30 Cdo 1685/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce L. J., USA, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. J.
Ď., 2) J. Ď., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 199/92, o dovolání druhého
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003, č.
j. 18 Co 288/2003, 18 Co 289/2003-367, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003, č. j. 18 Co
288/2003, 18 Co 289/2003-367, se ve výrocích II., IV., V. a VI. zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9.7.2001, č.j. 5 C 199/92-314,
doplněným rozsudkem ze dne 13.2.2002, č.j. 5 C 199/92-331, rozhodl, že
„darovací smlouva podvodně uzavřená MUDr J. Ď. v zastoupení dárců s J. Ď. jako
obdarovaným na 20/36 domu č.p. 143 a stavební parcely č. 311 se zahradou
parc.č. 312 nyní rozdělené na zahradu parc.č.312/1 a zastavěnou plochu 312/2 v
kat.úz. S., obce P. zapsaných v evidenci Katastrálního úřadu P. na LV č. 290
tak, jak byla sepsána notářským zápisem č.j. 6 Nz 5790 (6N 592/90) státní
notářkou JUDr. J. F. dne 20.12.1990 je celá od počátku neplatná“ a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.12. 2003, č.j. 18
Co 288/2003, 18 Co 289/2003-367, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
„ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou“ zamítl návrh na určení, že „do
dědictví po zemřelém M. (M.) V. H., narozeném 15.6.1928 a zemřelém 16.1.1994,
patří ideální podíl ve výši 10/36 nemovitostí a že žalobce L. J. je vlastníkem
dalšího ideálního podílu ve výši 10/36 nemovitostí, a to domu č.p. 143
na stavební parcele č. 311 se zahradou parcelní číslo 312, nyní rozdělené na
zahradu parcelní číslo 312/1 a zastavěnou plochu č. 312/2, v katastrálním území
S., obec P., zapsaných v evidenci Katastrálního úřadu P. na LV č. 290“ (výrok
I.), a „ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným“ určil, že „do dědictví
po zemřelém M. (M.) V. H., narozeném 15.6.1928 a zemřelém 16.1.1994, patří
ideální podíl ve výši 10/36 nemovitostí, a to domu č.p. 143 na stavební parcele
č. 311 se zahradou parcelní číslo 312, nyní rozdělené na zahradu parcelní číslo
312/1 a zastavěnou plochu č. 312/2, v katastrálním území S., obec P., zapsaných
v evidenci Katastrálního úřadu P. na LV č. 290, a že žalobce L. J. je
vlastníkem dalšího ideálního podílu ve výši 10/36 těchto nemovitostí, a to domu
č.p. 143 na stavební parcele č. 311 se zahradou parcelní číslo 312, nyní
rozdělené na zahradu parcelní číslo 312/1 a zastavěnou plochu č. 312/2, v
katastrálním území S., obec P., zapsaných v evidenci Katastrálního úřadu P. na
LV č. 290“ (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů mezi žalobcem a první žalovanou (výrok III.) a mezi žalobcem a druhým
žalovaným (výroky IV. až V.) a o nákladech řízení „státu“ (výrok VI.).
Po obsáhlém doplnění dokazování, které odvolací soud provedl s poukazem na
„absenci poučení účastníků soudem I. stupně ve smyslu ustanovení § 118a i §
119a o.s.ř.“, odvolací soud „nejprve odstranil vadný postup soudu I. stupně,
který připustil pouze část navrhované změny žalobního návrhu, kterou žalobce
formuloval pod bodem I.
do protokolu o jednání dne 29.6.2001, aniž by však připustil její druhou
navazující část uvedenou pod bodem II. … a v důsledku tohoto nesprávného
procesního rozhodnutí připustil soud I. stupně takovou verzi žalobního návrhu,
na základě které by nebylo možno provést zápis do katastru nemovitostí o tom,
zda je žalobce vlastníkem sporných nemovitostí, přestože se jednalo o předmět
řízení vymezený žalobou“. Ve vztahu k rozhodnutí samotnému odvolací soud
vycházel ze závěru, že „prvá žalovaná sice výše uvedený neplatný převod
vlastnictví fakticky provedla, za což byla též v trestním řízení odsouzena,
vlastnictví však převedla na svého syna (druhého žalovaného) a k předmětným
nemovitostem nemá žádný právní vztah a jako vlastník není ani zapsána v
katastru nemovitostí … na určení vlastnického a dědického nároku vůči prvé
žalované proto nemůže mít žalobce právní zájem … z tohoto důvodu byl ve vztahu
k prvé žalované rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta“; že
„žalobce v řízení prokázal, že jeho vlastnický nárok je ve vztahu k druhému
žalovanému důvodný co do ideálních 10/36 podílu a dědický nárok co do dalších
ideálních 10/36 podílu
na předmětných nemovitostech“.
Proti výrokům II., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný
dovolání. Namítá, že odvolací soud k vydání napadeného rozhodnutí „neměl
pravomoc“, neboť „o aktivech a pasivech dědictví, jakož i o tom kdo je dědicem
rozhoduje příslušný soud v dědickém řízení“; že napadené rozhodnutí „o určení,
že 10/36 sporných nemovitostí patří do dědictví není rozhodnutím, na základě
kterého by bylo možno provést záznam v katastru nemovitostí“; že „s ohledem na
to, co vyplynulo z listin o záměně příjmení bratra žalobce L. J. M. J., který
měl podat původní žalobu pod jménem a příjmením M. V. H. a zemřít pod jménem a
příjmením M. A. V. H. nebyl vůbec původní žalobce označený jako M. V. H.
ztotožněn“; že „za situace, kdy odvolací soud jednal a rozhodoval
o zcela jiné žalobě, že nebyl ujasněn okruh účastníků řízení na žalující straně
a když zcela zřejmě porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, neboť
rozsah doplnění dokazování, které provedl přesáhl jednoznačně jeho činnosti,
zvláště když důkazy byly prováděny až v odvolacím řízení k jiné žalobě, kdy
jednal a rozhodoval i ve věci, která byla vyloučena k samostatnému řízení a
rozhodnutí a řízení v ní bylo přerušeno, je zřejmé, že řízení před odvolacím
soudem bylo postiženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí“.
Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud k vydání napadeného rozhodnutí
„neměl pravomoc“, neboť „o aktivech a pasivech dědictví, jakož i o tom kdo je
dědicem rozhoduje příslušný soud v dědickém řízení“; že napadené rozhodnutí „o
určení, že 10/36 sporných nemovitostí patří do dědictví není rozhodnutím, na
základě kterého by bylo možno provést záznam v katastru nemovitostí“. Tyto
námitky nejsou opodstatněné.
Podle § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo
rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Žalobu na určení neplatnosti právního úkonu (typicky kupní nebo darovací
smlouvy), stejně jako žalobu na určení vlastnictví k věci, jež byla předmětem
takové smlouvy, může podat i osoba, jež nebyla účastníkem smlouvy (typicky
pravý vlastník věci). Ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nestanoví, že v
určovacím žalobním návrhu (tzv. “petitu”) smí jít pouze o právo žalobce vůči
žalovanému. Nelze tedy vyloučit přípustnost toho, že předmětem určovacího
petitu bude právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou. Úspěch takové žaloby je
ovšem podmíněn tím, že určení existence tohoto právního vztahu, jehož subjektem
je třetí osoba, ovlivní právní postavení žalobce vůči žalovanému (shodný výklad
se podává např. v díle Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád,
Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 359). Věcnou legitimaci v řízení o
určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, má ten, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Přitom může jít i o účast, jež
se ve sporu o určení vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce
k předmětu určení, nýbrž dědickým či restitučním nárokem žalobce k této věci.
V řízení o určovací žalobě nejde jen o to, zda žalobce mohl mít podle hmotného
práva vliv na vznik napadeného právního úkonu, případně o to, zda se jej právní
úkon dotkl při svém vzniku, ale též o to, jak se následné určení promítne do
jeho právních poměrů. Mohlo-li by takové určení založit právně významný
následek v řízení
o dědictví po zůstaviteli (subjektu neplatného úkonu), pak dopad do právní
sféry třetí osoby, jmenovitě dědice, vyloučit nelze (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod číslem 47, ročník 1998).
Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc (lhostejno, zda
movitá či nemovitá), se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou
dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci (srov.
opět mutatis mutandis cit. rozsudek); je tomu tak právě proto, že je-li zde
více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se
dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu)vlastníky věci. Jestliže
dědic je z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby na
určení, že zůstavitel byl ku dni svého úmrtí vlastníkem věci, pak nemůže být na
překážku prosaditelnosti práva vymáhaného takovouto žalobou okolnost, že i
tento dědic zemřel a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové. Ti
přirozeně mají zájem na rozšíření okruhu majetku, jenž bude při úspěchu
určovací žaloby zahrnut do jejich dědictví po tomto dědici (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2001).
Dovolatel odvolacímu soudu současně vytýká, že „za situace, kdy jednal a
rozhodoval o zcela jiné žalobě, že nebyl ujasněn okruh účastníků řízení na
žalující straně a když zcela zřejmě porušil zásadu dvojinstančnosti soudního
řízení, neboť rozsah doplnění dokazování, které provedl přesáhl jednoznačně
jeho činnosti, zvláště když důkazy byly prováděny až v odvolacím řízení k jiné
žalobě, kdy jednal a rozhodoval i ve věci, která byla vyloučena k samostatnému
řízení a rozhodnutí a řízení v ní bylo přerušeno, je zřejmé, že řízení před
odvolacím soudem bylo postiženo vadami, které mají za následek nesprávné
rozhodnutí“. Tyto námitky jsou opodstatněné.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je
zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně
příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) a o odvoláních proti jejich
rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud jako
soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých
skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání
rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí
(§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo
jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném před
novelizací zákonem č. 59/2005 Sb.; k tomu čl. II. citovaného zákona) je
skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220
o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1 věta první o.s.ř.); učiní
tak zejména v případech uvedených
v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) - d) o.s.ř. Zruší-li odvolací soud
rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc
věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do
jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je
nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění,
která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je
zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§
213 odst. 2 o.s.ř., ve shora uvedeném znění), ale i tehdy, jestliže se má
doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění
dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem
ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových
zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §
213 odst. 2 o.s.ř., ve shora uvedeném znění, ale ani tím, že tato skutková
zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že
vzhledem
k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu
soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo
rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
V posuzovaném případě odvolací soud rozsahem doplněného dokazovaní
i významem provedených důkazů pro posouzení věci překročil hrance vymezené
ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., ve shora uvedeném znění, porušil tak zásadu
dvouinstančnosti občanského soudního řízení a zatížil tím řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, v dovoláním napadeném výroku
II., není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího
soudu, ve výroku II. a v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda
senátu