U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 316.000,- Kč a příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 10/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j.
16 Co 408/2013-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Nynější žalobce jako
oprávněný podal dne 1. listopadu 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 2 proti
povinnému POTRUBÍ, státní podnik, návrh na nařízení exekuce na základě několika
vykonatelných rozhodnutí k uspokojení pohledávek ve výši 127.324,- Kč s
příslušenstvím, ve výši 51.328,- Kč s příslušenstvím a ve výši 28.834,80 Kč s
příslušenstvím. Usnesení o nařízení exekuce bylo exekutorskému úřadu doručeno
dne 11. listopadu 2002, soudní exekutor vydal usnesení o zastavení exekuce dne
20. prosince 2011. Podmínka nesprávného úředního postupu však nebyla splněna,
když žalobci již od počátku exekučního řízení bylo zřejmé, že povinný nemá
prostředky k uhrazení pohledávky a nebyla tak dána příčinná souvislost mezi
tvrzenou škodou a eventuálním nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce soudního řízení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že exekuce byla ze
strany žalobce vedena bez možnosti uspokojení pohledávky, což muselo být
žalobci zřejmé již při podání návrhu na nařízení exekuce. Vědomost žalobce o
nemajetnosti povinného ještě před zahájením exekučního řízení nemohla vzhledem
k formálnímu trvání exekuce do jejího zastavení vyvolat v žalobci tak silný
stav nejistoty, aby bylo možno učinit závěr o vzniku nemajetkové újmy v
důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení. Je-li exekuční řízení vedeno sice
nepřiměřenou dobu, avšak již v jeho průběhu je zřejmé, jaký bude ve vztahu k
oprávněnému výsledek a sám oprávněný neučiní návrh na zastavení exekuce či
podnět k jejímu zastavení, nemůže mít toto další formální trvání exekučního
řízení za následek vznik nemajetkové újmy v osobnostní sféře oprávněného. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvedl, že soud
nezhodnotil dostatečně a důsledně všechny okolnosti posuzované věci pro to, aby
mohl učinit závěr o přiměřenosti délky daného exekučního řízení, a proto je
jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné. Soud se také, dle dovolatele,
nevypořádal s judikaturou k otázce exekučních průtahů. K potvrzení oprávněnosti
svého návrhu dovolatel argumentuje judikátem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, z nějž dovozuje, že se může domáhat odškodnění újmy vzniklé v
souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, byť řízení stále probíhá. Pro
odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo
posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru
zjištění stavu posuzovaného řízení. Dvolatel závěrem navrhl zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl
jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Podstata rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že vedení exekučního
řízení od března 2006 ztratilo svůj význam, následně již dovolatel věděl, že se
svým nárokem nemůže být úspěšný. Závěr odvolacího soudu je po obsahové stránce
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích
formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého význam předmětu řízení pro
poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho
snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011; všechna zde uvedená rozhodnutí dovolacího soudu
jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované
nemajetkové újmy. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.