USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně SPRINT CR spol. s r. o. v likvidaci, IČO 65277619, se sídlem v Brně, Šumavská 422/29, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 5 546 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 10/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 11 Co 396/2021-1967, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se původně žalobou domáhala na žalované zaplacení částky v celkové výši 69 269 343 Kč s příslušenstvím na základě skutkových tvrzení, že došlo ke škodě nesprávným úředním postupem Policie ČR, která jednak dne 9. 3. 2000 nezakročila proti třetím osobám (družstvo VDI Kyjovan a jím najatá soukromá bezpečnostní agentura), jež násilně vnikly do žalobkyní užívaných nebytových prostor a odvezly zboží ve vlastnictví žalobkyně v těchto prostorách uskladněné, a jednak vyzvala družstvo VDI Kyjovan až dne 14.
4. 2000 k vydání zboží žalobkyni a tyto věci převzala dne 14. 4. 2000 a 18. 4. 2000 bez řádné inventarizace a svévolně vedla vyšetřování. Hodnota zboží byla při jeho vrácení žalobkyni nižší oproti hodnotě v době odnětí, a to o žalovanou částku, která sestávala jednak z náhrady škody ve výši 63 658 343 Kč za ztracené zboží a dále z náhrady škody ve výši 5 611 000 Kč za poškozené zboží. Ohledně zaplacení částky 63 658 343 Kč byl nárok žalobkyně pravomocně zamítnut rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3.
4. 2019, č. j. 11 Co 335/2018-1643. Dovolání proti uvedenému rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 30 Cdo 2772/2019-1702, a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 1624/20. Předmětem dovolacího přezkumu je již pouze nárok na zaplacení částky 5 546 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody za poškozené zboží. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2021, č. j. 26 C 10/2002-1815, zamítl žalobu co do částky 5 611 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 11.
7. 2001 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 15 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 11 Co 396/2021-1967, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 5 546 000 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 11. 7. 2001 do zaplacení potvrdil; ve výroku pod bodem II jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 12 000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Napadený rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že pochybením Policie ČR spočívajícím ve vyhotovení protokolu ze dne 18. 4. 2001 en bloc nedošlo ke vzniku škody představované ztrátou hodnoty věcí následně vydaných žalobkyni s tím, že skutek spočívající v tom, že by se policie spokojila s ponecháním věcí žalobkyně v hale, jež nebyla vhodná pro jejich uskladnění, nebyl předmětem tohoto řízení.
Jinak řečeno, odvolací soud v rámci skutku, který odpovídal předmětu řízení, neshledal příčinnou souvislost mezi v žalobě specifikovaným nesprávným úředním postupem a žalobkyní tvrzenou škodou. Proti těmto závěrům se žalobkyně v dovolání nijak nevymezuje. Ve svém dovolání jen obecně kritizuje napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2953/2022, aniž by uvedením konkrétních právních otázek výše uvedený závěr odvolacího soudu zpochybnila, což diskvalifikuje její další dovolací námitky z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Na otázkách, které žalobkyně v dovolání vymezila (viz bod I dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Jestliže obstál důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (tj. absence příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5313/2015, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2024 JUDr. Pavel Simon předseda senátu