Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi tímto
žalobcem a žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
žalobcům žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a zastavil řízení
co do příslušenství (uplatněných) částek (výroky III. a IV.).
O odvolání žalované proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004 pod č.j. 1 Co
125/2003-114 tak, že v těchto výrocích se rozsudek soudu prvního stupně mění
tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila prvnímu žalobci (žalobci a) -
dále již jen \"první žalobce\") částku 300.000,- Kč s tím, že jinak se tento
rozsudek potvrzuje ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze
zbývajících dvou žalobců částku 150.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se v souvislosti s úmrtím paní M. K. ztotožnil se soudem prvního
stupně v závěru, že tak došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců
chráněného § 11 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), jehož součástí je i
rodinný život, zahrnující zejména právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a
rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci naplňovat vlastní osobnost. Tento
rodinný život se rozvíjí jak
v manželství, tak i mezi rodiči a dětmi, a z objektivního pohledu je ztráta
jednoho
z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho
zbývající členy. Náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. je
(v takovém případě) přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.
Při úvahách o výši této náhrady odvolací soud poukázal především na to, že
v případě úmrtí žádné zadostiučinění (včetně finančního) nemůže napravit
skutečně vzniklou újmu. Smyslem je (s přihlédnutím k hledisku přiměřenosti - §
13 odst. 1 o.z.) pouze tuto újmu zmírnit. V posuzované věci proto rovněž
přihlédl k tomu, že satisfakčním prostředkem je i rozsudek konstatující
neoprávněnost zásahu. Odvolací soud vzal dále v úvahu vlastní judikaturu v
obdobných věcech a rovněž i výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při
odškodňování zdraví. Z tohoto pohledu měl
u prvního žalobce za přiměřenou (výši náhrady nemajetkové újmy v penězích) v
částce 200.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. dubna 2004, přičemž týž den
byl doručen zástupkyni prvního žalobce.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná
zaplatila prvnímu žalobci částku 300.000,- Kč, podal první žalobce dne 26.
května 2004 včasné dovolání. Dovolatel poukazuje na přípustnost dovolání v této
věci ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
jen \"o.s.ř.\") a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., t.j., že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká to, že změnil výši finančního
zadostiučinění na částku 200.000,- Kč, aniž by konkrétně odůvodnil, z jakého
důvodu tak učinil a aniž by zpochybnil argumentaci soudu prvního stupně (pokud
se týkala této otázky). Neztotožňuje se dále s názorem tohoto soudu, že by v
posuzované věci byl satisfakčním prostředkem i rozsudek konstatující
neoprávněnost předmětného zásahu. Vyslovuje názor, že (jím) požadovaná výše
zadostiučinění se jeví jako přiměřená
ve srovnání s praxí soudů jednajících o porušení práva např. na ochranu projevů
osobní povahy. Projednávaný případ je pak s uvedenými nepoměrně závažnější.
Dovolatel současně též připomíná rozhodovací praxi soudů některých členských
států Evropské unie v obdobných případech.
Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, byl
v napadené části zrušen.
K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalobce bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a
stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v
úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Opírá se o případ
přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska výtek obsažených v podaném dovolání nelze považovat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace v případě
výtek obsažených v předmětném dovolání.
Bylo uvedeno, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten reaguje na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je
poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď
použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné
právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Jestliže občanský zákoník
v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat
postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně
nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho
výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být
přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem
volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného
skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi
jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za
kterých k neoprávněnému zásahu
do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného
rozsudku zdůraznil že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do
soukromí žalobců chráněného § 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z
objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela
neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada
nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. je pak přiměřeným
prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.
Z dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí však již nevyplývá, že by se
odvolací soud popsanými zásadami řídil beze zbytku a důsledně. V obecné rovině
sice zmínil zásadní neodčinitelnost této újmy v dané věci, ale vedle
konstatování důvodnosti přihlédnout též k satisfakčnímu účinku rozsudku
konstatujícího neoprávněnost zásahu, jen bez bližší konkretizace odkázal na
jinak blíže neurčenou judikaturu tohoto soudu.
Bylo již uvedeno, že ustanovení § 13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do
jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto
ustanovení o.z.) nebo i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění.
Ustanovení § 13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou
míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy
lze
s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu
nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se
tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. Podle
ustanovení
§ 13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím
k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, že je nezbytné přihlížet i k možné
satisfakční roli samotného rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu. Z této
možné role podřaditelné pod ustanovení § 13 odst. 1 o.z. je pak ovšem třeba
vycházet
v konkrétním případě při úvahách podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., t.j. o
míře dostatečnosti či naopak nedostatečnosti takovéhoto morálního
zadostiučinění. Vždy je ovšem třeba vycházet z konkrétních okolností
posuzovaného případu. Při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové
újmy v penězích je však třeba především vzít v úvahu předpoklady obsažené v
ustanovení § 13 odst. 3 o.z.
Je jistě faktem, že samotnou výší nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy
v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle
ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však
podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění
takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Seznání
těchto skutečností však napadené rozhodnutí v zásadě neumožňuje. Obecně totiž
již jen poukazuje na (blíže neurčenou) vlastní judikaturu v obdobných věcech,
resp. k výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při odškodňování zdraví,
aniž by vlastní úvahu o přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích ve
výši 200.000,- Kč, doložilo vyložením zjištěných okolností případu, které jí k
této úvaze vedly. Takto ostatně ani ve smyslu ustanovení
§ 220 odst. 1 a 2 o.s.ř. odvolací soud blíže neoznačil důvod změny rozsudku
soudu prvního stupně tímto výrokem.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčeném výroku pokládat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v tomto rozsahu toto
rozhodnutí, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc
v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu