30 Cdo 1792/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně a) Z. N., zastoupené advokátkou, a b) V. N., proti žalovanému P. W.,
zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 227.337,- Kč s příslušenstvím a o
vzájemné žalobě na zaplacení 379.415,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 239/95, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č.j. 27 Co 383/2005-445, t a k
t o :
V dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastnicemi řízení na straně
žalovaného se S. W., a s nezletilou T. W., zastoupenou zákonnou zástupkyní S.
W.
Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, č.
j. 5 C 239/95-384, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku
113.669,- Kč s16 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1994 do zaplacení (výrok I.),
dále stejnou platební povinnost uložil žalovanému vůči žalobci b) (výrok II.),
vzájemnou žalobu, aby žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalovanému
379.415 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 10. 10. 1995 do zaplacení, zamítl (výrok
III.), výrokem IV. rozhodl,
že „o nákladech řízení státu bude rozhodnuto samostatným usnesením“, a konečně
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku
45.121,- Kč k rukám advokátky (výrok V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20.
10. 2005, č. j. 27 Co 383/2005-445, rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a
II. změnil tak, že žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit každému ze žalobců
částku 113.669,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1.6. 1994 zamítl, ve výroku
III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit
žalovanému 379.415,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 10. 10. 1995 do zaplacení do
tří dnů od právní moci rozsudku, a zavázal žalobce také povinností v téže
pariční lhůtě zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů
částku 186.957,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (zastoupeni advokátkou) včasné
dovolání, které bylo podáno u okresního soudu dne 2. 2. 2006.
Z úmrtního listu vystaveného Obecním úřadem ve Ztečně vyplývá, že žalovaný dne
24. 4. 2006, tedy v průběhu dovolacího řízení, zemřel.
Podle § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Podle § 7 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (má
ji i počaté dítě, narodí-li se živé) a zaniká smrtí. Podle § 107 odst. 1 o. s.
ř. jestliže účastník ztratí
po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo
pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může
pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O
tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle § 107
odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a
umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem,
nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle
výsledků dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Podle § 107 odst. 4 o. s. ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního
účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do
řízení. Podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně
ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco
jiného; ustanovení § 92 a § 95 až 99 a § 107a však pro řízení u dovolacího
soudu neplatí.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 26 D 288/2006 Nejvyšší
soud České republiky zjistil, že dědičkami žalovaného jsou jeho pozůstalé dcery
S. W. a nezl. T. W., které dědictví neodmítly.
S ohledem na povahu věci a s přihlédnutím k majetku zůstavitele, jak vyplývá z
cit. dědického spisu, proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§
10a
o. s. ř.) rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastnicemi
řízení
na straně žalovaného s jeho dědičkami S. W. a nezl. T. W. (§ 107 odst. 1 ve
spojení s ustanovením § 107 odst. 2 a 4 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne
20. 10. 2005, č. j. 27 Co 383/2005-445, rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit každému ze žalobců
částku 113.669,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1994 zamítl, ve výroku
III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit
žalovanému 379.415,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 10. 10. 1995 do zaplacení do
tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud zavázal žalobce také povinností
v téže pariční lhůtě zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou
stupňů částku 186.957,- Kč. S odkazem na své předchozí skutkové a právní
závěry, tj. že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, týkající se rekonstrukce domu
v P., že v průběhu stavby žalovaný od smlouvy odstoupil a že žalobci dosud
vyplatili žalovanému 868.101,- Kč, že na daný stav věci je třeba aplikovat
ustanovení § 457 obč. zák. a je nezbytné vycházet z již shora citovaného
judikátu dovolacího soudu. Uzavřel, že v daném případě výši vzájemných nároků
účastníků vyjadřuje rozdíl mezi zálohami zaplacenými žalobci žalovanému a
nejnižšími náklady na zhotovení díla odvedeného žalovaným. V této věci se
jednalo o částku 455.306,- Kč „ve prospěch žalovaného. Tato úvaha vedla
odvolací soud ke změně napadeného rozsudku ve výrocích I. a II. v tom smyslu,
že žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal zaplacení 113.669,- Kč s úroky z
prodlení, jako nedůvodnou zamítl, kdy plnění, neboť by měli vrátit žalobci
žalovanému (správně zřejmě bylo odvolacím soudem míněno: »...když plnění, které
by měli vrátit žalobci žalovanému...«) přesahuje plnění, které by měl vrátit
žalovaný žalobcům.“ Nárokem žalovaného z bezdůvodného obohacení se odvolací
soud zabýval jen v rozsahu, který byl uplatněn (379.415,- Kč s příslušenstvím),
přičemž z hlediska posouzení žalobci tvrzeného promlčení práva žalovaného na
vydání tohoto plnění odvolací soud vzal podle obsahu spisu za rozhodné datum
den, kdy vzájemná žaloba došla (okresnímu) soudu, což podle odvolacího soudu
bylo dne 27. 6. 1996. V návaznosti na toto zjištění se odvolací soud
neztotožnil s názorem okresního soudu, že subjektivní promlčecí lhůta tohoto
nároku ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. „začala žalovanému běžet již dnem, kdy
převzal od žalobců zálohu na druhou stavební etapu, tedy v květnu 1994. Jedná
se totiž o nárok vzniklý až okamžikem zániku smlouvy o dílo. Od této
skutečnosti se také odvíjí vědomost žalovaného o vzniku bezdůvodného obohacení
žalobců.“ Podle odvolacího soudu „z dopisu žalovaného ze dne 8. 8. 1994
vyplývá, že žádal žalobce o kontakt, aby mohlo dojít k závěrečnému předání
rozestavěného domu a vyúčtování stavby. Z toho se podle názoru odvolacího soudu
podává, že ke zrušení smlouvy došlo někdy před tímto datem, neboť jinak by
nebylo třeba předávat stavbu a provádět závěrečné vypořádání. Důkazy, které
byly provedeny v průběhu řízení před soudem I. stupně a soudem odvolacím,
nepřinesly ohledně data zrušení smlouvy nic konkrétního. Výpovědi žalobce a
svědka V.
o tom, do kdy žalovaný prováděl stavební práce...jsou vzájemně
rozporné. Svědek vypověděl, že stavba probíhala až do doby, kdy skončil s
funkcí stavebního dozoru, tedy do 9. 8. 1994...To sice bez pochybností
nekoresponduje s výše zmíněným dopisem žalovaného. Na druhé straně to však
nepodporuje ani závěr, že by ke zrušení smlouvy došlo bezprostředně po obdržení
zálohy v květnu 1994, když je zřejmé, že v druhé etapě byly provedeny stavební
práce v rozsahu cca 22.000,- Kč (viz posudek F.). Odvolacímu soudu proto
nezbylo, než konstatovat, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že by ke zrušení
smlouvy o dílo došlo před 24. 6. 2004. Z toho dovodil, že nárok není promlčen.“
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání,
jehož přípustnost dovozují podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v
něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), b)
(tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3
téhož ustanovení o. s. ř.
(tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalobci v obšírně
koncipovaném dovolání nejprve rekapitulují dosavadní průběh řízení před soudy
obou stupňů. Dále poukazují na to, že odvolací soud od počátku zcela ignoroval
zjištění okresního soudu (zčásti též nesporná) o tom, že mezi účastníky nikdy,
a to ani v ústní formě, nedošlo k uzavření smlouvy o provedení celkové
rekonstrukce nemovitosti žalobců v P. Pokud žalovaný rekonstrukci prováděl, pak
vždy pouze na základě ústní dohody se „žalovaným“ (správně zřejmě se žalobci),
přičemž „vždy se jednalo pouze o dohodu o provedení dílčí etapy prací.“ Před
zahájením tzv. druhé etapy žalovaný z vlastní iniciativy vyzdil sloupky ve
druhém nadzemním podlaží, v květnu 1994 přijal ve dvou splátkách zálohu v
celkové výši 250.000,- Kč, „avšak bezprostředně po přijetí peněz svoji činnost
na stavbě ukončil a žalobci vzkázal, »že s ním skončil«, což žalobce vzal na
vědomí s tím, že považoval za samozřejmé, že žalovaný vrátí přijatou zálohu...“
Žalobci písemné odstoupení od smlouvy od žalovaného nedostali. Žalobci dále
vytýkají odvolacímu soudu, že stran ukončení činnosti žalovaného na stavbě
žalobců nezohlednil výpověď svědka Z., a učinil závěr, že mezi účastníky
existovala smlouva o dílo
ve smyslu provedení celkové rekonstrukce nemovitosti žalobců. Žalobci rovněž
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o dílo zanikla písemným
odstoupením od této smlouvy ze dne 8. 8. 1994, když i zde odvolací soud
vycházel z ničím nepodloženého tvrzení žalovaného. Žalobci jsou přesvědčeni, že
předmětná smlouva zanikla nejpozději koncem května 1994, „kdy žalovaný žalobci
vzkázal,
že u něho končí, resp. hned po převzetí druhé zálohy, kdy fakticky veškerou
svoji činnost na stavbě ukončil, neboť již v této době by žalovaný musel znát
výši svých nároků vůči žalobcům.“ Podal-li žalovaný vzájemný návrh až 27. 6.
1996, byl podle žalobců tento návrh podán po uplynutí zákonem stanovené
promlčecí lhůty a žalobci uplatněná námitka promlčení je důvodná. K závěru
odvolacího soudu o tom, že nároky ze zrušené smlouvy se posoudí jako nároky z
bezdůvodného obohacení, nemají žalobci výhrady. Z tohoto důvodu také
respektovali závěry znaleckého posudku znalce F., resp. vyčíslení hodnoty prací
– vyzdění několika sloupků – spadajících do druhé etapy. O tuto částku byl také
jejich původní návrh snížen, což žalobci respektovali. Další dva znalecké
posudky však žalobci pokládají za zbytečné z důvodů, které v dovolání
objasňují. Závěrem žalobci ve svém dovolání namítají výčet vad v řízení u
odvolacího soudu, které mohly mít, resp. podle jejich názoru měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně, že:
- rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování,
- odvolací soud nerespektoval zjištění učiněná soudem prvního stupně a od
skutkových zjištění soudu prvního stupně se odchýlil, svoje rozhodnutí opřel o
zcela nová skutková zjištění, aniž svůj postup řádně zdůvodnil, resp. se
nevypořádal s hodnocením skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
- odvolací soud provedl sám další důkazy, aniž se následně vypořádal s důkazy
provedenými okresním soudem, a na základě těchto nových zjištění pak i rozhodl,
- odvolací soud rovněž porušil princip neúplné apelace i zásadu rovnosti
procesních stran, neboť v odvolacím řízení umožnil žalovanému navrhování
důkazů, přestože žalovaný byl soudem prvního stupně poučen podle ust. § 118a
odst. 1, 2 a 3 a § 119a odst. 1 /resp. protože se žalovaný bez omluvy, ač řádně
obeslán, k jednání soudu nedostavil, nastala fikce poučení/ a tyto důkazy též
provedl. Navíc před vyhlášením svého rozhodnutí odvolací soud účastníky
nepoučil podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., zejména žalobce nepoučil o tom,
že by neprokázali svá tvrzení o promlčení nároku žalovaného, takže následně
vyhlášený rozsudek byl pro žalobce více než překvapivý, neboť žalobci neměli o
tom, že svá tvrzení prokázali /zejm. též výslechem svědků/, žádné pochybnosti,
- výsledky řízení odvolací soud neopravňovaly ke změně rozsudku prvního stupně,
nýbrž ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Změnou rozsudku
odvolací soud porušil zásadu projednací, zásadu rovnosti účastníků řízení, a
zejména též zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť vyloučil možnost žalobce
nechat přezkoumat rozhodnutí odvolacím soudem na základě podaného odvolání.“
Ze všech vyložených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud dovoláním
napadený rozsudek krajského soudu zrušil; žalobci současně navrhli, aby
dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítl žalobci uplatněnou
dovolací argumentaci. Z obsahu jeho vyjádření je zřejmé, že se ztotožňuje se
závěry odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku, když současně
jednotlivě vyvrací skutková tvrzení žalobců a jimi prezentovanou skutkovou
verzi případu. Žalovaný se také ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu
obsaženým v jeho rozhodnutí, že se žalovaný nejdříve mohl domáhat svého nároku
na doplatek za cenu díla až poté, co právní důvod plnění odpadl, tj. poté, kdy
smlouva o dílo byla zrušena. K tomu mohlo dojít nejdříve 8. 8. 1994, kdy
žalovaný „požádal žalobce V. N. o kontakt za účelem závěrečného vyúčtování ceny
díla a předání stavby.“ Žalovaný současně oznámil příslušnému stavebnímu úřadu
ukončení své činnosti na stavbě a Z. V., který vykonával na stavbě stavební
dozor, oznámil ukončení své činnosti na stavbě stavebního úřadu. Na dopis
žalovaného ze dne 8. 8. 1994 reagovali žalobci dopisem ze dne 13. 11. 1994, v
němž požádali prostřednictvím své zástupkyně žalovaného o vrácení a vyúčtování
zálohy, převzaté v květnu 1994 ve výši 250.000,- Kč. Dále bylo provedeným
dokazováním zjištěno (fotodokumentace, znalecký posudek znalce F., svědecká
výpověď Z. V., jízdní výkazy o odvozu materiálu ze stavby), že žalovaný
prováděl od května 1994, kdy obdržel finanční prostředky ve výši 250.000,- Kč,
do srpna 1994, ještě některé práce obsažené v cenové nabídce na stavbu II. nadzemního podlaží, a to částečné vyzdění obvodových zdí druhého nadzemního
podlaží a částečné vyzdění čtyř štítů. Žalovaný dále nesouhlasí s námitkou
žalobců stran shora vytčených vad řízení, zdůrazňuje, že neobdržel, stejně jako
ani jeho advokátka, obsílku k jednání u okresního soudu, čímž došlo k porušení
jeho procesních práv, neboť jednání (u okresního soudu) dne 15. 3. 2005 bylo
poslední jednáním ve věci samé, v němž byl vyslechnut soudní znalec U. Žalovaný
neshledává za vadu, pokud žalobci uvádějí, že je odvolací soud ve smyslu § 118a
odst. 1, 3 o. s. ř. nepoučil o tom, že neprokázali svá tvrzení k promlčení
nároku a že (vydaný) rozsudek odvolacího soudu byl pro ně překvapivý. Po
skončení dokazování se odvolací soud dotázal právního zástupce žalobců, zda má
ještě nějaké návrhy na doplnění dokazování. Odvolací soud řízení doplnil novým
dokazováním, neboť skutkové závěry okresního soudu, spočívající v tom, že
žalovaný po přijetí finančních prostředků ve výši 250.000,- Kč na stavbě již
nepracoval, neměly oporu v doposud provedeném dokazování. Dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu „nemohl být pro právní zástupkyni žalobců překvapivý,
protože věděla, k čemu je dokazování zaměřeno a muselo jí být nepochybně zřejmé
po provedeném dokazování, že provedené důkazy svědčily žalovanému. Mohla
navrhnout další důkazy a tvrzení, kterými mohla dokázat svá tvrzení, což však
neučinila.“ Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců
zamítl, neboť napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) je podle jeho názoru
správné a řízení nevykazuje žádné vady, které by mohly mít vliv na správnost
rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
a že jde o rozsudek proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2
o. s. ř.).
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále uvedeno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé.
Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu (což se přiměřeně
vztahuje i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, obzvlášť v situaci, kdy
odvolací soud v odvolacím řízení prováděl dokazování a z důkazních prostředků
činil skutková zjištění, jež shledal zásadně významná pro právní posouzení
věci) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které
skutečnosti, významné
pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé
prokázané
i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru
došel, tedy
z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §
132
až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné.
Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu
dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů
účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady
uvedené v citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo
nedostatek důvodů). Dovolací soud
ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR/C. H. Beck, pod označením C 45 zaujal
právní názor, že o nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, jestliže odůvodnění
rozsudku postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a
jestliže ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není patrné, z jakých
důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. K
obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud
ve svém rozhodnutí publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 15, III. dílu, č. 122. V těchto případech pak nejsou splněny předpoklady
pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem a nezbývá, než
takové rozhodnutí podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušit. Je tomu tak
proto, že činnost odvolacího soudu je zásadně činností přezkumnou a jestliže je
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, brání tento
nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srovnej rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn.
2 Cdo 2/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1993, pod číslem
19). Pokud tak odvolací soud neučiní (a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí
či změní), zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednak paušálně
konstatuje, že „odvolací soud vycházel, stejně jako v předchozím odvolacím
řízení, ze zjištění soudu I. stupně, že účastníci ústně uzavřeli smlouvu o
dílo, týkající se rekonstrukce domu v P.“, a že „v průběhu stavby žalovaný od
smlouvy odstoupil“, aniž by odvolací soud shora vyloženým zákonným způsobem
konkrétně odkázal na ty důkazní prostředky, z nichž čerpal anebo přejímal od
nalézacího soudu skutková zjištění v procesní situaci, kdy odvolací soud svým
rozhodnutím v meritu věci změnil rozsudek soud prvního stupně vpředu
konstatovaným způsobem (o zcela jinou situaci by se jednalo kupř. tehdy, pokud
by odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil jako věcně správný rozsudek
okresního soudu a v tomto směru při ztotožnění se skutkovým stavem věci, jak
byl zjištěn nalézacím soudem, odkázal na odůvodnění potvrzovaného rozhodnutí
soudu prvního stupně). Nepřezkoumatelností je též zatíženo „skutkové zjištění“
odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku ohledně údajného odstoupení
žalovaného od předmětné smlouvy, které odvolací soud v zásadě konstruuje formou
domněnky, nikoliv na podkladě skutkového závěru přijatého z právně relevantního
zhodnocení (§ 132 o. s. ř.) těch důkazních prostředků, z nichž byla činěna
příslušná dílčí skutková zjištění, jež se stala zásadně významná pro právní
posouzení věci, v tomto směru z hlediska posouzení otázky odstoupení od smlouvy
o dílo žalovaným.
Již pro tyto vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud shledal důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor
(hodnocení odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř.). Zmíněným dovolacím
důvodem lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na
jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
- jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout
žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např.
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená
to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod C 8).
Krajský soud pochybil i z hlediska právního posouzení již tak vadami zatíženého
řízení, pokud – odhlédne-li se od dosud v dovoláním napadeném rozhodnutí
nepřezkoumatelného závěru o existenci žalovaným učiněného právního úkonu, jenž
měl představovat právní skutečnost způsobující zánik smluvního vztahu mezi
účastníky,
tj. předmětné smlouvy o dílo – bez dalšího vycházel ze závěru, že v důsledku
odstoupení žalovaného od uvedené smlouvy došlo k jejímu zrušení a mezi
účastníky
je třeba provést vypořádání v režimu bezdůvodného obohacení. Pominul totiž
zcela,
že byla-li by v řízení prokázána existence závazkově právního vztahu založeného
smlouvou o dílo ve smyslu § 631 a násl. obč. zák., bylo by nezbytné po
vyjasnění,
zda vskutku žalovaný předmětný právní úkon (odstoupení od smlouvy) učinil,
zabývat se otázkou, zda žalovaný tak učinil z důvodu, že tato možnost zrušení
smlouvy byla účastníky dohodnuta (§ 48 odst. 2 obč. zák.), anebo tak učinil z
některého z důvodů, které jsou upraveny v rámci institutu smlouvy o dílo (srov.
§ 637 odst. 2, § 638 odst. 1 obč. zák.). Pakliže by žádný z těchto důvodů, z
nichž ten který by při svém naplnění jinak měl vést ke zrušení předmětné
smlouvy, zjištěn nebyl, bylo by nezbytné posoudit, zda faktické chování
žalovaného mohlo, a pokud ano, v jakém rozsahu, vyvolat (a jaký) právní
důsledek, když za současného hmotněprávního stavu by jistěže bylo nezbytné také
zohlednit v dovolacím řízení nastanuvší právní událost – smrt žalovaného a
shora již konstatované právní nástupnictví.
Z vyloženého tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; dovolací
soud jej proto ve smyslu § 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, aniž by bylo nezbytné se zabývat zbylými námitkami,
jež v dovolání namítali žalobci.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu