30 Cdo 1692/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce I., zastoupeného advokátem, proti žalované veřejné
obchodní společnosti H. a spol. v.o.s. v likvidaci, zastoupené advokátem, o
64.051,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 23 C 46/2000, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října
2004, č.j. 1 Co 169/2003-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října 2004, č. j.
1 Co 169/2003-95, se ve výrocích III. a IV. zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobce se svým návrhem proti žalované domáhal zaplacení odměny za užití výkonů
výkonných umělců a za užití zvukových záznamů výrobců těchto záznamů
na diskotéce provozované v pivnici žalované „B. p.“ v B., a za ozvučení
restauračního zařízení této provozovny prostřednictvím rozhlasového přijímače
za období od 7. 2. 1998 do 31. 12. 1999. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
13. října 2004, č.j. 1 Co 169/2003-95, tento návrh, aby žalovaná byla takto
uznána povinnou zaplatit žalobci částku 64.051,60 Kč s příslušenstvím, zamítl.
Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak dospěl k
závěru, že žalobce neprokázal, s kým jeho pracovník při kontrole u žalované
jednal, přičemž příslušný záznam nebyl podepsán provozovatelem. Žalobce
současně nezdůvodnil, proč požaduje odměnu za diskotékové produkce a ozvučování
prostor pivnice. Nepodařilo se mu rovněž prokázat ani další tvrzení uvedená v
žalobě, týkající se prostor, kapacity
a počtu osob. Dále neprokázal, že by po žalované zaplacení žalované částky v
minulosti požadoval. Neprokázal též, že by žalovaná tuto částku odmítla uhradit
či neuhradila
a dostala se tak do prodlení s plněním.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. října 2004, č.j. 1 Co 169/2003-95,
výrokem I. připustil změnu žaloby, výrokem II. zrušil rozsudek krajského soudu
v odstavci I. výroku ohledně částky 39.996,- Kč s příslušenstvím a řízení
ohledně této částky zastavil, výrokem III. změnil rozsudek krajského soudu v
odstavci I. výroku ohledně částky 24.055,60 Kč s příslušenstvím tak, že uznal
žalovanou povinnou zaplatit žalobci tuto částku s příslušenstvím. Výrokem IV.
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil předmětnou věc podle § 36 odst. 2 písm. d) a § 36
odst. 3 tehdy platného zákona č. 35/1965 Sb., ve znění po novele provedené
zákonem
č. 191/1999 Sb. (dále jen „autorský zákon“). Konstatoval, že na rozdíl od
řízení
před soudem prvního stupně účastníci učinili nesporným údaje týkající se
kapacity sálu, jeho ozvučenosti a počtu produkcí. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobce měl oprávnění k výkonu hromadné správy práv výkonných umělců
a výrobců zvukových
a zvukověobrazových záznamů na základě rozhodnutí Ministerstva kultury České
republiky ze dne 18. 3. 1996. Podle názoru soudu tak žalovaná porušila práva
výkonných umělců, neboť bez jejich souhlasu výkony veřejně šířila, a je proto
povinna uhradit za užití výkonu odměnu v souladu se sazebníky žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen žalované 25. listopadu 2004,
přičemž právní moci nabyl dne 1. prosince 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 25. ledna 2005 žalovaná včasné dovolání,
doplněné podáním ze dne 29. května 2006. Dovolání je podle žalované přípustné
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“). Dovolací důvod spatřuje v právním posouzení otázky, zda společnost
vykonávající hromadnou správu autorských práv na základě registrace
Ministerstvem kultury ČR je oprávněna bez výjimky vybírat honoráře za využití
těchto práv bez ohledu na to, zda má od autorů, jejichž díla byla využita, k
tomu pověření. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Žalovaná se domnívá, že pojem „hromadná správa práv“ nelze
vykládat tak, že udělením tohoto oprávnění vzniklo žalobci právo bez dalšího
vykonávat správu těchto práv v daném rozsahu
a vybírat poplatky pro všechny autory, jichž se oprávnění týká. Je obecně
známo, že žalobce sám připouští, že s řadou umělců působících v České republice
smlouvu
o zastupování nemá.
Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci zrušil v napadených výrocích označených III. a IV.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce podáním ze dne 4. července 2006. Uvádí,
že odvolací soud posoudil námitku žalované ohledně nedostatku jeho aktivní
legitimace v souladu se zákonem č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských
práv,
a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení
části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský
soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen
\"o.s.ř.\") ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je
charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud svým
rozhodnutím
ve výroku III. změnil dovoláním napadený výrok rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé.
Dovolací soud pak uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně přezkoumal
ve vymezeném rozsahu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Takováto vada se přitom z obsahu spisu podává.
Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací
soud je zruší (§ 221 odst. 1 o.s.ř.).
Odlišnost právního náhledu soudu druhého stupně na projednávanou věc,
která jinak neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 220 o.s.ř.),
je důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Tím se účastníkům řízení
dává možnost uplatnit právo vyjádřit se k věci, případně i předložit nové
důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. V opačném případě
dochází k narušení zásady dvojinstančnosti řízení a k dotčení zásady na
spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci soud prvního stupně v zásadě dovodil s odkazem na v
řízení provedené důkazy neopodstatněnost uplatněného nároku. Naproti tomu
odvolací soud, aniž by jakkoliv zdůvodnil, z jakého důvodu zřejmě považuje tyto
závěry za nesprávné (potud napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti),
rozsudek soudu prvního stupně změnil a sám rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobci konkrétní částku. Rozhodl tak ve věci, aniž rozhodnutí soudu
prvního stupně podle ustanovení § 221
odst. 1 o.s.ř. zrušil. Nepřihlédl tak k zásadě dvojinstančnosti řízení, které
tak zatížil vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
S ohledem na popsané skutečnosti proto již z tohoto důvodu nelze
dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat v dovoláním
napadených výrocích za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí v uvedených
výrocích zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.), aniž se tak zabýval dalšími v dovolání uplatněnými
důvody. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu