30 Cdo 1746/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyň a) J. Š., a b) nezletilé P. Š., zastoupené matkou J. Š. jako zákonnou
zástupkyní, obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37
C 147/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
28. června 2005, č.j. 1 Co 140/2005-61, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č.j. 1 Co 140/2005-61,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2005, č.j. 37 C
147/2003-49, v zamítavém výroku co do částky 300.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni
J. Š. a co do částky 300.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni nezletilé P. Š. a ve
výroku o náhradě nákladů řízení, se z r u š u j í, a věc se v uvedeném
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. 37 C 147/2003-49,
žalovanému uložil zaplatit každé z žalobkyň částku 100.000,- Kč z titulu
náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Současně žalobu zamítl v části, pokud
každá z žalobkyň požadovala z tohoto titulu dalších 900.000,- Kč. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyň, které směřovalo proti výrokům rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé, pokud každé z nich nebyla přiznána další částka ve výši
300.000,- Kč, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2005, č.j. 1 Co
140/2005-61, v uvedených výrocích a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil.
Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především konstatoval, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobkyň tím, že při dopravní nehodě dne 23. září 2001,
kterou způsobil žalovaný, zahynul manžel žalobkyně J. Š. a otec druhé žalobkyně
nezletilé P. Š. pan MUDr. G. Š. Současně byly zraněny obě žalobkyně, přičemž
zemřelo i dosud nenarozené dítě první žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že
žádné zadostiučinění nemůže odčinit popsanou újmu, když právo na vytváření a
rozvíjení vzájemných vztahů mezi první žalobkyní a jejím manželem, resp. mezi
druhou žalobkyní a jejím otcem, a tím i na naplňování vlastní osobnosti, bylo
neoprávněným zásahem žalovaného definitivně ukončeno. Konstatoval, že smyslem
náhrady nemajetkové újmy je tuto újmu zmírnit, přičemž výše této náhrady musí
být přiměřená. Uvedl, že soud prvního stupně správně přihlížel k postoji
žalovaného, který projevil lítost nad svým jednáním, poškozeným se omluvil a
učinil potřebná opatření k náhradě škody. Soudy obou stupňů současně přihlédly
k tomu, aby přisouzená finanční satisfakce nebyla pro žalovaného likvidační,
když žalovaný způsobil dopravní nehodu ve věku blízkém věku mladistvých, je
nezaměstnaný, a na zaplacení náhrady škody si půjčil. Odvolací soud nadto
poukázal na to, že při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy je třeba
přihlížet i k tomu, že satisfakčním prostředkem v dané věci je i trestní řízení
týkající se žalovaného a současně konstatování porušení práva na ochranu
osobnosti v rozsudku vydaném v řízení o ochranu osobnosti.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobkyň dne 10. srpna
2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 10. října 2005 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Mají zato, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. při výkladu ustanovení § 13 o.z. o přiměřenosti
výše náhrady nemajetkové újmy v penězích. Podle názoru dovolatelek odvolací
soud ustanovení § 13 nesprávně vyložil a aplikoval. Neztotožňují se především
se závěrem odvolacího soudu, podle kterého přiznaná výše náhrady nemajetkové
újmy spolu s dalšími satisfakčními prostředky je z objektivního pohledu
způsobilá následky nemajetkové újmy na soukromí žalobkyň dostatečným způsobem
zmírnit. Samotný výsledek trestního řízení nebyl pro ně žádným zadostiučiněním
a za přiměřené zadostiučinění nepovažují ani omluvu žalovaného, ani uznání jeho
odpovědnosti za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, resp.
poskytnutí mimosoudní náhrady. S ohledem na závažnost vzniklé újmy měly být
žalobkyně odškodněny podstatně vyšší částkou, než jakou dovodil odvolací soud.
Dovolatelky zdůrazňují, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je třeba vycházet z úplně zjištěného skutkového
stavu opírajícího se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska - především o
zjištěnou závažnost nemajetkové újmy a o okolnosti, za kterých k neoprávněnému
zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Dovolatelky proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyň se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 30. ledna 2006 tak, že
je nepovažuje za přípustné. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů správně vzaly v
úvahu postoj žalovaného k věci, když projevil lítost nad svým jednáním,
poškozeným se omluvil a učinil potřebná opatření k náhradě škody. Soudy též
správně přihlédly k tomu, že satisfakčním prostředkem bylo i trestní řízení, ve
kterém bylo konstatováno porušení práva na ochranu osobnosti. Důvody, o které
žalobkyně opírají své dovolání, nejsou způsobilé zvrátit rozhodnutí odvolacího
soudu. Navrhl proto, aby toto dovolání bylo odmítnuto, a aby mu žalobkyně
nahradily náklady dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve
znění účinném do 31. března
2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se
tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost
dovolání proti tomuto rozsudku tak nemůže být založena ustanovením § 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně pak nepředcházel případný jiný
rozsudek soudu téhož stupně, takže přípustnost dovolání v této věci není
důvodu posuzovat ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Dovolací
soud tedy vážil, zda je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř., a to s pozitivním závěrem. Napadené rozhodnutí totiž má po
právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. v
souvislosti se zvážením okolností rozhodných pro posouzení přiměřenosti
požadované satisfakce podle ustanovení § 13 o.z.
Dovolací soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným
dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto vady však zjištěny nebyly.
Dovolatelkami fakticky uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde
především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle
ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální)
zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení výši
finanční náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného
ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným
osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi
zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické
osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13
o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého
konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy
vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně
např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle
občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především
vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu
(musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé
nemajetkové újmy apod.).
Občanský zákoník v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek
poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích.
Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro
určení jeho výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění
musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává
předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně
zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná
hlediska.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud zdůraznil, že v souzeném
případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobkyň chráněného
ustanovením § 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního
pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou
újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v
penězích podle § 13 odst. 2 o.z. je i při vědomí zásadní neodčinitelnosti
zásahu (do určité míry) adekvátním prostředkem obrany ve vztahu k němu.
Ustanovení § 13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá
značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí
případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby
přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pouze demonstrativně), a to za
situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13
odst. 1 o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy
určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k
porušení práva došlo.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích
lze v zásadě zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle
ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však
podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto
zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z., tak
i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z., sledují
stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu,
optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného
zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného
vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k
prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno
zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na
osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka,
Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č.
6/1991, str. 330 násl.).
Z vyloženého je zřejmé, že při posuzování uplatněného nároku na
náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z., je
třeba důsledně vzít v úvahu mimo jiné též vliv ostatních satisfakčních
instrumentů, jež jsou poskytovány (případně jež již byly v této souvislosti
poskytnuty) podle ustanovení § 13 odst. 1 o.s.ř. na zmírnění následků zásahu do
osobnostní sféry fyzické osoby, a dále závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za
nichž k porušení práva došlo (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. června 2006, č.j. 30 Cdo 1088/2005).
V souzeném případě odvolací soud správně zdůraznil skutečnost
neodčinitelnosti vzniklé újmy způsobené žalovaným. Přiléhavým se dále jeví i
to, pokud připomněl možný satisfakční účinek trestního řízení, které bylo v
této souvislosti vedeno proti žalovanému, stejně tak jako postoj žalovaného k
jím způsobené tragédii, přičemž též naznačil úroveň osobních poměrů
žalovaného. Přes tuto skutečnost však podle dovolacího soudu nebyly posouzeny
okolnosti rozhodné pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích důsledně
ve všech vzájemných souvislostech.
Je nepochybné, že při stanovení relutární satisfakce podle ustanovení § 13
odst. 2 o.z. je nezbytné přihlédnout k zadostiučinění, kterého se poškozenému
již dostalo (event. má dostat) podle ustanovení 13 odst. 1 téhož zákona ve
formě morálního zadostiučinění (t.j. ve formě nemajetkové, resp. morální
satisfakce). Formy této satisfakce mohou být rozličné. Půjde nejčastěji o
omluvu, o konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do
osobnostních práv dotčené fyzické osoby, apod. Jako samostatné morální
zadostiučinění však přitom může podle okolností působit i již sama aktivně
projevená snaha toho, kdo zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby,
mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci (např. „dobrovolné“
poskytnutím finančních prostředků jako náhrady nemajetkové újmy v penězích,
resp. pokusem eventuálně i jinak zmírnit následky zásahu, např. formou účasti s
postiženým, součinností s ním, projevenou lítostí apod.). Pak v těchto
případech může vedle sebe stát např. dobrovolně poskytnutá relutární satisfakce
a současně satisfakce přestavovaná aktivní účastí projevenou ve vztahu k
zásahem do práva na ochranu osobnosti dotčené fyzické osobě. I míru tohoto
morálního zadostiučinění, je-li dáno, je pak třeba náležitě ověřit a zhodnotit.
Zadostiučiněním může být vy smyslu již ustálené judikatury i trestní řízení
vedené v souvislosti se zásahem do osobnosti fyzické osoby proti tomu, kdo se
tohoto zásahu dopustil, resp. jím může být samotné rozhodnutí vydané v tomto
řízení. Je však současně nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě
individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků (kterých se
tak dotčené osobě již dostalo) zmírnit následky zásahu do práva na ochranu
osobnosti fyzické osoby a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto
satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu. To však napadené rozhodnutí v
zásadě nečiní, když jen zcela obecně odkazuje na postoj žalovaného k celé
události a zejména na trestní řízení, které bylo proti němu vedeno. Nelze
přitom přehlédnout, že možný satisfakční účin trestního řízení může mít značně
rozdílnou intenzitu podle okolností konkrétního případu.
Protože odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených zásad
důsledně nevycházel, nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
pokládat za správný, což platí i pro příslušné výroky rozsudku soudu prvního
stupně (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto obě tato rozhodnutí v uvedeném rozsahu, včetně
souvisejících výroků, zrušil a vrátil věc ve vymezeném rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo
nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2006
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu