30 Cdo
1802/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci
žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v
Chrudimi, Resselovo nám. 135, proti žalovaným 1) M. B., a 2) M. B., zastoupeným
Mgr. Kateřinou Beranovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Přemysla
Otakara II. 186/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi
pod sp. zn. 11 C 145/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 18 Co 428/2009-162, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu
2009, č. j. 18 Co 428/2009-162, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 12. června 2009, č.j. 11 C 145/2007-115, určil, že „žalobkyně
je vlastníkem bytové jednotky č. 1177/035 v budově čp. 1177, na st. parcele č.
5666, v části obce Ch. IV., spoluvlastnického podílu o velikosti 717/44544 na
společných částech budovy čp. 1177 na st. parcele č. 5666 v části obce Ch. IV.,
spoluvlastnického podílu o velikosti 717/44544 na st. parcele č. 5666, vše v
k.ú. Ch.“ (dále též „předmětný byt“ nebo „bytová jednotka“), a dále rozhodl o
nákladech řízení a o povinnosti žalovaných zaplatit České republice soudní
poplatek. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 28.
června 2004, na základě které měla žalobkyně převést na žalované vlastnického
právo k předmětné bytové jednotce včetně spoluvlastnického podílu na společných
částech domu, v němž je uvedený byt situován, a dále ke specifikovanému
pozemku, „nebyla uzavírána vážně, jejím účastníkům nešlo o uzavření kupní
smlouvy, nýbrž o zajištění půjčky, tedy o uzavření zajišťovacího převodu práva.
Kupní smlouva tedy představuje simulovaný právní úkon a je tudíž absolutně
neplatná pro nedostatek vážnosti vůle obou smluvních stran. Disimulovaný
(zastřený) právní úkon – zajišťovací převod práva – pak rovněž nemůže být
platný, a to pro absenci písemné formy, kterou pro tento právní úkon zákon
vyžaduje (§ 553 odst. 2 občanského zákoníku). V uzavřené smlouvě totiž chybí
vyjádření toho, který závazek je převodem zajišťován.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil napadený rozsudek soudu
prvního stupně tak, že určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení
a o povinnosti žalovaných zaplatit České republice doplatek na soudním
poplatku. Odvolací soud vycházel z toho, že „skutkový závěr soudu prvního
stupně je vystavěn na skutkových zjištěních učiněných z účastnické výpovědi
žalobkyně a svědecké výpovědi její dcery M. A., jimž okresní soud při hodnocení
důkazů bezvýhradně uvěřil a obsah jejich výpovědí upřednostnil před skutkovými
zjištěními z provedených listinných důkazů o uzavření kupní smlouvy a o
zaplacení kupní ceny ve výši 500.000,- Kč oproti vystavení stvrzenky s úředně
ověřenými podpisy“, když „účastnické výpovědi žalovaného korespondující s
obsahem čtených listin pak neuvěřil s odkazem na určitou nervozitu žalovaného v
průběhu jeho výpovědi.“ Odvolací soud „za této procesní situace...zopakoval
důkaz výslechem žalobkyně, svědkyně M. A. a žalovaného pro případ, že by se
neztotožnil s hodnocením těchto důkazů“ Poté uzavřel, že „Skutkový stav
vyplývající z provedeného dokazování neopodstatňuje závěr o tom, že kupní
smlouva uzavřená mezi účastníky neodpovídala jejich vůli, že se jednalo o
předstíraný právní úkon zastírající zajištění pohledávky žalovaného za dcerou
žalobkyně a že je kupní smlouva z tohoto důvodu neplatná..“ Dodal, že „Pro
posouzení věci jsou nevýznamné okolnosti týkající se pozdějších koupí dalších
dvou bytů žalovaným...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v
něm jednak explicitně dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., tj. že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále – níže rozvedenou
námitkou stran absence zdůvodnění postupu odvolacího soudu v procesu dokazování
v odvolacím řízení – implicitně též i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř., tj. že (odvolací) řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka vytýká totiž odvolacímu
soudu (ve stručnosti shrnuto z její uplatněné dovolací argumentace), že – na
rozdíl od soudu prvního stupně - zopakoval pouze výseč důkazních prostředků,
přičemž ponechal stranou důkazy, z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí)
skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci.
Dovolatelka dále polemizuje se zjištěními, která odvolací soud učinil z jím
provedených důkazů. V závěru svého dovolání zdůraznila, že jedním z tvrzení
obsažených v žalobě bylo, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek a že od ní bylo platně ve smyslu § 49 obč. zák.
odstoupeno, a že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně považoval uzavřenou
kupní smlouvu za neplatnou, touto námitkou se nezabýval, avšak nevypořádal se s
ní ani odvolací soud, který naopak smlouvu vzal za platně uzavřenou. Z těchto
důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. až
III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky odmítli
uplatněnou dovolací argumentaci, neboť podle jejich názoru v řízení bylo
provedeno rozsáhlé dokazování a skutková zjištění odvolacího soudu vycházejí z
provedených důkazů, které soud hodnotil řádně ve smyslu § 132 a násl. o.s.ř.
Proto v této věci odkaz na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (ani na
jiné dovolací důvody) není na místě. Žalovaní se pak podrobně nesouhlasně
vyjádřili k jednotlivým dovolacím výtkám dovolatelky. Navrhli, aby Nejvyšší
soud dovolání dovolatelky zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. v rozsahu dovolatelkou
uplatněných dovolacích důvodů a poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Bylo již bylo shora uvedeno, že dovolatelka též uplatnila dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. založený na tvrzení, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
jenž podle názoru Nejvyššího soudu byl v dané věci osvědčen.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího
soudu, ten sice v odvolacím řízení přistoupil k zopakování důkazů - výslechy
dovolatelky, svědkyně M. A. (dcery dovolatelky) a prvního žalovaného, avšak
nevycházel zcela z dikce § 213 odst. 2 o.s.ř. stanovícího, že odvolací soud
může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil
skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za tom, že je z
nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního
stupně. Jinými slovy řečeno, odvolací soud musí přistoupit k zopakování
dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly
provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je
v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud
prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná
pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem
prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím
řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval, je v takové
procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci,
resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz
nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného
případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost
etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
V posuzované věci odvolací soud se uvedenými hledisky důsledně
neřídil, když konstatoval, že „Skutkový závěr soudu prvního stupně je vystavěn
na skutkových zjištěních učiněných z účastnické výpovědi žalobkyně a svědecké
výpovědi její dcery M. A.“, ačkoliv z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně svůj závěr o skutkovém
stavu věci založil na dílčích zjištěních, které čerpal nejen z výslechů
dovolatelky a svědkyně M. A., ale též i z výslechu svědka M. K. (bývalého
manžela dcery dovolatelky). Podle soudu prvního stupně právě „Tento svědek
potvrdil, že mu žalobkyně říkala o problému s bytem již v roce 2004, konkrétně
mu říkala, že bytem zajišťovala půjčku. Svědka K. je přitom třeba považovat za
osobu nezúčastněnou na sporu, uváděl i okolnosti, které byly spíše nepříznivé
pro žalobkyni. Zde má soud na mysli jeho tvrzení o tom, že na bývalou manželku
(dceru žalobkyně) nijak zvlášť nenaléhal, aby mu vypořádací podíl vyplatila,
pouze se po penězích ptal. V případě, že by peníze pro něho nesehnala,
nehrozila jí z jeho strany žádná sankce. Tímto v podstatě vyvrátil tvrzení
žaloby o údajné tísni, v níž se měly dcera žalobkyně, potažmo žalobkyně
nacházet. Jeho výpověď proto soud hodnotí jako zcela věrohodnou a pro daný
případ velmi významnou.“
Konečně přisvědčit lze i dovolací námitce dovolatelky, která
poukazuje na žalobu, ve které kromě tvrzení o simulovaném jednání účastníků
předmětné smlouvy také uvádí, že „Smlouva byla by neplatná též z jiného důvodu,
sjednaná kupní cena (ve skutečnosti na místo kupní ceny byla poskytnuta půjčka
jen 350.000,- Kč) je nápadně nevýhodná a úkon byl uzavřen v tísni žalobkyně a
její dcery jako osoby blízké, a žalovaní o této tísni věděli“, a v tomto směru
vytýká odvolacímu soudu, že se otázkou neplatnosti smlouvy z posledně uvedeného
důvodu nijak nezabýval, dospěl-li k závěru, že „Skutkový stav vyplývající z
provedeného dokazování neopodstatňuje závěr o tom, že kupní smlouva uzavřená
mezi účastníky neodpovídala jejich vůli, že se jednalo o předstíraný právní
úkon zastírající zajištění pohledávky žalovaného za dcerou žalobkyně a že je
kupní smlouva z tohoto důvodu neplatná.“
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d ost. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2010
JUDr.
Pavel P a v l í k
předseda senátu