30 Cdo 1721/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce O. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – M. v. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp.zn. 37 C 113/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 24. října 2006, č.j. 1 Co 175/2006-50, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č.j. 1 Co 175/2006-50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. 37 C 113/2005-24,
zamítl žalobu na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“), aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně
evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č.
451/1991 Sb. (dále
jen \"lustrační zákon\"), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2006,
č.j. 1 Co 175/2006-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se především ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně (které žalobce ani nezpochybňoval).
Vyšel tak ze zjištění,
že se žalobce stýkal z příslušníky bývalé S. b., což vyplývá ze svazku vedeného
pod registračním číslem s označením krycího jména „P.“. Žalobce pak podepsal
tzv. „Prohlášení“ ze dne 20. června 1976, v němž bylo uvedeno: „Prohlašuji, že
jsem ochoten podle svých možností poskytovat nezbytné údaje o skutečnostech,
které jsou předmětem zájmu orgánů S. b., a to jak za svého pobytu na území
ČSSR, tak i za pobytu mimo toto území“(dále bylo rukou připsáno: „s výhradou
informací spadajících pod lékařské tajemství“). Text pak pokračoval: „Jsem si
vědom toho, že je třeba především v mém vlastním zájmu, v potřebném rozsahu
respektovat případné instrukce a pokyny těchto orgánů“ (přičemž rukou bylo
dopsáno: „ve věcech, se kterými budu souhlasit“). V dalším pak bylo uvedeno: „V
souvislosti s tím se zavazuji, že o všech skutečnostech tvořících předmět
společného zájmu, s nimiž budu seznámen, zachovám naprostou mlčenlivost před
svým okolím, včetně státních institucí a orgánů i mimo území ČSSR. V případě
opaku jsme si vědom negativních následků z toho vyplývajících.“. Dokument byl
žalobcem podepsán. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce zdůrazňuje
právě fakt jím připsaných výhrad k uvedenému prohlášení. Tyto výhrady však
nemění nic na faktu podpisu tohoto prohlášení (žalobcem) jako závazku ke
spolupráci, byť jen v rozsahu žalobcem vymíněném. Skutečnost podpisu závazku
již sama odůvodňovala podle tehdy platných předpisů právního předchůdce
žalované (čl. 2 Směrnice Federálního ministerstva vnitra A-oper-I-3, vydané
Rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 8 ze dne 16. února 1972), evidenci žalobce v
materiálech bývalé S. b., která byla v souladu s tehdy platnými předpisy.
Případné omezení rozsahu spolupráce je proto
pro posouzení samotné existence závazku nerozhodné. Tento závazek nadto
obsahoval prvek utajení, stejně tak jako prvek konspirativní. Jestliže byl
prokázán písemný závazek žalobce ke spolupráci, je jeho evidence v materiálech
bývalé S. b., jako osoby vedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č.
451/1991 Sb., oprávněná. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce
chráněných ustanovením
§ 11násl. o.z. tak nedošlo. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení věci není
rozhodující, zda žalobce fakticky se S. b. spolupracoval, a zda se snažil
o „exkulpaci“ již v době, kdy závazek podepisoval. Rozsudek Vrchního soudu v
Praze byl doručen zástupci žalobce dne 8. ledna 2007 a téhož dne nabyl právní
moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce telefaxem dne
8. března 2007 včasné dovolání, které poté ve smyslu ustanovení § 42 odst. 3
o.s.ř.
ve spojení s § 57 odst. 2 věta druhá téhož zákona předložil soudu v originále v
pondělí dne 12. března 2007. Dovolatel má zato, že soudy vadně posuzovaly
otázku předpokladů pro evidenci osoby jako uvedené v ustanovení § 2 odst. 1
písm. b) lustračního zákona. Odkazuje přitom na konkrétní judikaturu Nejvyššího
soudu
a připomíná, že soudy musí vzít v úvahu nejen podpis závazku (spolupráce)
a skutečnost evidence osoby, ale musí se zabývat i otázkou důvodnosti této
evidence. Protože žalobce uplatnil v „Prohlášení o spolupráci“ výhrady,
vylučuje ho to ze striktní kategorizace (jeho osoby) v rámci § 2 odst. 1 písm.
b) lustračního zákona. Nebyly proto předpoklady pro to, aby byl takto evidován.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně vyjádřila tak, že se s napadeným
rozhodnutím ztotožňuje. Navrhla proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě upravené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále přihlédl k tomu, že
dovolání
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání za situace,
kdy nejsou naplněny předpoklady ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.,
neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později
zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je,
že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak je
tomu v souzené věci, neboť právní otázka, zda evidence žalobce v materiálech
bývalé S. b. byla oprávněná či nikoliv, a zda tedy v daném případě došlo k
zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, byla řešena v rozporu s hmotným
právem. Dovolací soud proto ve smyslu citovaného ustanovení přípustnost
dovolání v označené věci dovozuje. Poté napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za
správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Ty však zjištěny nebyly.
Je nutno souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že skutečnost neoprávněné
evidence (fyzické osoby) v materiálech Státní bezpečnosti představuje
neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby chráněných ustanovením § 11
občanského zákoníku. Ztotožnit je třeba se i s tím, že základní otázkou, jež
byla ve sporu řešena, proto bylo, zda evidence žalobce v materiálech bývalé S.
b. byla oprávněná či nikoliv. Přitom za neoprávněnou evidenci je nutno
považovat tu, která byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního
předchůdce žalovaného. Z dalších úvah soudu druhého stupně však již není
zřejmé, zda skutečně také takto věc důsledně posoudil.
V případě, že se žalobce v řízení o ochranu osobnosti domáhá určení, že byl
neoprávněně evidován v materiálech bývalé S. b. jako osoba uvedená v ustanovení
§ 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z faktu,
že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v
období od 25.2.1948 do 17.11.1989 evidován v materiálech S. b. jako rezident,
agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo
ideový spolupracovník S. b. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu
k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit,
zda žalobce byl skutečně důvodně evidován v materiálech bývalé S. b. jako osoba
zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků. Proto význam z
hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění oprávněnosti jakékoliv
evidence žalobce v materiálech bývalé S. b., ale pouze ověření jeho případné
oprávněné evidence v zařazení do některé z již zmíněných kategorií (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2001, č.j. 25 Cdo 43/2001 -
125).
Odpověď na otázku, zda byl žalobce skutečně důvodně či nedůvodně evidován jako
osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona však podle
názoru dovolacího soudu napadené rozhodnutí nepodává, a to právě za situace,
když žalobce měl svými výhradami v textu „P.“ text modifikovat a svůj vztah k
bývalé S. b. zřejmě vymezit odchylně od tehdejší „standardní“ praxe. Odvolací
soud zde fakticky nevysvětluje (a na případných ustanoveních předpisů právního
předchůdce žalovaného nedokumentuje – byť je bez bližší konkretizace jejich
obsahu zmiňuje) důvod, proč by měla být evidence žalobce v materiálech bývalé
S. b., a to právě v některé z uvedených kategorií vyjmenovaných lustračním
zákonem, důvodná.
Nezbývá proto, než konstatovat, že dané rozhodnutí soudu druhého stupně není
možno za popsaného stavu pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto
Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a
odst. 1 o.s.ř.) dovoláním žalobce napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).