30 Cdo 1833/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v
právní věci žalobkyně H. T., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem
v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 408.333,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 233/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 55 Co
391/2014-100, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které nebyly ve
lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím
řízení pokračovat. V daném případě se žalobkyně domáhala úhrady zadostiučinění za údajnou
nemajetkovou újmu vzniklou jí na základě nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení, k němuž se dovolatelka
připojila se svým nárokem jako poškozená. V předmětném trestním řízení bylo
stanoveno, že poškození mohou uplatňovat svá práva pouze prostřednictvím
společného zmocněnce. Dovolatelka však nebyla zahrnuta mezi poškozené a
rozsudek vydaný v předmětném trestním řízení jí nebyl doručen; z toho
dovolatelka usuzovala, že „řízení není ve vztahu k ní dosud skončeno.“
Dovolatelka dále namítala, že délka řízení odůvodňuje přiznání zadostiučinění. Odvolací soud v odůvodnění (v záhlaví označeného) rozsudku vyložil, že „újma
nemohla vzniknout poškozenému i v době, kdy bylo řízení pravomocně skončeno“,
přičemž o „výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se
poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení.“ Odvolací
soud v rozsudku dále konstatoval, že žalobou uplatněný nárok je promlčen,
jelikož žaloba byla podána dne 20. listopadu 2013, zatímco řízení bylo
pravomocně skončeno k 9. březnu 2010, z čehož vyplývá, že „šestiměsíční
promlčecí doba stanovená v § 32 odst. 3 zákona uplynula marně.“
Proti tomuto rozsudku podala dovolatelka dovolání, z nějž však není zřejmé, v
řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil a od které ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka totiž prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání nevymezila
žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci
šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední
přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší
pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností
dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 vymezil
předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem
vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu
srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS
1675/14, které je – stejně jako níže cit. usnesení - veřejnosti přístupné na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud
pak např.
v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že
pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených
formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o
zákonem stanovený postup.“
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1,
věta první, § 243f odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.