30 Cdo 1831/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr.
Karla Podolky, v právní věci žalobců A/ L. N. a B/ L. N., obou zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1/ J. S. a 2/ E. S., oběma zastoupeným advokátem, o
určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 17 C 198/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 7. února 2002, č. j. 20 Co 342/2001-133, t a k t o :
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. února 2001, č. j. 17 C
198/98-113, zamítl žalobu, aby soud určil, že rodinný dům čp. 323, garáž,
přístavba garáže o dvou stáních a dílna u rodinného domu, stojící na pozemkové
parcele č. 333 a zahrada č. 169/7, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na
listu vlastnictví č. 4198 pro obec P. a katastrální území S., je ve společném
jmění žalobců, a že kupní smlouva z 25. března 1998 o převodu rodinného domu
čp. 323, garáže, přístavby garáže o dvou stáních a dílny u rodinného domu,
stojících na pozemkové parcele č. 333 a zahrady č. 169/7, zapsaných na listu
vlastnictví č. 4198 pro obec P. a katastrální území S., je neplatná. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. února
2002, č. j. 20 Co 343/2001-133, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na
ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") jako věcně
správný v celém rozsahu potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Soud druhého stupně se při svém rozhodování plně ztotožnil se
skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vycházel především
z úvahy, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, podle které by žalovaný
poskytl žalobcům půjčku 350.000,- Kč, případně 400.000,- Kč, a že by pro případ
nesplacení půjčky do 25. května 1998 mělo být do katastru nemovitostí vloženo
vlastnické právo ve prospěch žalovaných na základě kupní smlouvy ze dne 25.
března 1998. Podle odvolacího soudu tedy nebylo v řízení prokázáno, že účelem
kupní smlouvy ze dne 25. března 1998 nebyla koupě předmětných nemovitostí
žalovanými, nýbrž zajištění návratnosti půjčky, tedy, že skutečným úmyslem
kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Žalobci nepředložili žádný
věrohodný důkaz, který by dotvrzoval uzavření smlouvy o půjčce. Skutkový stav,
jak jej popisují žalobci, (nadto) nenaplňuje (ani) znaky tísně, jak ji má na
mysli zákon. V řízení nebyl prokázán reálně existující objektivní stav, který
by se stal u žalobců důvodem k jejich nesvobodnému projevu vůle. Jestliže tedy
nebyl stav tísně (v případě žalobců) prokázán, odvolací soud se již nezabýval
otázkou (případné) existence nápadně nevýhodných podmínek, když oba předpoklady
ve smyslu ustanovení § 49 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") musejí být
splněny současně. Nadto však cena nemovitosti je otázkou nabídky a poptávky.
Odvolací soud dále připomněl, že příslušenství věci může být převedeno na
nového nabyvatele buď zároveň s věcí hlavní nebo nezávisle na tomto převodu
(nepřechází bez dalšího na nabyvatele věci hlavní). Ve smlouvě o převodu
nemovitosti musí být vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také
věci, jež jsou jejím příslušenstvím. Naproti tomu součásti věci hlavní (§ 120
o. z.) přecházejí na nového nabyvatele věci hlavní, i když nejsou výslovně
uvedeny ve smlouvě o převodu věci hlavní. Nelze pak dovodit, že předmět kupní
smlouvy není určitě a srozumitelně identifikován, takže smlouva je neplatná (§
37 o. z.), pokud účastníci ve smlouvě ujednali, že označené nemovitosti se
převádějí spolu s příslušenstvím. Jestliže se vůle účastníků vedle ve smlouvě
označených nemovitostí vázala, resp. objektivně se mohla vázat pouze k jejím
součástem, pak ujednání o tom, že se nemovitosti převádějí s
příslušenstvím, neurčitost projevu vůle nepůsobí, protože je nadbytečné. Jak
pak vyšlo v průběhu odvolacího řízení najevo, na stavební parcele č. 333 a na
zahradě č.k. 169/7, zapsaných na listu vlastnictví č. 4198 pro obec P. a
katastrální území S., žádné jiné nemovité věci - s výjimkou věcí popsaných ve
smlouvě, nejsou. Odvolací soud proto uzavřel, že (předmětná) kupní smlouva není
neurčitá z důvodu (případné) nedostatečné identifikace příslušenství.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 11. března 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 7. května 2002
včasné dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s
tím, že odvolací soud možnost dovolání podle zmíněného ustanovení připustil.
Dovolatelé především poukazují na to, že ve výpovědích svědků N., G. a R. bylo
potvrzeno, že dcera žalobců se dostala do tíživé životní situace, kdy jí bylo
vyhrožováno a hrozila ji ztráta veškerého majetku. Tato situace (však) byla
posouzena soudy obou stupňů jako pomoc (žalobců) dceři v podnikání. Soudy obou
stupňů zde nepřihlédly k tomu, že jde o vztah rodičů k dceři a vzhledem k věku
žalobců, tedy o vyvolání stavu, kdy nejednají racionálně, ale emotivně, neboť
ohrožení dcery považují za ohrožení své vlastní. Žalovaní (přitom) ve své
výpovědi uvedli, že o tíživé situaci žalobců věděli. Odmítli uzavřít smlouvu o
půjčce se zástavním právem na nemovitosti a sami stanovili výši kupní ceny
převáděných věcí bez ohledu na jejich tržní hodnotu. Kromě toho formulace
smlouvy obsahuje rozpor, protože žalobci by se tak vzdali práv majitelů
pozemků, což nezamýšleli.
Dovolatelé vyslovili přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam a navrhli, aby dovolací soud toto rozhodnutí
zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaní nevyjádřili.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami -
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.
s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání v
této věci se závěrem, že podané dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp.
rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný a posléze zrušený rozsudek
téhož soudu (ze dne 31. března 1999, č. j. 17 C 198/98-53), avšak i v
tomto případě jím byla žaloba zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být
založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje
dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda je odůvodněno rozhodnutí
přezkoumat v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
tímto způsobem má však přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je
vyhrazeno jen pro řešení zásadních právních otázek. Přitom je nezbytné, aby šlo
o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení však není
založena již tím, že to dovolatel případně tvrdí, ale pouze tím, pokud jsou
předpoklady tohoto ustanovení skutečně naplněny a dovolacím soudem seznány.
Na tomto místě je též současně nutno poznamenat, že z formulací dovolání nelze
případně zcela vyloučit, že dovolatelé ve svém dovolání mohou vycházet i z
mylného předpokladu, že přípustnost dovolání v projednávané věci je založena
rozhodnutím samotného soudu druhého stupně, v jehož písemném vyhotovení je
poučení o možnosti podání dovolání za podmínek obsažených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé by totiž v tomto případě přehlédli, že
občanský soudní řád (dále opět jen \"o. s. ř.\") ve znění účinném po jeho
novele zákonem č. 30/2000 Sb., tj. od 1. ledna 2001, neobsahuje úpravu obdobnou
úpravě obsažené do té doby v ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. tehdejšího
znění. Ani v té době však nebylo možno dovodit, že by přípustnost dovolání v
konkrétní věci byla založena plněním poučovací povinnosti soudu, pokud v
části \"poučení\" obsažené v rozhodnutí informoval účastníky o možnostech, za
jakých by případně mohli podat ve věci dovolání. Přípustnost dovolání v
označené věci proto z tohoto důvodu založena není. Dovolací soud se proto
za daného stavu musel zabývat tím, zda ve věci skutečně došlo k naplnění
předpokladů obsažených ve zmiňovaném ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
a zda tedy je možno podrobit napadené rozhodnutí dovolacímu přezkumu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění dovolacímu soudu za výslovného
předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak
dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních
otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud by proto byly dovoláním vytýkány jiné vady, než ve smyslu uvedeného
ustanovení, nemohl by k nim dovolací soud přihlížet.
Je nepochybné, že pro případný úspěch dovolání žalobců bylo určující, zda
dovolatelé v dovolání přesvědčivě doloží takové okolnosti, které umožní učinit
hodnověrný závěr, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, což by pak
vedlo k závěru o přípustnosti podaného dovolání. Tomuto požadavku však obsah
dovolání žalobců zcela zřejmě nevyhovuje.
Bylo již uvedeno výše, že dovolání žalobců důvody dovolání spojuje především s
konstatováním, že dcera žalobců se dostala do tíživé životní situace, kdy jí
bylo vyhrožováno a hrozila jí ztráta veškerého majetku. Tato situace (však)
byla posouzena soudy obou stupňů jako pomoc (žalobců) dceři v podnikání a soudy
proto nepřihlédly k tomu, že šlo o vztah rodičů k dceři a vzhledem k věku
žalobců o vyvolání stavu, kdy nejednali racionálně, ale emotivně, neboť
ohrožení dcery považovali za ohrožení své vlastní. Žalovaní přitom o tíživé
situaci žalobců věděli. Odmítli uzavřít smlouvu o půjčce se
zástavním právem na nemovitosti a sami stanovili výši kupní ceny převáděných
věcí bez ohledu na jejich tržní hodnotu.
V této souvislosti je ovšem nutno poukázat na skutečnost, že tyto okolnosti
nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující při základní úvaze významné pro
rozhodnutí ve věci samé, totiž, že nebylo především v řízení prokázáno, že
účelem kupní smlouvy ze dne 25. března 1998 nebyla koupě předmětných
nemovitostí žalovanými, nýbrž zajištění návratnosti půjčky, tedy, že skutečným
úmyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy, když žalobci
nepředložili žádný věrohodný důkaz, který by dotvrzoval uzavření smlouvy o
půjčce. Dále odvolací soud přiléhavě vycházel z úvahy, že žalobci popisovaný
skutkový stav nenaplňuje znaky tísně, jak ji má na mysli zákon, protože v
řízení nebyl prokázán reálně existující objektivní stav, který by se stal u
žalobců důvodem k jejich nesvobodnému projevu vůle, takže nebylo nutno se již
zabývat otázkou eventuální existence nápadně nevýhodných podmínek v případě
dané smlouvy, když oba předpoklady ve smyslu ustanovení § 49 o. z. musejí být
splněny současně.
Pokud dovolání připomíná, že formulace smlouvy obsahuje rozpor, protože žalobci
by se tak vzdali práv majitelů pozemků, což nezamýšleli, nelze ji považovat za
jasnou, když předmětem kupní smlouvy byl jediný pozemek, a to zahrada č. 169/7,
zapsaná na listu vlastnictví č. 4198 pro obec P. a katastrální území S., což s
sebou neslo ztrátu vlastnického práva žalobců k tomuto pozemku. Jak však
vyplývá z dotčené kupní smlouvy, netýkala se pozemkové parcely č. 333 tamtéž.
Proto za tohoto stavu věci a za situace vázanosti dovolacího soudu podaným
dovoláním (§ 242 odst. 1 až 3 o. s. ř.), nelze s ohledem na již vyložené
okolnosti dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové případně naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu. Proto ani z tohoto pohledu není proti
tomuto rozhodnutí dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalobců nebyly dány předpoklady jeho
přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako
nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř., a nemohl se tak jinak zabývat věcnou správností napadeného
rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s.
ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 ve
spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř., za situace, kdy
dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco žalovaným v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu