30 Cdo 1755/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy ve věci
navrhovatele J. P., zastoup. advokátem proti odpůrci Občanské sdružení H.
Š., zastoup. advokátem,
o návrhu na přezkoumání rozhodnutí odpůrce o vyloučení navrhovatele z
občanského sdružení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 12 C
302/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne
22.10.2003, č.j. 23 Co 344/2003-211, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. M., do 3 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Návrh na přezkoumání rozhodnutí obou orgánů
sdružení odpůrce posuzoval podle ust. § 15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů. Shledal, že návrh byl podán navrhovatelem jako členem
občanského sdružení, v zákonné lhůtě. Po zhodnocení výsledků dokazování,
učiněných zejména z obsahu stanov, usnesení rady sdružení z 22.2.2000, odvolání
navrhovatele proti tomuto, zápisu o průběhu valné hromady občanského sdružení z
9.11.2000 a výsledků dokazování v soudním řízení učinil závěr, že obě
rozhodnutí orgánů občanského sdružení odpůrce byla vydána v souladu se zákonem
a stanovami sdružení. Rozhodnutí vydal k tomu oprávněný orgán, který byl řádně
svolán a usnášení schopný, jeho jednání proběhlo v souladu se stanovami.
Důvodem vyloučení navrhovatel z občanského sdružení H. Š. bylo navrhovatelovo
opakované porušování povinností v tom, že navrhovatel nechránil majetek
sdružení a nevykonával řádně svěřené funkce. Podle závěrů soudu prvního stupně
uvedla rada sdružení důvody vyloučení navrhovatele jasně a srozumitelně,
odkazem na příslušný článek stanov. Při jednání valné hromady občanského
sdružení odpůrce dne 9.11.2000 o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí
o jeho vyloučení ze sdružení byla uvedena konkrétní pochybení navrhovatele,
členové sdružení se k působnosti navrhovatele ve sdružení jednotlivě
vyjadřovali. Stejnou příležitost k vystoupení měl i navrhovatel, který byl
jednání přítomen. Podle zjištění soudu prvního stupně byl navrhovatel ještě
před vyloučením ze sdružení na vytýkané nedostatky opakovaně upozorňován.
Správní rada rozhodla o vyloučení navrhovatele většinou hlasů, valná hromada
rozhodla proti zrušení rozhodnutí správní rady kvalifikovanou většinou. Po
závěru, že usnesení orgánu sdružení odpůrce bylo vydáno v souladu se zákonem a
stanovami, je soud prvního stupně potvrdil, aniž by „zasahoval“ do obsahové
stránky přezkoumávaného rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.10.2003 č.j. 23 Co 344/2003-211
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci potvrdil, změnil ve výroku o
náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkázal
na své usnesení ve věci ze dne 2.10.2000 č.j. 23 Co 314/2003-173, jímž původní
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4.4.2002 č.j. 12 C 302/2000-144 zrušil a
které vedlo navrhovatele k úpravě petitu v souladu s kasačním principem ve
smyslu ust. § 15 odst. 1 zák.
č. 83/1990 Sb. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil v závěru,
že navrhovateli muselo být zřejmé, pro které důvody byl ze sdružení odpůrce
vyloučen. Při hodnocení srozumitelnosti a určitosti přezkoumávaného rozhodnutí
orgánu sdružení bylo nutno zvažovat i to, zda rozborem celkové situace uvnitř
sdružení odpůrce nelze dovodit i skutečnosti v přezkoumávaném usnesení výslovně
neuvedené a srozumitelnost a určitost usnesení posoudit v daném místě a času v
širším smyslu slova. Soud prvního stupně usnesení orgánu občanského sdružení
takto posoudil a podle odvolacího soudu správně dovodil konkrétní důvody
vyloučení navrhovatele z občanského sdružení, které musely být navrhovateli
známy a jasné. Při jednání valné hromady dne 9.11.2000 byly důvody vyloučení
navrhovatele ze sdružení konkretizovány, podloženy obsahem vyjádření
jednotlivých členů sdružení. Podle nich si navrhovatel např. nedal svůj plat
schválit správní radou, smlouva o ekonomickém a organizačním poradenství pro
Hospic byla podepsána a při skončení této spolupráce a antidatována, pro
nezaplacenou fakturu z r. 1998 dodavatelské firmě za investiční výstavbu hrozil
na majetek odpůrce konkurs. Nebyly předloženy ani nalezeny některé darovací
smlouvy, při inventuře nebylo možno dohledat některý majetek, z prostředků
kolem 42 mil. Kč bylo kolem 8 mil Kč použito v rozporu s platnými předpisy.
Neexistovala směrnice o opiátech. Porušením povinností podle stanov navrhovatel
závažně poškodil pověst hospicu s možným negativním dopadem i na další obdobná
sdružení. Odvolací soud v závěru odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že právní
úprava sdružování občanů představuje zcela samostatnou úpravu, na kterou nelze
podpůrně použít analogie s jinými právními předpisy.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu navrhovatel odkázal na ust. § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., z nějž dovodil přípustnost dovolání proti označenému
rozsudku odvolacího soudu. Odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci a
tím, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytkl, že odvolací soud
při svém rozhodování vycházel z nesprávného právního názoru, podle nějž
předmětem řízení o návrhu podle ust. § 15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. nemůže
být ingerence do obsahové stránky přezkoumávaného rozhodnutí, ale pouze
formální soulad rozhodnutí orgánu sdružení se zákonem a stanovami. Podle toho
výkladu je rozhodnutí o vyloučení člena z občanského sdružení vždy v souladu se
stanovami a tedy platné, pokud je odůvodněno popisem jednání, které
koresponduje s důvody, které podle stanov mohou být důvodem vyloučení a to
nezávisle na tom, zda se vyloučený člen skutečně jednání, pro které byl
vyloučen, dopustil. Pro platné vyloučení člena z občanského sdružení podle
tohoto názoru stačí, že orgán rozhodující o vyloučení, jednal formálně v
souladu se stanovami, tedy, označí-li pro své rozhodnutí libovolný formální
důvod pro vyloučení, který stanovy upravují. Takový právní názor však podle
navrhovatele odporuje nejen základním zásadám občanského soudního řízení, ale i
nálezu Ústavní soud ČR č.j. IV. ÚS 9/98. Nesouhlasil ani s názorem, že na
právní úpravu sdružování občanů nelze podpůrně použít analogii s jinými
právními předpisy, ani se závěry o určitosti a srozumitelnosti přezkoumávaného
rozhodnutí odkazem na skutečnosti v něm neuvedené. Navíc jednací řád
navrhovateli neumožňoval, aby se vyjadřoval k diskusním příspěvkům, natož ke
konkrétním důvodům jeho vyloučení. Závěrem dovolání navrhl, aby dovolací soud
označená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odpůrce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ve věci a s jejich odůvodněním.
Opakoval, že rozhodnutí obou orgánů odpůrce byla vydána v souladu se stanovami,
že tato rozhodnutí jsou konkrétní a jasná a že námitky navrhovatele, podle
nichž se soudy obou stupňů zabývaly věci bez zkoumání skutečných důvodů
vedoucích k vyloučení navrhovatele, nejsou správná. Poukázal na zápis o jednání
valné hromady, z nějž jsou konkrétní důvody vyloučení navrhovatele ze sdružení
odpůrce patrny, stejně jako z odůvodnění rozhodnutí rady sdružení ze dne
22.2.2000. Navrhl, aby dovolání navrhovatele Nejvyšší soud České republiky
zamítl.
Dovolací soud po konstatování, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas,
že vykazuje obsahové i formální znaky požadované ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. (§
241 odst. 1, § 240 odst. 1 o.s.ř.) a je ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1
o.s.ř.). Dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Zák. č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, jak vyplývá ze změn a doplnění dalšími
zákony, upravuje právo občanů svobodně se sdružovat (§ 1 odst. 1 zák. ) a za
tím účelem zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská
sdružení, jako i odborové organizace. Do jejich postavení a činnosti mohou
státní orgány zasahovat jen v mezích zákona (§ 2 odst. 1 zák.). Ustanovení § 4
zákona obsahově vymezuje, která sdružení nejsou dovolena. Jde zejména o
sdružení, uvedená v odst. 1 tohoto ustanovení, jejichž cílem je popírat nebo
omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost,
pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a
sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů a
podporovat násilí nebo jinak porušovat ústavu a zákony. Pokud by ministerstvem
vnitra registrované sdružení fakticky vykonávala činnost, která je v rozporu s
ust. § 4 zákona, stejně jako s ust. § 5 zákona, je ministerstvo vnitra po
neúspěšné výzvě k upuštění takové činnosti oprávněno sdružení rozpustit (§ 6
odst. 1,
§ 12 odst. 1 písm. b/, odst. 3 písm. c/ zákona). Zák. č. 83/1990 Sb. nedává
orgánům státní správy oprávnění kontrolovat vnitřní život sdružení a do něj
zasahovat. Ustanovení § 15 odst. 1 zák. je však založeno právo na soudní
ochranu člena sdružení, považuje-li rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti
němuž již nelze podat podle stanov opravný prostředek, za nezákonné nebo
odporující stanovám; člen sdružení může ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o
takovém rozhodnutí dozvěděl, nejpozději do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat soud
o jeho přezkoumání. Takový návrh může být učiněn jen ohledně konečného
rozhodnutí, které ji nemůže být žádným orgánem sdružení podle stanov změněno
nebo zrušeno.
V době rozhodnutí rady sdružení odpůrce ze dne 22. 2. 2000 o vyloučení
navrhovatele ze sdružení a rozhodnutí valné hromady ze dne 9. 11. 2000 o
odvolání navrhovatele proti rozhodnutí rady, platily stanovy občanského
sdružení H. Š. ze dne 6. 5. 1999, které jako změnu stanov vzalo ministerstvo
vnitra dne 29. 10. 1999 na vědomí. V čl. 5 stanov byly upraveny povinnosti
členů sdružení, které spočívaly zejména v dodržování stanov (písm. a), v řádném
výkonu svěřené funkce (písm. c) a v ochraně majetku sdružení (písm. d). Podle
struktury orgánů sdružení odpůrce (čl. 6 písm. a, b) je nejvyšším orgánem
sdružení valná hromada, která m. j. rozhoduje o odvolání členů sdružení proti
rozhodnutí rady sdružení o vyloučení člena (čl. 7 odst. 3 písm. g).
Vzhledem k tomu, že valná hromada je vrcholným orgánem sdružení
odpůrce, proti jehož rozhodnutí nelze podle stanov podat odvolání, je
rozhodnutí valné hromady konečným rozhodnutím ve věci, v níž valná hromada
jednala o odvolání člena sdružení proti rozhodnutí rady. Návrh na přezkoumání
rozhodnutí orgánu sdružení soudem podle ust. § 15 odst. 1 zák.č. 83/1990 Sb.
měl proto směřovat proti rozhodnutí valné hormady sdružení odpůrce ze dne 9.
11. 2000. Navrhovatel však podal soudu návrh jak proti rozhodnutí rady
sdružení, tak proti rozhodnutí valné hromady; o takto koncipovaném návrhu soudy
obou stupňů také rozhodly. Uvedený postup navrhovatele a na něj navazující
rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají oporu v zákonu, nicméně z hlediska
postupu soudu nejde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Obsah dovolacích námitek navrhovatele však svědčí o tom, že navrhovatel
náležitě nehodnotil jednání valné hromady sdružení dne 9. 11. 2000 a jeho
význam, s důsledky pro závěry o odvolání navrhovatele proti usnesení rady o
jeho vyloučení
ze sdružení. K výsledkům obsáhlého projednání věci valnou hromadou sdružení,
za přítomnosti navrhovatele, nemohly soudy obou stupňů nepřihlédnout. V průběhu
jednání valné hromady byly k odvolacím námitkám navrhovatele sneseny formou
vyjádření účastníků jednání dostatečné argumenty ve prospěch závěrů rady
o opakovaném porušování povinností ve smyslu ust. čl. 5 odst. c, d stanov
sdružení,
na které byl navrhovatel před rozhodnutím rady upozorňován, a tím důvody
vyloučení navrhovatele, uvedené v rozhodnutí rady sdružení, jinak určitě a
srozumitelně vyjádření, ještě doplněny. Členové sdružení měli možnost se
vyjádřit, odvolání navrhovatele věcně posoudit a hlasováním v souladu se
stanovami se podílet na výsledném závěru o něm. Ze zápisu o jednání valné
hromady odpůrce není zřejmé, že by navrhovateli nebylo umožněno bránit se
konkrétním výtkám. Své opakované vystoupení při jednání však navrhovatel
zaměřil na procedurální otázky, nikoli na věcné důvody. Z hlediska postupu
občanského sdružení při projednání odvolání navrhovatele a výsledných závěrů
však z toho nevyplývají pochybnosti o zajištění práv navrhovatele, jako člena
občanského sdružení.
Dovolací soud neshledal, stejně jako odvolací soud, že by rozhodnutí
orgánu sdružení o vyloučení navrhovatele odporovalo stanovám sdružení platným v
době rozhodnutí valné hromady sdružení a neshledal je ani nezákonným. Pro
činnost občanských sdružení je zásadní nejen princip svobodného rozhodnutí
občana vstoupit do sdružení, případně z něj vystoupit, ale i vztah orgánů
státní správy k občanským sdružením potud, že tyto orgány nejsou oprávněny
kontrolovat vnitřní dění sdružení a do něj zasahovat, s výjimkou případů
činnosti sdružení opravňující rozpuštění sdružení podle ust. § 12 odst. 1 písm.
b, odst. 3 zákona. Soudy obou stupňů v průběhu řízení ověřily, že k vyloučení
navrhovatele nedošlo v rozporu se zákonem. Důvodem vyloučení byly podle
výsledků dokazování nedostatky navrhovatele v činnosti
ve sdružení odpůrce z hlediska ust. čl. 5 písm. c, d, stanov sdružení a nikoli
důvody jiné, majících základ např. v činnosti sdružení, kterou zákon zakazuje.
Za zjištěného skutkového stavu, na jehož podkladě učinil odvolací soud
právní závěry ve věci neobstojí námitka navrhovatele nesprávného právního
posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b, o.s.ř. K
vyloučení navrhovatele z občanského sdružení odpůrce došlo z důvodů tkvících v
ust. čl. 5 písm. c, d, stanov, jejichž skutkovou podstatu navrhovatel svým
jednáním naplnil.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání navrhovatele podle ust.
§ 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ust. §
243b odst. 5 věta první o.s.ř., když odpůrce měl v dovolacím řízení plný úspěch
(§224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), § 8 písm. a, vyhl. č. 484/2000 Sb, §13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu