30 Cdo 1671/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce JUDr. S. K. proti žalovanému Ing. I. K., zastoupenému advokátkou,
o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
37 C 130/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
20. 1edna 2004, č.j. 1 Co 249/2003-111, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2003, č.j. 37 C 130/2001-52
zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zdržet se rozesílání a veřejného
rozšiřování článku obsaženého v M. novinách č. 36 ze dne 5.9.2001 a kopie
listin označené jako závěť ze dne 2.3.1958. Dále je povinen zdržet se tvrzení,
že závěť je restitučním padělkem, že je JUDr. S. K. drzý podvodník a lhář,
který používá své povrchní právnické vzdělání k páchání zla a bezpráví všude
kolem sebe. Dále se zamítá žaloba, že žalovaný je povinen ve lhůtě 1 měsíce od
právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v M. novinách omluvu JUDr. S. K. tohoto
znění: „Já, Ing. I. K., bytem P. – S., N. 11/2462 se tímto omlouvám panu JUDr.
S. K. za mnou uvedené nepravdivé údaje v M. novinách č. 36 ze dne 5.9.2004.
zejména se omlouvám za své prohlášení, že závěť ze dne 1.3.1958 je restitučním
padělkem. Dále se omlouvám panu JUDr. S. K. za rozesílání inkriminovaného
článku a neoprávněné vyvěšení tohoto článku v obecní skříňce.“ Soud prvního
stupně dále zamítl žalobu
na náhradu nemajetkové újmy žalobce ve výši 100.000,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně především konstatoval, že předpokladem úspěšnosti dané
žaloby je, aby žalobce prokázal, že k zásahu skutečně došlo a že mu v příčinné
souvislosti se zásahem vznikla újma a v tomto případě zvlášť závažného rozsahu,
neboť požaduje finanční satisfakci. Při svém rozhodování vycházel soud prvního
stupně ze zjištění, že v článku „Kam se poděly dobré sousedské vztahy“
uveřejněném v č. 36 M. novin dne 5.9.2001 nejsou obsaženy ani výroky
žalovaného, jejich zdržení se žalobce domáhá, ani tvrzení žalovaného, že závěť
je restitučním padělkem. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalovaný
rozesílal a veřejně šířil M. noviny č. 36. Dovodil proto, že žalobce neprokázal
existenci neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv předmětnými
tvrzeními, která měla být uvedena v tomto čísle M. novin.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2004 pod č.j. 1 Co 249/2003-111
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud po opakování důkazu obsahem článků „Kam se poděly dobré sousedské
vztahy“ uveřejněném v č. 36 M. novin a „Pravda proti lži, aneb Sousedské vztahy
podruhé“ uveřejněném v č. 42 těchto novin dovodil, že z předmětných článků
vyplývají špatné sousedské vztahy mezi účastníky a jednoznačně to, že
medializaci inicioval žalobce. Jeho námitka, že si článek neobjednal,
neautorizoval jej a nesouhlasil by s ním, nemůže obstát. Jestliže totiž svěřil
informace novináři, je třeba dovodit, že je sdělil veřejnosti, že musel být
srozuměn s jejich zveřejněním. Jestliže žalobce obviňuje v prvním článku
žalovaného z fyzického napadání své osoby a vyhrožování smrtí, tedy z trestné
činnosti, aniž by pro to měl jakékoli objektivní podklady, pokládal odvolací
soud výroky žalovaného na adresu žalobce ve druhém článku, byť jsou značně
expresivní, toliko za obranu proti předchozím tvrzením žalobce.
Základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 občanského zákoníku
(dále jen „o.z.“) je existence zásahu, který je neoprávněný a současně
objektivně způsobilý porušit, popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením § 11
a násl. o.z. Na základě výše uvedeného odvolací soud dovodil shodně se soudem
prvního stupně neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce.
Vzhledem k tomuto závěru není dána ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení
§ 13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. března 2004, přičemž
dovolateli (jeho zástupci) byl doručen dne 27. února 2004.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání ze dne
29. března 2004, doplněné podáním ze dne 14. června 2004. Dovolatel má zato, že
v tomto případě jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř“), neboť předchozí
řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel se domnívá, že soud
nevzal v úvahu intenzitu zásahu, kterou měl na svědomí žalovaný v důsledku
svých útoků popsaných v žalobě, zejména soud nevzal v úvahu, že u žalobce došlo
k ohrožení života a následnému zhoršení zdraví. Soud také špatně vyhodnotil, že
sám žalobce inicioval medializaci v předmětné věci. Žalobce uvádí, že nikdy
článek neautorizoval, a tento byl otištěn bez žalobcova souhlasu a jeho vědomí.
Soud také nevzal v úvahu výsledky znaleckého posudku, který potvrdil pravost
dokumentu „Závěť“. Dovolatel žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu případně i soudu prvního stupně a vrátil věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.,
neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při
splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by
dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však
v posuzované věci ve skutečností není.
Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis
umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní
věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího
soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je
vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby
šlo
o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak
je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní
předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě
jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových
eventualit
se však v souzené věci nejedná.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Odvolací
soud věc posoudil na základě jím zjištěného a vyloženého skutkového stavu v
souladu
se zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 11 násl. o. z., přičemž v tomto
případě se nedostal ani do případného rozporu s ustálenou judikaturou vážící se
k této právní problematice. Z uvedených důvodů tedy není možno považovat
napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to
má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci tedy není
založena na základě ustanovení § 237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení §
238,
§ 238a a § 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto
ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto
dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218
písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta
první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když dovolání žalobce v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu