30 Cdo 1678/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce L. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Okresní nemocnici T., o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
15 C 5/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
března 2004, č.j.
1 Co 23/2004-104, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 23/2004-104,
se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak,
že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč, a
ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
částky 1,000.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
O odvolání obou účastníků proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 23/2004-104 tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé mění tak, že
se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100.000,- s tím, že
jinak se potvrzuje. Potvrzen byl též tento rozsudek v napadeném zamítavém
výroku co do částky 300.000,- Kč. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se v souvislosti s úmrtím manželky žalobce ztotožnil se soudem
prvního stupně v závěru, že tak došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí
žalobce (chráněného § 11 občanského zákoníku - dále jen \"o.z.\"), jehož
součástí je i rodinný život, zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými,
sociální a morální vztahy, právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet
vzájemné vztahy a v jejich rámci naplňovat vlastní osobnost. Shodně se soudem
prvního stupně tak shledal předpoklady pro náhradu nemajetkové újmy v penězích
podle § 13 odst. 2 o.z.
Při úvahách o výši této náhrady odvolací soud poukázal především na to, že
v případě úmrtí žádné zadostiučinění (včetně finančního) nemůže napravit
skutečně vzniklou újmu. Smyslem je (s přihlédnutím k hledisku přiměřenosti - §
13 odst. 1 o.z.) pouze tuto újmu zmírnit. V posuzované věci soud též přihlédl k
tomu, že za satisfakční prostředek je třeba považovat i rozsudek vydaný v
trestním řízení, stejně tak jako konstatování porušení práv v rozsudku vydaném
v tomto řízení. Odvolací soud dále přihlédl i k vlastní judikatuře v obdobných
věcech a rovněž i k výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při
odškodňování zdraví. Z tohoto pohledu měl
za přiměřenou z hlediska § 13 o.z. náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce
200.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. března 2004, přičemž týž
den byl doručen zástupci žalobce.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná
zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč, podal žalobce dne 7. května 2004 včasné
dovolání. Dovolatel poukazuje na přípustnost dovolání v této věci ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.
\") a uplatňuje jím dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká především to, že změnil výši finančního
zadostiučinění na částku 200.000,- Kč, aniž by konkrétně rozvedl, k jakým
konkrétním okolnostem v dané věci přihlížel a co ho vedlo ke snížení
zadostiučinění o dalších 100.000,- Kč. Tuto skutečnost neodůvodnila existence
příslušného rozhodnutí
v trestním řízení. Také odůvodnění, že přiznaná částka odpovídá judikatuře
Vrchního soudu, není možno považovat za dostačující, když je podáno jen ve
zcela obecné rovině. Nepřípadný je odkaz na výši náhrad poskytovaných při
odškodňování poškození zdraví. Vyslovuje názor, že (jím) požadovaná výše
zadostiučinění se jeví jako přiměřená
ve srovnání s praxí soudů jednajících o porušení práva např. na ochranu projevů
osobní povahy. Projednávaný případ je pak s uvedenými nesrovnatelně závažnější.
Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl
(v napadené části) zrušen (a věc tak byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení).
K uvedenému dovolání se písemně vyjádřila žalovaná, když navrhla jeho zamítnutí.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že
podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Opírá se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části není možno rozhodnutí odvolacího
soudu
z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání považovat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však situace v případě výtek
uplatněných
v dovolání prvního žalobce.
Bylo uvedeno, že dovolatel uplatňuje v prvé řadě dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde
tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně
jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Jestliže občanský zákoník
v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat
postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně
nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho
výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být
přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem
volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného
skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi
jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za
kterých k neoprávněnému zásahu
do osobnosti fyzické osoby došlo.
Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného
rozsudku zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do
soukromí žalobců chráněného § 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z
objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela
neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada
nemajetkové újmy v penězích podle § 13
odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.
Z dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí však již nevyplývá, že by se
odvolací soud popsanými zásadami řídil beze zbytku a důsledně. V obecné rovině
sice zmínil zásadní neodčinitelnost této újmy v dané věci, ale vedle
konstatování důvodnosti přihlédnout též k satisfakčnímu účinku rozsudku
konstatujícího neoprávněnost zásahu, jen bez bližší konkretizace odkázal na
jinak neurčenou judikaturu tohoto soudu.
Bylo již uvedeno, že ustanovení § 13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do
jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto
ustanovení o.z.) nebo i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění.
Ustanovení § 13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou
míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy
lze
s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu
nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se
tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. Podle
ustanovení
§ 13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím
k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, že je nezbytné přihlížet i k možné
satisfakční roli samotného rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu. Z této
možné role podřaditelné pod ustanovení § 13 odst. 1 o.z. je pak ovšem třeba
vycházet
v konkrétním případě při úvahách podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., t.j. o
míře dostatečnosti či naopak nedostatečnosti takovéhoto morálního
zadostiučinění. Vždy je ovšem třeba vycházet z konkrétních okolností
posuzovaného případu. Při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové
újmy v penězích je však třeba především vzít v úvahu předpoklady obsažené v
ustanovení § 13 odst. 3 o.z.
Je jistě faktem, že samotnou výši nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy
v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle
ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však
podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění
takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu. To však
napadené rozhodnutí v zásadě nečiní možným. Obecně již totiž jen poukazuje na
(blíže neurčenou) vlastní judikaturu
v obdobných věcech, resp. k výši náhrad poskytovaných platnými předpisy
při odškodňování zdraví, aniž by vlastní úvahu o přiměřenosti náhrady
nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000,- Kč, doložilo vyložením zjištěných
okolností případu, které jí k této úvaze vedly. Takto ostatně ani ve smyslu
ustanovení § 220 odst. 1 a 2 o.s.ř. odvolací soud blíže neoznačil důvod změny
rozsudku soudu prvního stupně tímto výrokem.
Již s ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčeném výroku pokládat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v tomto rozsahu toto
rozhodnutí, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc
v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu