U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci
žalobkyně FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8 - Libeň, Na Žertvách
24/132, IČO 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem
v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalovanému Art Forum 21 Praha, s.r.o., se
sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Kunětická 2534/2, IČO 25769391, zastoupenému
JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října
1001/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Z. Z., o vyslovení
zákazu užívat literární dílo, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C
41/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
prosince 2010, č.j. 3 Co 175/2010-277, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2010, č.j. 34 C 41/2008-190,
výrokem I. zamítl žalobu, aby bylo žalovanému zakázáno užívat literární dílo -
scénář k 1. až 13. dílu pořadu - kriminálního seriálu s názvem „První
oddělení“, vytvořený panem Z. Z., a na jeho základě vytvořené, a to i v
budoucnu, audiovizuální dílo, a nakládat s nimi, výrokem II. bylo zrušeno
předběžné opatření nařízené výrokem I. usnesení téhož soudu ze dne 8. února
2008, č.j. 1 Nc 1305/2008-34, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. září 2008, č.j. 3 Co 50/2008-69, a výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č.j. 3 Co 175/2010-277,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. III. a IV. potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že autor scénáře
pan Z. Z. byl u žalovaného zaměstnán jako scénárista a že jeho pracovní náplní
bylo vytvoření scénáře pro jednotlivé díly seriálu „První oddělení“, a že do
doby, kdy došlo k ukončení pracovního poměru autora u žalovaného, autor
vytvořil pilotní díl, později rozdělený na dva, a další čtyři díly, celkově
tedy dílů šest; další díly byly vytvořeny částečně v pracovním poměru autora k
žalovanému a částečně po jeho ukončení. Dne 22. února 2008 uzavřel žalobce s
autorem licenční smlouvu o užití literárního díla, jejímž předmětem bylo
poskytnutí licence k užití scénářů 13 dílů kriminálního seriálu s názvem „První
oddělení“. Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením věci soudem
prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (autorský zákon) a dospěl k závěru, že díly 1 – 6 seriálu jsou
zaměstnaneckým dílem, majetková práva k nim má žalovaný, nemohlo tedy následnou
licenční smlouvou autora s žalobcem dojít k převodu těchto práv. Naproti tomu
k dílům 7 – 13 má tato práva žalobce, avšak žalovaný je neužívá, ani v budoucnu
užívat nehodlá. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a domnívá se, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a v důsledku toho i nesprávné
právní posouzení věci - dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami žalobce k nesprávným
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a že ho nevyzval v rozporu s
ustanovením § 118a odst. 3 o.s.ř. k označení důkazů potřebných k prokázání jeho
tvrzení. Odvolává se při tom na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu, že
dovolacím důvodem podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být i
procesní vada řízení. Domnívá se rovněž, že odvolací soud ani soud prvního
stupně nerespektovaly vůli smluvních stran.
Navrhuje proto, aby dovolací soud
rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) za situace, kdy napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v září roku 2010, přihlédl k čl. II
bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Současně
konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona (v této souvislosti se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze
dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno,
avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. Žalobce uplatňuje v prvé řadě dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž však nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (§ 237 odst. 3 věta
za středníkem). Je třeba též vzít v úvahu, že dovolatel žádnou konkrétní otázku
zásadního právního významu ve svém dovolání neoznačil, tudíž i z tohoto důvodu
nelze shledat dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4345/2011). Dovolací soud sám také nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem neshledal. Jestliže autorovi v době
uzavírání licenční smlouvy s žalobcem nenáležela majetková práva k předmětnému
dílu, nemohlo [v důsledku zásady nemo plus iuris ad alium transfere potest quam
ipse habet (tj. že nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má)] dojít
k převodu těchto práv na žalobce. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl
[§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., za situace, kdy
dovolatel na náhradu těchto nákladů nemá právo, zatímco ostatním účastníkům v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.