30 Cdo 1789/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců
A/ J. B., B/ R. E., C/ I. H., D/ Z. H., E/ J. K., F/ J. M., G/ J. M., vesměs
zastoupených advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o
338.820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
12 C 214/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22.1.1999, č.j. 18 Co 538/98-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22.4.1998, č.j. 12 C 214/94-111,
žalovanému uložil, aby žalobcům zaplatil 338.820,- Kč se 16 % úrokem z
prodlení od 31.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení
22.191,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně po
stránce skutkové zjistil, že účastníci - žalobci jako pronajimatelé a žalovaný
jako nájemce - uzavřeli dne 24.2.1992 nájemní smlouvu ohledně prostor bývalé
prodejny P. m. v přízemí domu v P., a dne 18.12.1992 nájemní smlouvu ohledně
nebytových prostor v přízemí suterénu téhož domu. Účastníky bylo dohodnuto
nájemné z prostor prodejny ve výši 45.000,- Kč čtvrtletně, z prostor skladu ve
výši 11.470,- Kč, rovněž čtvrtletně. Vzhledem k tomu, že k pronájmu prostor
prodejny nebyl dán předchozí souhlas Obvodnímu úřadu p., je podle závěrů soudu
prvního stupně smlouva od počátku neplatná (§ 3 odst.2 zák.č. 116/1990 Sb.). K
uzavření smlouvy ze dne 18.12.1992 o skladových prostorách předchozí souhlas je
udělen, nájemné bylo účastníky dohodnuto podle vyhl.č. 3/1992 a č. 3/1993
zastupitelstva Hl.m. P., které však byly vydány v rozporu se zákonem o obcích,
takže v části týkající se nájemného je smlouva relativně neplatná. Protože tuto
neplatnost způsobili nejen žalobce, ale i žalovaný nerespektováním cenové
regulace při stanovení výše nájemného, žalovaný, který s nájemným souhlasil a
po určitou dobu je i platil, se podle názoru soudu prvního stupně nemohl s
úspěchem dovolat relativní neplatnosti označené smlouvy. Žalovaný na podkladě
neplatné smlouvy ze dne 24.2.1992 sporný nebytový prostor prodejny užíval a ode
dne účinnosti smlouvy až do třetího čtvrtletí roku 1993 hradil nájem v
dohodnuté výši, nadále však za jejich užívání přestal platit. Tím se k tíži
žalobců bezdůvodně obohatil o hodnotu toho, co mu žalobci sami poskytli, a to v
rozsahu smluvené výše nájemného. Z obdobné úvahy o právním důvodu požadovaného
plnění ve smyslu ust. § 451 obč. zák. a násl. a jeho výše vycházel soud prvního
stupně i ve vztahu k uplatněnému nároku žalobců na plnění v důsledku
(relativně) neplatné smlouvy účastníků ze dne 18.12.1992.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.1.1999, č.j. 18
Co 538/98-131, změnil označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu s
návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatil žalobcům 338.820,- Kč s
příslušenstvím, zamítl. Při nezměněném zjištění skutkového stavu se
ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že smlouva účastníků ze dne
24.2.1992 je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu Obvodního úřadu p. k
pronájmu místnosti určené k provozu obchodu a služeb (§ 3 odst.2
zák.č. 116/1990 Sb.) a stejně posoudil nárok žalobců jako nárok z bezdůvodného
obohacení. Nesouhlasil však s právním závěrem soudu prvního stupně
ve vztahu ke smlouvě účastníků ze dne 18.12.1992. Tato smlouva v části týkající
se výše nájemného z nájmu nebytových prostor, tedy náležitosti podstatné pro
daný smluvní typ jako smlouvy úplatné, je podle závěru odvolacího soudu
skutečně neplatná. Protože stran výše nájemného má před dohodou přednost úprava
právním předpisem, tedy vyhl.č. 585/1990 Sb., byl žalovaný povinen platit nájem
ve výši stanovené touto vyhláškou. Zatímco ve vztahu k užívání prostor prodejny
a úhrady za něj jde podle názoru odvolacího soudu o nárok žalobců z
bezdůvodného obohacení, ve vztahu k užívání prostor skladu jde o plnění na
podkladě nájemní smlouvy, kdy výše nájemného je dána právním předpisem (ust. §
3 odst.2, 4, § 7 zák.č. 1990 Sb., § 39, § 40a, § 671 odst.1 obč.zák. a vyhl.č.
585/1990 Sb.). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Dovodil, že smluvní nájemné nepřichází
v úvahu, existuje-li jeho právní úprava. Proto i bezdůvodné
obohacení žalovaného, který užíval uvedené nebytové prostory na základě
neplatné nájemní smlouvy, resp. na základě nájemní smlouvy, obsahující neplatné
ujednání o výši nájmu, představuje částku odpovídající výši nájemného
podle vyhl. č. 585/1990 Sb. V průběhu řízení žalovaný uplatnil v souladu s ust.
§ 580 obč. zák. kompenzační námitku proti pohledávce žalobců za žalovaným z
výše uvedených smluv, pokud se žalobci z obou uvedených titulů domáhali
zaplacení částek vyšších, čímž tyto zanikly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že právní
vztah mezi účastníky třeba posuzovat podle ust. § 451 obč. zák. a násl. o
bezdůvodném obohacení. Předmět bezdůvodného obohacení se zásadně vrací tomu, na
jehož úkor byl získán; musí být vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením
nabyto. V případě, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být
poskytnuta peněžitá náhrada odpovídající ekonomické hodnotě bezdůvodného
obohacení v době jeho získání. V posuzované věci byl vztah mezi účastníky
založen smlouvou a jí, byť neplatnou, byla shodnými projevy vůle účastníků
hodnota nájmu nebytových prostor oceněna částkou 225.880,- Kč ročně. Ještě
25.7.1994 a 18.10.1994 nebylo mezi účastníky o výši náhrady sporu a žalovaný se
neplatnosti nájemních smluv z důvodu dohodnuté úhrady nedovolával. Žalobci
poskytli žalovanému plnění spočívající v tom, že mu za oboustranně sjednanou
cenu umožnili užívat lukrativní nebytové prostory, které také od
třetího čtvrtletí 1993 do 31.12.1994, kdy byl nucen nebytové prostory
vyklidit, bez placení užíval. Za jinou cenu, než účastníky dohodnutou, by
žalobci žalovanému nebytové prostory nepronajali a bylo na žalovaném, aby se
rozhodl, zda na smlouvu se žalobci přistoupí v požadovaných podmínkách, nebo
vyhledá prostory jiné. Podle názoru dovolatelů by bylo v rozporu s ust. § 3
odst.1 obč.zák., kdyby žalovaný užíval nebytové prostory za velmi nízké
finanční plnění, neodpovídající výši nájmu obdobných prostor v centru hlavního
města. Dovolatelé upozornili, že ve věci skutkově i formálně totožné rozhodl
Městský soud v Praze ohledně vztahu mezi vyhl. č. 585/1990 Sb. a oboustranně
dohodnutými nájemními smlouvami, byť obdobně neplatnými, ve prospěch žalobců.
Závěrem dovolání navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Včasné dovolání žalobců proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu shledal
dovolací soud po formální i obsahové stránce odpovídající požadavkům na
mimořádný opravný prostředek ve smyslu ust. § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.; je
přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jím byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci změněn (§ 238 odst.1 o.s.ř.).
Vady taxativně uvedené v ust. § 237 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží vždy,
byť nebyly dovolatelem výslovně uplatněny a pro něž dovolací soud napadené
rozhodnutí zruší, aniž by se zabýval dalšími dovolacími důvody (§ 241 odst.3
písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud neshledal. Rovněž neshledal, že by řízení bylo
postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jež je rovněž
způsobilým dovolacím důvodem.
Žalobci (dále dovolatelé) neuvedli, jaký důvod dovolání uplatňují, neučinili
tak ani odkazem na příslušné zákonné ustanovení; z obsahu dovolání lze však
jednoznačně dovodit, že uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.,
a to v části týkající se výše bezdůvodného obohacení.
Na podkladě dovolání, jež v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. určilo i otázku, kterou dovolatelé učinili
předmětem dovolacího přezkumu, postupoval dovolací soud ve smyslu ust. § 243a
odst.1 věta první o.s.ř.; dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil.
Podle obsahu dovolacích námitek dovolatelé nezpochybňují správnost zjištěného
skutkového stavu ve věci a jsou srozuměni se závěrem odvolacího soudu, že
právní vztah mezi dovolateli a žalovaným je vztahem ve smyslu ust. § 451 odst.
1, 2 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Z něj tomu, kdo
se obohatil, vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na
jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání majetkového prospěchu
získaného některým ze způsobů uvedených v ust. § 451 odst. 2 obč. zák.
(plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonů nebo plněním
z právního úkonu, který odpadl či získaný z nepoctivých zdrojů). Dovolatelé
nesouhlasí s výkladem ust. § 458 odst.1 obč. zák. odvolacím soudem k výši
peněžité náhrady, jež má být dovolatelům poskytnuta za plnění z neplatné
smlouvy, představující obohacení žalovaného na úkor dovolatelů.
Bezdůvodné obohacení je ve smyslu ust. § 489 obč. zák. zvláštním právním
důvodem vzniku závazkového právního vztahu. Spočívá v tom, že obohacený na úkor
majetku jiného získal určité majetkové hodnoty, které lze vyjádřit v penězích.
Předmětem obohacení může být jak získání věcí, peněz, pohledávky, zřízení
práva, tak i získání majetkové hodnoty z provedeného výkonu, včetně užívání
cizí věci; to vše za předpokladu, že k obohacení na úkor majetku
poškozeného došlo způsobem, který právní řád jako důvod nabytí majetkového
prospěchu nepřipouští. Pokud obohacení záleží ve výkonech, poskytuje se
peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota toho, co se zřetelem k povaze
poskytnutého (získaného) plnění nemůže být vydáno. V případě užívání cizí
nemovitosti bez platné nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele v tom, že
vykonával právo nájmu cizí věci. Takto spotřebované plnění nelze vrátit, je
proto namístě forma peněžité náhrady odpovídající peněžitému ocenění získaného
obohacení. Výše náhrady se odvozuje od prospěchu, jejž získal plněním bez
právního důvodu účastník, mající za povinnost majetkový prospěch vrátit
(vydat). Ztráta druhého účastníka - vlastníka věci - spočívající v tom, že
teoreticky mohl při nakládání s věcí dosáhnout případně vyšší prospěch
od jiné osoby, nebýt neplatné smlouvy, není pro závěry o výši náhrady ve smyslu
ust. § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. právně významná.
Dovolací soud shledal závěr odvolacího soudu, podle nějž měl žalovaný za
užívání nebytových prostor v domě dovolatelů platit úhradu ve výši odpovídající
vyhl. č. 585/1990 Sb. ve znění vyhl. č. 168/1994 Sb. jako obecně závazného
předpisu, správným. Námitka dovolatelů, že v posuzované věci v případě první
smlouvy účastníků odpovídá výše neoprávněného majetkového prospěchu žalovaného
výši sjednaného nájemného, nemůže obstát. Bylo již uvedeno, že majetkový
prospěch žalovaného na úkor dovolatelů nelze co do výše stanovit
částkou vyšší, než odpovídá obecně závaznému právnímu předpisu a to bez
zřetele k tomu, že nájemné bylo původně stanoveno dohodou účastníků. Byť důvod
neplatnosti smlouvy účastníků, v pořadí první, spočívá v jiných okolnostech,
než v neplatnosti dohody o nájemném, závěr opačný, sledovaný dovolateli, by
vedl k nepřípustnému zvýhodnění subjektů, jednajících v rozporu se zákonem
oproti těm, kteří při uzavření smlouvy zákon respektovali.
Odkaz dovolatelů na ust. § 3 odst.1 obč. zák., podle nějž výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí m.j. být v rozporu s
dobrými mravy, jímž dovolatelé vedle výše již uvedených důvodů argumentují ve
prospěch podaného dovolání, není případný. Odvolací soud svým rozhodnutím ve
věci uznal právo dovolatelů na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného,
spočívajícího ve výkonech (užívání nebytových prostor žalovaným v nemovitosti
dovolatelů) a to peněžitou náhradou ve výši odpovídající obecně závaznému
předpisu o nájemném z nebytových prostor. Neshledal je však, pokud dovolatelé
požadovali plnění ve výši, na níž se účastníci neplatnou smlouvou dohodli.
Použití ust. § 3 odst.1 obč.zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon
práva, které odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy; důvody k jeho
aplikaci na posuzovanou věc však dovolací soud neshledal. Námitkami s odkazem
na ust. § 3 odst.1 obč. zák. dovolatelé popírají důsledky, které z ustanovení
občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení vyplývají pro vztah mezi
účastníky; za použití tohoto ustanovení, které je svou povahou a pro důsledky s
ním spojené mimořádným, požadují totiž pro sebe více, než zákon připouští a v
konečných důsledcích směřují proti právnímu předpisu, který v době jeho
účinnosti závazně upravoval výši nájemného z nebytových prostor. Přiznání
peněžité náhrady ve výši odpovídající nájemnému, sjednanému účastníky neplatnou
smlouvou, by bylo v logickém rozporu s podstatou a smyslem občanskoprávního
institutu o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák. a násl.,
proto ani z tohoto důvodu o něm nelze rozhodnout za použití ust. § 3 odst.1
obč. zák.
Dovolací soud shledal, že odvolací soud ve svých právních závěrech
nepochybil, a proto dovolání s odkazem na ust. § 243b odst. 1 věta
před středníkem zamítl.
Dovolatelé neměli v dovolacím řízení úspěch, žalovanému v tomto řízení náklady
nevznikly. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142
odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková