30 Cdo 179/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce
města J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. Č., a 2) K. Č.,
zastoupeným
advokátkou, o vyklizení nemovitostí a určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 14 C 144/2002, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září
2006, č.j.
42 Co 241/2006-203, t a k t o :
Dovolání žalovaných se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem
potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 5. srpna 2005, č.j.
14 C 144/2002-117, jímž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem v
rozsudku specifikovaných nemovitostí, že žalovaní jsou povinni vyklidit a
vyklizené odevzdat žalobci předmětné nemovitosti, a dále nahradit žalobci
určenou výši nákladů řízení. Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní prostřednictvím své advokátky včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
a výslovně v něm uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). Žalovaní mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „řeší
právní otázku, která byla odvolacím soudem posouzena diametrálně jinak, než ji
posuzuje ve své konstantní judikatuře Nejvyšší soud ČR...Otázka, která je
Nejvyšším soudem ČR rozhodována rozdílně od jejího řešení ze strany krajského
soudu, je otázka tzv. vzájemné restituční povinnosti účastníků neplatné
smlouvy...a nutnost řešení této otázky v rámci řízení o určení neplatnosti
smlouvy a vyklizení nemovitostí.“ Zdůrazňují, že v dosavadní rozhodovací praxi
dovolacího soudu „je deklarováno, že vzájemná restituční povinnost účastníků
neplatné smlouvy má být vyjádřena ve výroku rozhodnutí soudu ve věci samé tak,
aby vypořádání práv a povinností účastníků neplatné smlouvy bylo situováno do
jednoho jediného sporu.“ Protože se tak v daném případě nestalo, žalovaní
namítají, že řízení bylo v důsledku absence uplatnění tzv. vzájemné restituční
povinnosti postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. V další části svého dovolání žalovaní na základě své vlastní skutkové
verze právně kvalifikují záměr rady města žalobce, jakož i rozhodnutí jeho
zastupitelstva se zdůrazněním, že do zahájení soudního řízení v této věci byli
v dobré víře, že vlastní předmětné nemovitosti.
Dovolání žalovaných proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Při skutkovém zjištění okresního soudu, které převzal odvolací soud a jež v
tomto případě nelze v dovolacím řízení nijak revidovat (k tomu srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.), a to, že „ve zmíněném usnesení zastupitelstva není přesně a
určitě identifikován předmět koupě, nejsou z něj zřejmé ani další obligatorní
náležitosti kupní smlouvy, a to cena a označení kupujícího“, odvolací soud z
hlediska právního posouzení věci nijak nepochybil a ani se neodchýlil od
konstantní rozhodovací praxe, dospěl-li k závěru o absolutní neplatnosti
předmětné smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. Nepochybil ani při právně
kvalifikačním závěru, že „neplatnou činí kupní smlouvu i skutečnost, že prodej
nemovitostí schválilo obecní zastupitelstvo dříve, než uplynula zákonem
stanovená 30-ti denní lhůta, po kterou byl záměr převést nemovitosti
vyvěšen.“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud poukázal na nezbytnost dodržení
třicetidenní lhůty jako minimální doby, která musí uplynout mezi zveřejněním
záměru obce převést nemovitý majetek a projednáním v orgánech obce). Pokud jde
o dovolací námitku, že žalobní petit nevyjadřoval synallagmatický charakter
vztahu účastníků z tvrzeného neplatného právního úkonu, je třeba uvést, že sice
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo
534/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 25, pod C 1992, na nějž
žalovaní ve svém dovolání explicitně nepoukázali, nicméně citovali právní názor
zaujatý tímto judikátem, vyslovil, že „prodávající má naléhavý právní zájem na
určení obnoveného vlastnického práva k nemovitostem po odstoupení od kupní
smlouvy jen tehdy, jestliže sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní
cenu, vrátil kupujícímu, popřípadě jestliže současně s touto žalobou na určení
podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny“,
avšak tento právní názor byl posléze překonán rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června
2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, který zaujal zcela opačné stanovisko, podle
něhož „existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího
k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda
podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny“. V dané věci
bylo proto nezbytné vycházet z právních závěrů uvedených v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, neboť tímto rozsudkem je dovolací soud v otázce existence
naléhavého právního zájmu ve smyslu ust.
§ 80 písm. c) o. s. ř. na určení
vlastnictví prodávajícího k nemovitostem po odstoupení od kupní smlouvy o
převodu těchto nemovitostí (a i v dalších řešených otázkách) při svém dalším
rozhodování vázán, přičemž senát rozhodující v této věci se od něj nehodlal
odchýlit. Namítají-li žalovaní, že u předmětné kupní smlouvy „nelze konstatovat
její neplatnost dle ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku“, činí tak v důsledku
svého skutkového závěru, tedy právního hodnocení jedinečných skutkových
okolností významných právě a jen pro posuzovanou věc; nejde zde tedy o zásadní
právní otázku, která by měla judikatorní přesah (byla by významná nejen pro
konkrétní věc, nýbrž obecně pro případy téhož druhu). Rozhodnutí odvolacího
soudu rovněž akcentuje citovanou judikaturu Ústavního soudu České republiky z
hlediska tvorby, resp. realizace projevu vůle obce. Konečně žalovanými
zdůrazňovaná možnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je zcela nepřípadná, neboť
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, ev. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1419/2003, in www.nsoud.cz) zaujal
právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon
práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení
konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního
právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Je současně přirozené, že
samotný subjektivní názor či přesvědčení žalovaných formulované v závěru jejich
dovolání, že „doposud judikatura zabývající se otázkou neplatnosti právních
úkonů v souvislosti s nedodržením podmínek stanovených zákonem o obcích, na
kterou odkazovali ve svých rozsudích soudy obou stupňů, již ve stávajících
společenských podmínkách neobstojí a je třeba na tuto problematiku nahlížet z
jiného pohledu“, nemůže aktivovat proces změny judikatorního náhledu při řešení
předmětné materie, a ve světle připomenutí konstantní rozhodovací praxe
nevytváří ani žádný relevantní podklad k tvorbě takové úvahy. Konečně
nepatřičná je také dovolací námitka žalovaných, že by soudy v dané věci neměly
poskytovat právní ochranu postupu žalobce, který se dovolává svého vlastního
pochybení „v úmyslu zbavit nás v dobré víře nabytého vlastnického práva k
nemovitostem“, když „tento postup je v rozporu s obecnou právní zásadou nemo
turipitudinem (správně: turpitudinem) suam alegare (správně allegare) potest
(nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti), jakož i s ustanovením § 3
odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s
dobrými mravy“. Možnost aplikace institutu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) na daný případ formou žalovanými sledovaného zamítnutí žaloby nepřichází
v úvahu, neboť žalobce se v rámci soudní ochrany domáhá deklarace od samého
počátku existujícího (nezaniklého) vlastnického vztahu k předmětnému nemovitému
majetku, který nemůže být zpochybněn ani okolnostmi, za kterých byl původně
smluvní převod zamýšlen.
V tomto směru považuje Nejvyšší soud České republiky
za vhodné – coby judikatorní analogon - připomenout např. jeho rozsudek ze dne
28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, v němž bylo
judikováno, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout
žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je
absolutně neplatná. Obdobně tedy nelze v důsledku aplikace
§ 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu o určení vlastnického práva k nemovitému
majetku, jestliže zde panuje nesoulad mezi právním stavem a stavem zápisů v
katastru nemovitostí, k němuž došlo na základě převodní smlouvy, která je podle
soudu absolutně neplatná.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per
analogiam, neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na
náhradu nákladů řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci
ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. stanovící, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný
návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním
účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu