30 Cdo 1756/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobců a) J. H., b) K. P., a c) J. K., všech zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) M. V., zastoupenému advokátem, 2) M. S., a 3) J. S., o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C
98/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 35 Co 380/2003 - 188, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na
účet advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 8 po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 3. 6.
2003, č. j. 22 C 98/2001 - 156, určil, že žalobci jsou každý z 1/3
spoluvlastníky pozemkové parcely č. 695/1 o výměře 1.125 m2, nacházející se v
katastrálním území L. v obci P., v současnosti zapsané v katastru nemovitostí
jako pozemkové parcely č. 695/1 o výměře 425 m2 a parc. č. 695/3 o výměře 700
m2, obě v katastrálním území L. v obci P., a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 2001, č. j. 22 C 98/2001 -
100, jímž bylo určeno, že žalobci jsou každý z 1/3 spoluvlastníky pozemků par.
č. 695/1 a parc. č. 695/3, vše nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem P. pro kat. ú. L., obec P., a bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, byl usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 3. 2. 2003, č. j. 35 Co 290/2002 - 142, zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí přisvědčil námitce
prvního žalovaného, že
na základě rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být obnoven právní stav,
který existoval před uzavřením kupních smluv, jimiž žalobci převedli oddělené
části pozemku, původně označeného jako parc. č. 695/1 o výměře 1.125 m2,
nacházejícího se v kat. území L., v obci P., a jejichž platnost zpochybňují, a
že z tohoto důvodu nemohou mít žalobci na takovémto určení naléhavý právní
zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Soudu prvního stupně uložil, aby
žalobce poučil a v závislosti na tom, zda změní žalobní petit, aby ve věci
znovu rozhodl; v případě změny žaloby je třeba se při posuzování předběžné
otázky platnosti kupních smluv zabývat rovněž námitkou prvního žalovaného, že
na daný právní vztah nelze aplikovat ust. § 10 odst. 1 písm. c) vyhl. č.
85/1976 Sb. z důvodu jeho rozporu se zákonem, a dále je nutno zvážit, zda je
namístě postup podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění učiněných
v původním a v odvolacím řízení a vzal za prokázané, že žalobci, kteří byli
každý
z jedné ideální třetiny podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných v
katastru nemovitostí pro kat. území L. na LV č. 37, a to pozemku p. č. 695/2,
zastavěné plochy s domem čp. 862, a pozemku parc. č. 695/1 o výměře 1.125 m2,
uzavřeli mandátní smlouvu se společností R., s. r. o., kterou jí zmocnili k
prodeji nemovitostí a k rozdělení pozemkové parcely č. 695/1. Na základě toho
byl vyhotoven geometrický oddělovací plán ze dne 20. 11. 1997, jenž byl ověřen
a přijat Katastrálním úřadem P., a původní parcela č. 695/1 byla rozdělena na
dvě, a to na zahradu p. č. 695/1 o výměře 425 m2 a zahradu p. č. 695/3 o výměře
700 m2. Dne 15. 1. 1998 uzavřela společnost R., s. r. o., jménem žalobců jako
prodávajících kupní smlouvu
s prvním žalovaným o prodeji poz. parc. č. 695/3, na základě níž byl zapsán v
katastru nemovitostí jako její vlastník. Dne 9. 3. 2000 pak žalobci jako
prodávající uzavřeli
s druhým žalovaným a třetí žalovanou jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž
předmětem byl dům čp. 862, pozemek parc. č. 695/2 a pozemek 695/1 o výměře 425
m2, a tito žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci těchto
nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že ve stanovisku z 20. 5. 1997 vyjádřilo
tehdejší oddělení architekta odboru výstavby bývalého Obvodního úřadu v P.,
jako orgán územního plánování, k žádosti společnosti R., s. r. o., učiněné
jménem žalobců, nesouhlas s rozdělením pozemkové parcely č. 692/1 na dvě
parcely o menší rozloze z důvodu, že v prvním čtvrtletí roku 1996 bylo zadáno
zpracování urbanistické studie „D.“, která se vyhodnocuje s tím, že až do
jejího schválení nelze uvažovat o nové výstavbě vzhledem k územní
nevyjasněnosti. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci mají
na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s.
ř., neboť tvrdí, že obě kupní smlouvy jsou pro rozpor se zákonem absolutně
neplatné podle § 39 obč. zák, a že vyhovující výrok rozsudku soudu je způsobilý
být podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí podle
§ 7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Při právním posouzení věci vycházel obvodní
soud z ust. § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu, stavební zákon, ve znění účinném do 30. 6. 1998, (dále jen
stavební zákon) a z ust. § 10 odst. 1 písm. c) vyhlášky Federálního
ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 85/1976 Sb. (dále je
vyhláška) a dovodil, že rozdělení pozemkové parcely bylo nutno považovat za
změnu využití území, k němuž bylo zapotřebí souhlasu stavebního úřadu (vydání
územního rozhodnutí či alespoň souhlasného stanoviska); pokud jeho rozhodnutí
či stanovisko bylo záporné, byli vlastníci takové parcely ve své smluvní
volnosti omezeni. Vzhledem k tomu, že v daném případě došlo k rozdělení
pozemkové parcely bez souhlasu stavebního úřadu a nově vzniklé pozemky se staly
předmětem kupních smluv, jsou tyto smlouvy ex tunc absolutně neplatné pro
rozpor se zákonem ve smyslu ust. § 39 obč. zák. a na jejich základě se žalovaní
nestali vlastníky nově vyznačených pozemkových parcel. Obvodní soud
nepřisvědčil námitce prvního žalovaného vycházející z právního názoru, že v
době uzavření kupních smluv nebyla absence souhlasu stavebního úřadu
s rozdělením pozemku v rozporu s normami veřejného práva proto, že stavební
zákon ve znění účinném do 30. 6. 1998 neřadil rozhodnutí o dělení pozemků mezi
územní rozhodnutí ve smyslu ust. § 32 stavebního zákona a že tento druh
dispozice s pozemkem byl k uvedenému datu k zákonnému výčtu typů územních
rozhodnutí připojen pouze ust. § 10 odst. 1 písm. c) vyhlášky bez zákonného
zmocnění, tedy v rozporu s čl. 79 Ústavy ČR. Neshledal proto namístě postup
podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2.
2004, č. j. 35 Co 380/2003 - 188, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej
změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem o neplatnosti
kupních smluv podle § 39 obč. zák., na základě nichž byly převedeny pozemky
evidované jako par.č. 695/3 a parc. č. 695/1 v kat. území L., vzniklé
rozdělením původního pozemku bez souhlasu stavebního úřadu, a o zachování
vlastnického, resp. spoluvlastnického práva žalobců
k původnímu pozemku parc. č. 695/1 o výměře 1.125 m2 před jeho rozdělením.
K odvolacím námitkám prvního žalovaného dále uvedl, že zmocňovací ustanovení
§ 143 stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, spolu s ust. § 32 a
ust. § 39 tohoto zákona, poskytují dostatečný právní základ a meze v otázce
ústavnosti ust. § 10 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Povinnost strpět omezení volné
vlastnické dispozice
s pozemkem, spočívající v jeho dělení, totiž nebyla založena tímto ustanovením,
neboť poznámka pod čarou k ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb.,
která na toto ustanovení v době od 30. 6. 1996 do 30. 6. 1998 odkazovala,
plnila v tomto období jen funkci technicko-organizační, vyjadřující zájem
Ministerstva hospodářství ČR, jako ústředního orgánu pro územní plánování a
stavební řád, na neformální kontrole dodržování zákonného postupu ve smyslu
ust. § 32 písm. b) stavebního zákona při dělení pozemků katastrálními úřady při
evidenci změn jejich hranic. Odvolací soud proto uzavřel, že v daném případě
představuje soukromoprávní dispozice s částmi pozemku, rozděleného v rozporu s
ustanovením normy veřejného práva [§ 32 písm. b) stavebního zákona], vybočení z
mezí, které pro právní úkony stanoví ust. § 39 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní po právní
stránce považuje otázku platnosti smlouvy o prodeji části pozemku uzavřené před
1. 7. 1998, jíž nepředcházelo vydání územního rozhodnutí schvalujícího
rozdělení pozemku“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Má
za to, že soudy obou stupňů se dopustily nepřípustného výkladu ust. § 32 písm.
b) stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, neboť jej interpretovaly
rozšiřujícím způsobem, který vybočuje z mezí daných čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Poukazuje na to, že z ust. § 32 stavebního zákona, ve
znění účinném od 1. 7. 1998, vyplývá, že rozhodnutí
o dělení nebo scelování pozemků je jedním z pěti zákonem vymezených typů
územního rozhodnutí, mezi něž náleží i rozhodnutí o využití území. Z pohledu
platné právní úpravy je tedy vyloučeno, aby pojem „dělení pozemků“ byl podřazen
pojmu „využití území“. Toto ustanovení tedy fakticky naplňuje jeden ze
základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, a to tzv. „princip vázanosti státu zákonem“. Podle názoru
dovolatele je proto nepřípustné, aby „někdejší absence výslovné zákonné úpravy
rozhodnutí o dělení a scelování pozemků byla interpretována tak, že před 1. 7.
1998 mohlo dojít k dělení nebo scelování pozemků pouze na základě rozhodnutí o
využití území“. Dále namítá, že pokud kupní smlouva uzavřená dne 15. 1. 1998
mezi ním a žalobci je platným právním úkonem, není neplatná ani kupní smlouva
ze dne 9. 3. 2000, uzavřená žalobci s druhým žalovaným a třetí žalovanou, neboť
na jejím základě již nedošlo k dělení pozemku. Navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobci se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů
obou stupňů a s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích
ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 5/98 a na články a statě uveřejněné v odborné
literatuře navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
První žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že právní otázku, zda je podle ust. § 39 obč. zák. platná či
nikoliv kupní smlouva o převodu části pozemkové parcely, k jejímuž oddělení
neudělil stavební úřad souhlas v rámci územního řízení ve smyslu ust. § 32
písm. b) stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, nebyla dovolacím
soudem dosud řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru,
že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě
jej
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že
odvolací soud vyložil ust. § 32 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění
účinném
do 30. 6. 1998, extenzivním způsobem, který vybočuje z mezí daných čl. 2 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (jež stanoví, že státní moc lze uplatňovat
jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon
stanoví), a že kupní smlouva ze dne 15. 1. 1998 je podle § 39 obč. zák. pro
rozpor se zákonem neplatná.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 32 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (stavební
zákon), ve znění účinném do 30. 6. 1998, umísťovat stavby, měnit využití území
a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí, kterým
je a) rozhodnutí o umístění stavby, b) rozhodnutí o využití území, c)
rozhodnutí
o chráněném území nebo chráněném pásmu, d) rozhodnutí o stavební uzávěrce.
Podle § 10 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního
řízení a stavebním řádu, ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy,
rozhodnutím o využití území se stanoví podmínky pro dělení nebo scelování
pozemků, pokud podmínky pro ně nejsou stanoveny jiným rozhodnutím nebo
opatřením. Podle odst. 5 tohoto ustanovení podmínkami pro nové využití území se
stanoví způsob, jakým má být území upraveno, způsob jeho odvodnění, napojení na
dopravní a rozvodné sítě, požadavky dotčených orgánů státní správy, požadavky
na ochranu existujících staveb, zeleně apod.
Podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb., a zák. č.
90/1996 Sb., katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím
zkoumá, zda účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu
nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je
předmětem právního úkonu. Poznámka č. 4 k tomuto ustanovení odkazovala v době
od 1. 6. 1996, kdy nabyl účinnosti zákon č. 90/1996 Sb., do 30. 6. 1998 na ust.
§ 32 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. a na ust. § 10 odst. 1 písm. c) vyhl. č.
85/1976 Sb.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že do 30. 6. 1998 bylo ve smyslu ust. § 32
písm. b) stavebního zákona možno měnit využití území jen na základě územního
rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o využití území, za něž se ve smyslu ust. §
10 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 85/1976 Sb. považovalo rozhodnutí nebo alespoň
souhlasné stanovisko stavebního úřadu (popř. jiného orgánu podle zvláštních
předpisů) k dělení nebo scelování pozemků, pokud podmínky pro ně nebyly
stanoveny jiným rozhodnutím nebo opatřením. Uvedená ustanovení stavebního
zákona a prováděcí vyhlášky k němu
o nutnosti souhlasu s dělením (scelením) pozemku platila od jejich účinnosti,
tj. od
1. 10. 1976, a jejich účelem bylo zabezpečit, aby nedocházelo k neodůvodněnému
rozdělování pozemků pro výstavbu např. rodinných domků, popř. pro jiné záměry
tam, kde to bylo územním plánem vyloučeno, aby byl zajištěn přístup k
oddělovaným pozemkům apod. Touto úpravou byl sledován nejen veřejný zájem na
využití konkrétního území, ale jednalo se i o ochranu vlastníků, aby
neinvestovali finanční prostředky do svých záměrů, jejichž realizaci by jim
stavební úřad nemohl následně povolit, popř. by jim stanovil jiné podmínky. I
když soukromé vlastnictví je nedotknutelné, byli vlastníci pozemků podle
stavebně právních předpisů ve znění účinném do 30. 6. 1998 (stejně jako od
účinnosti novely stavebního zákona) ve své smluvní volnosti týkající se věci,
která je předmětem právního úkonu, omezeni a
ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, nebyl katastrální úřad oprávněn povolit vklad práva k oddělované
parcele [srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.
3. 1998, sp. zn. 10 Ca 75/98, v němž byl vysloven právní názor, že reálné
rozdělení pozemkové parcely znamená změnu ve využití území, což lze podle
stavebně právních předpisů učinit pouze na základě rozhodnutí nebo stanoviska
stavebního úřadu; neudělil-li stavební úřad souhlas k dělení pozemkové parcely,
resp. vydal-li stanovisko, že příslušnou parcelu dělit nelze, jsou vlastníci
takové parcely ve své smluvní volnosti omezeni a vklad práva k oddělené parcele
nelze povolit (reálné rozdělení pozemkové parcely navrženým způsobem podle
geometrického plánu nelze provést)].
Jestliže v posuzovaném případě bylo zjištěno, že stavební úřad ve svém
stanovisku z 20. 5. 1997 vyjádřil nesouhlas s rozdělením pozemkové parcely č.
695/1
o výměře 1.125 m2, nacházející se v katastrálním území L. v obci P., na dvě
parcely o menší rozloze z důvodu, že „v prvním čtvrtletí roku 1996 bylo zadáno
zpracování urbanistické studie D., která se vyhodnocuje s tím, že až do jejího
schválení nelze uvažovat o nové výstavbě vzhledem k územní nevyjasněnosti“, a
že přes tento nesouhlas došlo na základě vyžádaného geometrického oddělovacího
plánu k reálnému rozdělení tohoto pozemku na dva pozemky, které se staly
předmětem kupních smluv, je správný závěr odvolacího soudu, že tyto smlouvy
byly uzavřeny v rozporu se zákonem [ust. § 32 písm. b) stavebního zákona] a že
jsou tudíž od počátku podle ust. § 39 obč. zák. neplatné.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud vyložil ust. § 32 písm. b) stavebního
zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, správně a v souladu s čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného
podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v odměně za 1 úkon právní pomoci - vyjádření k
dovolání v částce 6.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2, §
18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a v náhradě hotových výdajů podle ust. § 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, celkem 6.075,- Kč. Protože
žalobci měli ve věci plný úspěch, dovolací soud podle ust. § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. prvnímu žalovanému uložil, aby
tyto náhrady nahradil. První žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů
dovolacího řízení zaplatit na účet advokáta, který žalobce v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu