30 Cdo 1776/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce S., spol. s. r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované
M. V., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 214/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. listopadu 2006,
č. j. 60 Co 376/2006 - 193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
pozemků vedených ve zjednodušené evidenci, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního
stupně, že dne 3. 9. 2004 uzavřel jednatel a menšinový společník žalobce J. L.
bez vědomí a souhlasu většinového společníka a jednatele A. S. se žalovanou
jako kupující (která je přítelkyní syna J. L. L. L.) kupní smlouvu o převodu
předmětných nemovitostí z majetku žalobce za kupní cenu ve výši 750.000,- Kč,
která má být zaplacena tak, že částku 50.000,- Kč zaplatí kupující nejpozději
do 31. 12. 2004, a zbývající část bude splácena v pravidelných ročních
splátkách po 100.000,- Kč, přičemž první splátka je splatná k 31. 12. 2005;
žalovaná je na základě této smlouvy zapsána v katastru nemovitostí jako
vlastnice předmětných nemovitostí. Dále soudy obou stupňů vycházely ze
zjištění, že pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Kroměříž ze dne 7. 10.
2003 bylo žalobci vydáno povolení ke zřízení vodního díla „R.“ v k.ú. Ch. a k
nakládání s vodami a že pravomocným rozhodnutím Městského úřadu K. ze dne 30.
9. 2003 byl žalobci předepsán odvod za plochu pro akci „R. a komunikace k
rybníkům č. III. a IV.“ v k.ú. Ch.; rovněž slyšení svědkové potvrdili, že
žalobce měl v úmyslu hospodařit v oboru rybníkářství a chovat spárkatou zvěř a
nikoliv nemovitosti prodat. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika - oceňování
nemovitostí znalkyně Ing. V. S. bylo dále zjištěno, že obvyklá cena předmětných
nemovitostí činí 2,260.000,- Kč, podle dalšího znaleckého posudku z téhož oboru
znalkyně Ing. T. představuje obvyklá cena nemovitostí částku 1,117.000,- Kč. Na
základě takto zjištěného skutkového stavu věci se krajský soud ztotožnil se
závěrem okresního soudu, že kupní smlouva ze dne 3. 9. 2004 je vzhledem ke všem
zjištěným skutečnostem absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s
dobrými mravy. Kupní cena v ní sjednaná byla totiž minimálně o 1/3 nižší, než
za jakou by se předmětné nemovitosti daly prodat v daném místě a čase, žalobce
neměl záměr se předmětných nemovitostí zbavit, ale naopak s nimi mínil dále
podnikat, splatnost kupní ceny v ročních splátkách po 100.000,- Kč na dobu 7
let byla pro žalobce sjednána velmi nevýhodně, navíc nebyl závazek nijak
zajištěn a nebylo ani dohodnuto zaplacení celého dluhu najednou podle § 565
obč. zák. pro případ nezaplacení některé splátky, ačkoliv při tak dlouhé době
splatnosti a nízkých splátkách by to bylo obvyklé. I když J. L. jako jednatel
žalobce nebyl ve svých oprávněních nijak omezen, přistupuje k uvedeným
skutečnostem, které samy o sobě nemohou neplatnost tohoto právního úkonu
způsobit, okolnost, že žalovaná měla vztah k jednateli žalobce
(resp. k jeho synovi), který smlouvu uzavřel. Naléhavý právní zájem žalobce na
určení vlastnictví k předmětným nemovitostem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
byl soudy obou stupňů shledán v tom, že bez tohoto určení nelze dosáhnou změny
zápisu v katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu,
že kupní smlouva ze dne 3. 9. 2004 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými
mravy podle § 39 obč. zák. Má za to, že zjištěný skutkový stav nedovoloval
tento závěr učinit, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by měla osobní vztah k
jednateli žalobce J. L., ani to, že žalobce měl s předmětnými nemovitostmi
podnikatelský záměr. Rovněž tak výši sjednané kupní ceny nelze hodnotit jako
odporující dobrým mravům, neboť v daném případě se nejedná o hrubý nepoměr mezi
plněním a protiplněním smluvních stran ve smyslu dříve judikaturou přijímaného
principu „krácení přes polovinu hodnoty“. Právě v této otázce má podle
dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. a její vyřešení by vedlo ke sjednocení judikatury vyšších
soudů, která dosud není ustálená. Absolutní neplatnost smlouvy pak podle ní
nemůže sama o sobě založit ani okolnost, že kupní cena je splatná do 7 let od
uzavření kupní smlouvy a že v řízení nebyl předložen důkaz o tom, že žalobce
chtěl nemovitosti prodat. Dále žalovaná namítá, že v daném případě rozdíl mezi
obvyklou cenou stanovenou znaleckým posudkem znalkyně Ing. L. T. a výší
sjednané kupní ceny nepředstavuje ani třetinu obvyklé ceny a že nebyla
zohledněna skutečnost, že více jak polovinu kupní ceny uhradila dříve než bylo
sjednáno ve smlouvě. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po
přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že
dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §
237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu
má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku
rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku jinak, než
je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto
směru odlišné (nové) řešení této právní otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že
rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů
sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je
významné pro věc samu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být
způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka namítá, že
v řízení nebylo prokázáno, že by měla osobní vztah k jednateli žalobce J. L.,
resp. jeho synovi, a že žalovaný měl s předmětnými nemovitostmi podnikatelský
záměr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek
odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je tedy nesouhlas se
zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je
jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o
námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní
posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího
soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu
vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka
nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená dne
3. 9. 2004 mezi ní a žalobcem je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná
podle
§ 39 obč. zák., přičemž za otázku, která má pro rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam, považuje „stanovení hranice, kdy je
akceptovatelný nepoměr mezi plněním a protiplněním smluvních stran“, tedy
„vypořádání se s dříve přijímaným principem krácení přes polovinu hodnoty“.
Obecně platí a je samozřejmostí, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě
vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým
předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé
(tržní), zejména, jde-li o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné
ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková
cena není v rozporu s cenovými předpisy.
V souzené věci předmětná kupní smlouva neodporuje žádnému cenovému předpisu.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. pro rozpor s
dobrými mravy je ovšem založen nejen na tom, že kupní cena v ní sjednaná byla
minimálně o 1/3 nižší, než za jakou by se předmětné nemovitosti daly prodat v
daném místě a čase (podle znaleckého posudku znalkyně Ing. V. S., ze kterého
soudy obou stupňů vycházely, a její výpovědi před soudem činila obvyklá cena
nemovitostí 2,260.000,- Kč, přičemž realitní kancelář by začala nabízet
předmětný areál za cenu 2,5 milionů korun), ale i na dalších zjištěných
skutečnostech, které ve svém souhrnu spolu s nízkou dohodnutou kupní cenou činí
smlouvu rozpornou s dobrými mravy.
Protože posouzení, zda smlouva je rozporná s dobrými mravy (popř. zásadami
poctivého obchodního styku), je závislé na konkrétních okolnostech a poměrech
smluvních stran, pročež má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje
tak podmínku judikatorního přesahu do poměrů sporů jiných (obdobných), nemá
rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
8.2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek),
a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení, a žalobci v
tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně
senátu