30 Cdo 179/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce
O. P., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) Č. n. t. s., spol. s r.o.,
zastoupené advokátem, 2) České republice-Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze
7, Nad Štolou č. 3, 3) J. R., 4) R. N., zastoupenému advokátem, 5) C., spol. s
r.o., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C
151/98 o dovolání prvního a pátého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. května 2003, č.j.
1 Co 194/2002-286, takto:
I. Dovolání pátého žalovaného se zamítá.
II. Dovolání prvého žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2002 č.j. 34 C 151/98-243,
uložil pátému žalovanému uveřejnit ve večerním pořadu \"T. n. \" televizní
stanice N., omluvu tohoto znění: M. P. z Krajského úřadu vyšetřování v Ú. -
pracoviště V. - se omlouváme za obsah reportáže, jež byla odvysílána dne 22.
září 1998, v pořadu T. n. z předtitulkem \"V. - korupce?\", který poškodil
jmenovaného, neboť u diváka mohl vzbudit dojem, že major P. je úplatný či
podjatý, vzhledem k tomu, že jeho manželka je advokátkou (výrok I.). Výrokem
II. byla zamítnuta žaloba, aby pátý žalovaný byl uznán povinným uveřejnit
následující text: ..., dále vzbudit dojem, že je nejméně liknavý, a to vše v
souvislosti s kauzou ve V., kde dne 13. září 1998 byl zastřelen J. B. a z
vraždy byl obviněn kosovský Albánec. Dále se majoru P. omlouváme za nepravdivou
informaci, odvysílanou dne 23. 9. 1998 v pořadu T. n. v reportáži nazvané
\"Odvolání, kde bylo uvedeno, že šéf Úřadu vyšetřování potrestal kázeňsky
vyšetřovatele, kteří případ střelby ve V. šetřili, když jmenovaný zde byl
označen pod titulkem \"Potrestaný vyšetřovatel\". Není pravdou, že by v
souvislosti s případem střelby ve V. došlo k potrestání tohoto vyšetřovatele.
Výrokem III. byla zamítnuta žaloba, aby první žalovaný byl uznán povinným
uveřejnit ve večerním pořadu \"T. n. \" televizní stanice N. omluvu ve znění,
které je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem IV.
byl první žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy
částku 75 000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem V. bylo
pátému žalovanému uloženo zaplatit žalobci tutéž částku. Výrokem VI. byla
žaloba zamítnuta, aby žalovaní 1) a 5) byli uznáni povinnými zaplatit společně
a nerozdílně žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 150 000,- Kč. V dalších
výrocích až do výroku XIII. byla žaloba posouzena ve vztahu ke zbývajícím
žalovaným. Následujícími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Soud prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1) a 5) dovodil, že protiprávně
zasáhli do práva na dobré jméno a čest žalobce tím, že publikovali na stanici
N. informace, ze kterých vyplývalo, že žalobce má být podjatý, že bere úplatky,
že převzal vyšetřování vraždy J. B. Do uvedených zpráv zasáhl prvý žalovaný
jako výrobce pořadů, ve kterých byly uvedené informace publikovány, zatímco
pátý žalovaný jako provozovatel Televizní stanice N. na základě licence č. 001.
Proti pátému žalovanému soud vyhověl žalobě, pokud byla požadována morální
satisfakce
s odůvodněním, že vzhledem k publikovaným informacím je tato satisfakce
přiměřená, protože informace, které byly publikovány mohly u diváka vzbudit
dojem, že žalobce je úplatný a podjatý, protože jeho manželka je advokátkou,
která zastupuje Albánce.
V případě, že byla žaloba pod bodem II. zamítnuta, soud prvního stupně
konstatoval, že žalobci sice nebylo prokázáno, že mu byla kauza vyšetřování
vraždy J. B. přidělena, avšak jak on, tak i ostatní členové policie jednali
liknavě a neoperativně
a v celé řadě kolegů policistů činnost žalobce vyvolala dojem, že mu byl spis
skutečně přidělen a že je za něj odpovědný, protože o věci mluvil s ostatními
kolegy
a konzultoval ji. Jestliže byla publikována informace, že žalobce byl kázeňsky
potrestán, pak se jednalo sice o nepravdivou informaci, avšak zjištěno bylo, že
žalobci byla udělena výtka, neboť bylo konstatováno, že se žalobce sice
dopustil kárného přestupku, avšak postačuje toto pochybení pouze vytknout, jak
to umožňuje § 33 zákona č. 182/1992 Sb.
Pokud se týče prvního žalovaného, pak podle soudu žalobcem požadovaná morální
satisfakce postrádala vhodnou formu, neboť první žalovaný již není servisní
organizací pátého žalovaného, nemá jakékoliv oprávnění zasahovat do
zpravodajských pořadů, a neexistuje tak žádný způsob, jak by tento žalovaný
mohl dosáhnout publikace žalobcem požadované omluvy ve zpravodajském pořadu, ve
kterém není možno publikovat jakákoliv sdělení za úplatu, a to ani formou
inzerce.
V případě požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích soud připomněl, že
nepřichází v úvahu uložit tuto náhradu žalovaným 1) a 5) solidárně, protože
každý
z nich zasáhl do práv žalobce jiným způsobem (výrobou sporného pořadu,
publikací
v TV N.). Soudu se takto jevila přiměřená náhrada této nemajetkové újmy ve výši
75 000,- Kč u každého z těchto žalovaných, s tím, že se jednalo o závažný zásah
do osobnostních práv žalobce, s ohledem na jeho postavení, žalobce měl nadto
závažné problémy v rodině, mohly se vyskytnout obtíže při vyšetřování jiných
trestných činů, přičemž soud přihlédl i k dlouhé době působení tohoto útoku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2003, č.j. 1 Co 194/2002-286,
mimo jiné potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k
prvnímu žalovanému, ve vztahu k pátému žalovanému v odvoláním napadených
vyhovujících výrocích ve věci samé jej změnil jen tak, že se zamítá žaloba, aby
znění omluvy obsahovalo text \"vzhledem k tomu, že jeho manželka je advokátkou
\", zatímco v dalším tento rozsudek v případě tohoto žalovaného potvrdil.
Potvrdil též zamítavý výrok týkající se společné a nerozdílné povinnosti
prvního a pátého žalovaného k zaplacení částky 150.000,- Kč. Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 a násl. o.z. Dále
vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako
dostačující
a správná. Zejména připomněl, že ve zmíněné reportáži odvysílané televizní
stanicí TV N. v pořadu T. n. dne 22. září 1998 byly uveřejněny neprokázané
informace, které navozují závěr, že žalobce bere úplatky a má být podjatý.
Pro uveřejnění této informace nebyl v řízení zjištěn reálný podklad. Kromě toho
pro závěr, že by žalobce byl podjatý nelze bez dalšího usuzovat jen z toho, že
manželka žalobce JUDr. M. P. jako advokátka zastupovala kosovské Albánce.
Uveřejněním těchto informací o žalobci došlo pro jejich difamující charakter
k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť tyto informace jsou
objektivně způsobilé dotknout se zejména jeho cti, včetně cti profesní a jeho
důstojnosti chráněné článkem 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením
§ 11 o.z. Nebyla proto tato reportáž realizací práva přípustné kritiky, protože
kritika, pokud má být vyloučena neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, musí
mít mimo jiné oporu
v pravdivých výchozích podkladech, což v tomto případě splněno nebylo. Z tohoto
důvodu proto i odvolací soud dovodil odpovědnost prvního a pátého žalovaného
podle ustanovení § 13 o.z.
Odvolací soud se za tohoto stavu ztotožnil (až na drobnou diferenci) s tím,
pokud bylo žalobci přiznáno ve vztahu k pátému žalovanému morální
zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. Tak byla věc před veřejností uvedena na
pravou míru. Též dospěl k závěru, že zadostiučinění formou přiznané omluvy není
v daném případě postačující, takže jsou splněny předpoklady pro přiznání
náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Zde soud
přihlédl k profesnímu postavení žalobce jako vyšetřovatele, v němž je
bezúhonnost samozřejmým předpokladem. Takto dovodil značnou míru snížení jeho
vážnosti a důstojnosti ve společnosti, když se mu nepravdivou informací
odvysílanou v televizi podsouvá přijímání úplatků, tedy nečestné jednání, a
když se na jeho podjatost jako vyšetřovatele usuzuje bez dalšího jen z toho, že
jeho manželka jako advokátka zastupovala kosovské Albánce a zpochybňuje se tak
jeho nestranný postup a rozhodování při výkonu jeho funkce. Odvolací soud se
též ztotožnil
s částkou 75 000,- Kč, kterou má z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích
zaplatit jak první tak pátý žalovaný. Zde soud přihlédl ke značné intenzitě
neoprávněného zásahu, a k okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv žalobce došlo. Odvolací soud odmítl námitku prvního
žalovaného, že byl pouze servisní organizací pátého žalovaného, což podle soudu
není z hlediska ustanovení § 13 o.z. významné, protože první žalovaný
předmětnou reportáž vyrobil za účelem jejího šíření prostřednictvím
provozovatele televizního vysílání a pátý žalovaný tuto reportáž odvysílal.
Zmíněný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. srpna 2003, přičemž
zástupcům prvního a pátého žalovaného byl doručen dne 1. srpna 2003 resp. 14.
července téhož roku.
Dne 13. září 2003 napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května
2003, č.j. 1 Co 194/2002-286, pátý žalovaný, a to ve vyhovujících výrocích,
vztahujících se k jeho osobě ve věci samé. Dne 29. září 2003 podal dovolání
první žalovaný do části napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo
rozhodnuto, že ve vyhovujícím výroku, který se týká náhrady nemajetkové újmy
v penězích, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Pátý žalovaný ve svém včas podaném dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu
z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a tedy tvrdí, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ač odvolací soud
sice aplikoval správný zákon, pak příslušná ustanovení zákona nesprávně
vyložil. Dovolatel především nesouhlasí s tím, pokud odvolací soud dovodil, že
základním předpokladem odpovědnosti podle § 13 o.z. je existence neoprávněného
zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva,
chráněná ustanovením § 11 o.z., když za neoprávněný zásah je považováno každé
nepravdivé tvrzení nebo obvinění, popř. zkreslený či jinak difamující výrok,
který zasahuje do práv, chráněných ustanovením § 11 a násl. o.z. Dovolatel
připomíná, že není jeho povinností jakožto sdělovacího prostředku, aby
přezkoumával pravdivost tvrzení třetích osob či veřejného mínění a rovněž tak v
případech, kdy se jedná o sdělování názoru na určitou skutečnost, nemůže být
taková podmínka objektivně splněna. Soud měl v tomto případě přihlédnout ke
skutečnosti, že šlo o zpravodajství a přihlédnout též k článku 4 odst. 4
a článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") - zde
zejména k tomu, že používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí
být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným
účelům, než pro které byla stanovena. Soud měl zkoumat, co je podstatou a
smyslem základního politického práva - práva na informace. Dovolatel též
vyslovil přesvědčení, že při aplikaci § 11 a § 13 o.z. je nezbytné zvažovat,
zda je příslušný zásah ospravedlnitelný, a tudíž akceptovatelný zákonem či
nikoliv. Rovněž má zato, že nelze souhlasit s názorem soudu, že je možné
poškozenému přiznat omluvu i v případě, když už věc byla uvedena na pravou
míru. Pátý žalovaný dále namítl, že informace, která byla uvedena v reportáži,
že totiž
\"ve městě se skutečně hovořilo o tom, že žalobce je úplatný\", byla informace
získaná
od třetí osoby a navíc svým obsahem vyjadřovala mínění části veřejnosti.
Redaktor pátého žalovaného tak seznámil diváky s veřejným mínění ve V.
Vyjádření takové informace bylo v souladu s článkem 17 Listiny. Je zákonem
dovolenou realizací svobody projevu, když žalovaný uveřejnění jakékoliv
negativní informace, které se týkají státního zaměstnance, jenž je spojen s
vyšetřováním tak závažného případu, jestliže tyto informace jsou pravdivé,
mohou mít i souvislost s vyšetřovaným případem, byť se třeba týkají i jeho
rodinných příslušníků. Obdobně je tak dovolenou realizací projevu tohoto
žalovaného, jestliže redaktor ponechá na závěr pro diváka otevřenou otázku, jak
tomu skutečně bylo. Pátý žalovaný tak navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek v dotčených výrocích ve věci samé zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém dovolání vycházel z přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., přičemž namítá, že bylo
rozhodnuto
v rozporu s hmotným právem. Výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl v jeho případě potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního
stupně
o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Žalovaný vytýká, že soud nepřihlédl k
tomu, že předpokladem vzniku společné a nerozdílné odpovědnosti více zavázaných
- žalovaných je, že tento druh odpovědnosti je založen zákonem, soudním
rozhodnutím, nebo dohodou, a nebo že vyplývá z povahy plnění. Ani o jeden z
těchto případů však
v posuzované věci nejde. Na straně zavázaných proto jde o dílčí závazky. Bylo
tedy
na soudech, aby rozdělily náhradu nemajetkové újmy v penězích mezi jednotlivé
zavázané spravedlivě. Jestliže odvolací soud uložil prvnímu i pátému žalovanému
odpovědnost podle § 13 odst. 2 o.z. ve stejné výši, aniž by uvažoval míru
jejich účasti na způsobení nemajetkové újmy individuálně, pochybil. Míra účasti
prvního žalovaného na způsobení nemajetkové újmy byla totiž ve srovnání s mírou
účasti pátého žalovaného podstatně nižší. Dále se rozhodnutí odvolacího soudu
ocitá v rozporu s ustanovením
§ 13 odst. 2 o.z., neboť tomuto žalovanému, ač mu nebyla uložena povinnost ve
smyslu § 13 odst. 1 o.z., byla mu uložena povinnost ve smyslu § 13 odst. 2 o.z.
První žalovaný proto navrhl, aby v dovoláním napadených výrocích odvolacího
soudu i soudu prvního stupně byla jejich rozhodnutí zrušena a aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
K uvedeným dovoláním nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami,
při splnění požadavků vyplývajících z ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., v obou
případech se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přičemž dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání pátého žalovaného, pak dochází
k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
neboť dovolací soud i s ohledem na výtky obsažené v dovolání hodnotí napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části jako rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním pátého
žalovaného napadených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst.
1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání pátého žalovaného
považovat
v této části za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Bylo již zmíněno, že soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly
s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo
na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské
důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle
ustanovení § 13 odst. 1
a 2 o.z. pak má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž
nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím zejména proto, že byla
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve
společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek osobnosti fyzické osoby odpovídá
i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z
těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo
samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a
charakteristik. A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a
nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou
fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je
proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní
ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu
osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v
občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o
důležité rozvedení a konkretizaci především článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14
Listiny. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují
jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých
hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové
fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá
pověst a chráněno jeho jméno ( čl. 10 odst. 1 Listiny). Svoboda projevu a právo
na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem,
písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat,
přijímat
a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (čl. 17 odst. 1 a 2
Listiny).
Z obsahu dovolání pátého žalovaného lze usuzovat, že do určité míry uvažuje
o jisté kolizi mezi zásadou ochrany osobnostní sféry fyzické osoby vyplývající
z ustanovení čl. 10 Listiny a právem svobody projevu, resp. právem na
informace, jež jsou zakotveny v čl. 17 Listiny. Takto naznačovaná kolize však
je jen zdánlivá.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným
zásahem do osobnosti fyzické osoby tak musí být podle § 13 o.z. splněny tyto
hmotněprávní předpoklady: a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý
vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení
osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, b) neoprávněnost
(protiprávnost) tohoto zásahu a konečně c) existence příčinné souvislosti mezi
zásahem a neoprávněností tohoto zásahu. Subjekty odpovědnými za takový zásah
mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické.
Pokud je třeba mluvit o neoprávněnosti (protiprávnosti) zásahu do osobnosti
fyzické osoby, pak jde o takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem,
t.j.
s právním řádem. Neoprávněnost každého zásahu, a tedy i zásahu do osobnosti
fyzické osoby, tvoří objektivní kategorii, kterou je třeba odlišovat od
zavinění jako subjektivní kategorie. Takovýmto zásahem do osobnosti fyzické
osoby je např. právě rozšiřování nepravdivých, resp. pravdu zkreslujících
skutečností. Jisté ovšem je, že současně je třeba vážit, zda v konkrétním
případě zde nejsou okolnosti, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické
osoby ospravedlňují, t.j, zda nejde o okolnosti vylučující neoprávněnost
zásahu. Těmi jsou např. svolení dotčené fyzické osoby, případy tzv. zákonných
licencí, resp. případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo v rámci
výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem (zde např. práva na
informace, resp. práva na kritiku, na názor apod.). Nezbytné ovšem je v těchto
případech vážit, zda takovýto zásah se stal přiměřeným způsobem a zároveň, zda
tento zásah není v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na
kterých je třeba s ohledem
na požadavek zajištění elementární úcty k její důstojnosti její osobnosti za
všech okolností bezpodmínečně trvat. Jinými slovy svoboda projevu, včetně
svobody pronášet názory a kritiku mají v demokratické společnosti své meze
spočívající v požadavku jejich věcnosti a přiměřenosti co do obsahu i formy,
které nevybočují z mezí nutných
k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. Věcnost těchto
zmíněných projevů vyžaduje jejich základ v pravdivých výchozích podkladech, z
nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li tyto podklady
pravdivé (případně jsou-li pravdivé jen zčásti) a je-li na základě těchto
podkladů fakticky podávaná (ať výslovně nebo náznakem) nepravdivá nebo pravdu
zkreslující difamující zpráva, nelze takovýto postup považovat za přípustný. V
takovém případě totiž nejde
o výkon práva a plně se proto zde naopak projeví právo fyzické osoby na ochranu
její osobnosti.
Pokud v tomto sporu jde o otázku existence zásahu do osobnostní sféry žalobce,
byl tento vyloženým a odpovídajícím způsobem zjištěn a konstatován soudy obou
stupňů v souladu s výše vyloženou zákonnou úpravou. To lze konstatovat
především, pokud byla vymezeným způsobem přisouzena omluva ve prospěch žalobce
ze strany pátého žalovaného. Je třeba současně dodat, že pokud dovolatel
zpochybňuje možnost přisoudit tuto satisfakci i v případě, že \"věc byla
uvedena na pravou míru\", pak není možno obecně takovouto možnost vyloučit.
Vždy půjde o zvážení konkrétních okolností případu a toho, zda dotčená fyzická
osoba má právo na přiznání satisfakce ve smyslu ustanovení § 13 o.z. (zde
konkrétně podle ustanovení § 13 odst. 1 cit. zákona).
Od zjištěného faktu zásahu do práva na ochranu osobnosti je třeba odvodit
i uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2. Podle § 13 odst. 3 o.z. výši této náhrady určí soud s přihlédnutím k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
S ohledem na vyložené, stejně tak jako na výsledky dosavadního řízení, má
dovolací soud zato, že soudy obou stupňů dospěly k odpovídajícímu závěru, že
žalobci náleží v souvislosti s popisovaným zásahem do jeho osobnostních práv
jak morální satisfakce, tak též náhrada nemajetkové újmy v penězích, když došlo
k popsanému citelnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu
osobnosti.
V tomto případě je proto třeba uzavřít, že odpovědnost pátého žalovaného
za popisovaný zásah do osobnostních práv žalobce je objektivního charakteru.
Bylo jistě věcí žalovaného jak dalece si informace, které užil v dotčené
reportáži, ověří či nikoliv. Faktem však zůstává, že pokud takto z reportáže
vyplynuly nepravdivé informace způsobilé zasáhnout do osobnostních práv
žalobce, nešlo o případ legálního šíření informací ve smyslu čl. 17 Listiny.
S ohledem na uvedené skutečnosti je proto třeba dovoláním napadené rozhodnutí v
uvedených výrocích pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto bylo
dovolání pátého žalovaného jako nedůvodné zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení v této souvislosti je odůvodněn
ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151
odst. 1
a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání pátého žalovaného bylo zamítnuto, avšak
žalobci
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Pokud se týče dovolání prvního žalovaného, pak toto dovolání přípustné není.
Jak vyplývá z obsahu spisu, není v označené věci toto dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Avšak ani u dovolatelem výslovně
zmiňovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není v této věci možno
dospět
s ohledem na obsah podaného dovolání (jímž je dovolací soud vázán) k závěru, že
napadené rozhodnutí je v této části rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu, a že je přípustnost dovolání založena z tohoto důvodu. Rozhodnutí o
náhradě nemajetkové újmy v penězích je jednak odvolacím soudem náležitě
odůvodněno, aniž by se dostalo do rozporu s konkrétní právní úpravou, resp. z
ní vyplývající judikaturou. Skutečností též je, že povinnost náhrady
nemajetkové újmy v penězích byla soudy rozdělena mezi prvního a pátého
žalovaného jako jejich dílčí (nikoliv solidární) závazky. Dovolání pak
neobsahuje takové případné argumenty, které by správnost rozhodnutí o této
otázce skutečně také zpochybňovaly.
Odvolací soud se též přiléhavě vypořádal s důvody, pro které prvnímu žalovanému
- ač mu bylo uloženo poskytnout žalobci náhradu nemajetkové újmy
v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. - nebyla současně uložena
povinnost poskytnout žalobcem požadovanou satisfakci ve smyslu ustanovení § 13
odst. 1 o.z
Protože pak nejsou naplněny ani eventuální předpoklady přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., dovolací soud podané dovolání
tohoto žalovaného jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s
§ 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je v tomto případě odůvodněn
ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151
odst. 1
a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto,
zatímco
v dovolacím řízení žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu