30 Cdo 1712/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce P. P., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti
ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 2/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č.j. 1 Co 5/2004-119, t
a k t o :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2004, č.j. 1 Co 5/2004-119
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2003, č.j. 32 C
2/2002-98, kterým byla jednak zamítnuta žaloba na určení, že žalobci bylo
porušeno právo uvedené v článku 8 odst. 2, článku 10 odst. 1 a článku 40 odst.
2 Listiny základních práv a svobod a dále v článku 6 odst. 1 a 2 a článku 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jednak zamítnuta žaloba na přisouzení
omluvy žalobci, stejně jako náhrady nemajetkové újmy v penězích, a jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 násl. občanského
zákoníku (dále jen \"o.z.\") za situace, kdy z obsahu žaloby bylo zjištěno, že
k tvrzenému neoprávněnému zásahu mělo podle žalobce dojít pasážemi obsaženými
na str. 6, 10 a 11 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.
června 2000, č.j. 12 To 232/2000-332 vztahujícími se k jeho osobě, jež podle
žalobce jsou nepravdivé a spojují jej s trestnou činností, která byla předmětem
řízení ve vztahu
k obžalovanému v označené věci, t. j. JUDr. P. D. K tvrzenému zásahu tak mělo
dojít v souvislosti s rozhodovací činností soudu. Zde však soud plnil povinnost
uloženou mu zákonem, přičemž výkon zákonné povinnosti je třeba považovat
za okolnost, která vylučuje neoprávněnost zásahu. V rámci této rozhodovací
povinnosti § 125 trestního řádu soudu ukládá (povinnost) hodnocení důkazů.
Možnost přezkoumávat, zda jednotlivé důkazy provedené v trestním řízení,
hodnotil soud
ve svém rozhodnutí správně, přísluší však pouze funkčně nadřízenému soudu při
rozhodování o řádných, popřípadě mimořádných opravných prostředcích, nikoliv
soudu v občanském soudním řízení ve věcech ochrany osobnosti, když tím by tento
soud nepřípustně zasahoval do pravomoci trestních soudů.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23.dubna 2004, přičemž
tehdejšímu zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dne 7. června 2004 včasné dovolání. Jeho
přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen o.s.ř.). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř., t.j. tím namítá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel ve svém dovolání především odkazuje na to, že právní názor zaujatý
odvolacím soudem je nesprávný, přičemž soud na něm svoje rozhodnutí založil,
aniž bylo provedeno jakékoliv dokazování, a niž by tak byl zjištěn skutkový
stav věci. Podle dovolatele žádný soud nemůže plnit svojí rozhodovací činnost
(též v trestním řízení) takovým způsobem, že zasáhne do základních lidských
práv, která jsou přiznána jiné osobě, než osobě, která se může v trestním
řízení bránit takovému porušení lidských práv využitím řádných a mimořádných
opravných prostředků. Žalobce (dovolatel)
v procesním postavení svědka (v trestním řízení) nemá žádnou zákonnou možnost
dosáhnout změnu rozhodnutí, které ho bezdůvodně obviňuje z protiprávního
jednání. Přitom se žalobce nedomáhá revize trestního rozsudku ve vztahu k
rozhodnutí o vině a trestu, resp. o skutkových závěrech tohoto soudu o jednání
pachatele, který byl uznán
z trestného činu, ale požaduje (zjištění), že bez skutkového základu a právního
důvodu byl označený za osobu, která se dopustila protiprávního jednání bez
toho, aby žalobce měl jakoukoliv možnost obrany. Odůvodnění (rozhodnutí)
odvolacího soudu (v trestní věci) v podstatě znamená určení viny žalobce bez
jeho \"uznání vinným zákonným způsobem\". Bylo založené na zjištění skutečností
v řízení proti jiné osobě. Žalobce se tohoto řízení účastnil jen jako svědek
bez možnosti aplikace práva na obhajobu. Byla tak porušena zásada presumpce
neviny.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno (včetně
předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, mající
právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek jímž
odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
potvrdil, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.,
takže dovolání je
v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání
žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové
eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výroku ve
věci samé zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou
stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2
o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že
pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve
společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Dovolání žalobce však ve skutečnosti není svým obsahem způsobilé rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit.
Odvolací soud v posuzované věci při svém rozhodování vycházel z výkladu
ustanovení § 11 násl. o.z. (zde zejména § 13 tohoto zákona), když žalobce se
domáhal přisouzení morální i relutární satisfakce v souvislosti s tvrzeným
zásahem do jeho práva na ochranu osobnosti.
Zde je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské
osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných
neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy
bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek
vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a
nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou
fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je
proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní
ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu
osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v
občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o
důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny
základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu
osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní
ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako
neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity
osobnosti.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění
kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle
ustanovení § 13 o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu
pouze
u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem,
které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je
takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním
právem, t.j.
s právním řádem. V konkrétních případech však u některých zásahů, ač se třeba
mohou
i případně zdánlivě jevit jako odporující objektivnímu právu, není možno je
hodnotit jako neoprávněné zásahy do osobnosti fyzické osoby. Podstatou je
existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají
tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce
vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné
straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, když je
zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny
patří mimo jiné případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při
výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný
subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde - pokud nejsou
překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob,
do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně
vyšší zvláštní veřejný zájem. Tak je tomu právě i tehdy, jestliže je do
osobnostních práv fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení v
rámci tohoto řízení (např. postupem podle § 67 násl., § 82 násl. trestního
řádu, ale i třeba podle § 160 násl.
ve spojení s § 32 téhož zákona, § 97násl. trestního řádu apod.). Takovýto zásah
podmíněný příslušnou zákonnou úpravou pak ovšem zůstává povoleným
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s
takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na
zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností
bezpodmínečně trvat. Je pak nepochybné, že o takovouto licenci nepůjde tam, kde
by jednající se při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby
dopustil excesu.
Pro účely posuzované problematiky by mohlo jít o případné nepřípustné
neprocesní úkony soudu ve vztahu k svědkovi apod.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku
posuzoval souladně s vyloženým názorem. Je zřejmé, že k zásahu do osobnostních
práv žalobce došlo v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených
procesních oprávnění (resp. povinností) soudu v trestním řízení, když např.
podle ustanovení § 125 trestního řádu byl soud v odůvodnění rozsudku povinen
mimo jiné též vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Nebylo pak prokazováno, že by soud
v rámci zmiňovaného trestního řízení vykročil z mezí tohoto řízení. Je současně
zřejmé (což odvolací soud správně zdůraznil), že jinak není v pravomoci soudu v
občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů
činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci
institutů trestního práva procesního. Jestliže tak tedy nebyl zásah do
osobnostních práv žalobce seznán jako neoprávněný, pak této skutečnosti
odpovídal i výsledek sporu o žalobcem podané žalobě.
Protože tedy z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání, nelze
dovodit, že by soud druhého stupně věc uvedeným výrokem neposoudil správně, pak
za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba,
aby
z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný.
Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5
věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšné žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r
předseda senátu