30 Cdo 1865/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Duchoně a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Juraje Malika v právní
věci žalobce Stavebního bytového družstva H., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným A) M. K., B) O. K., obou zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví
k nemovitosti, vedené u okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 56/99, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000,
č. j. 24 Co 725/99-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení v částce
575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. L. Č.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 9. 1999, č. j. 7 C 56/99-97,
zamítl návrh žalobce na určení, že je vlastníkem bytové jednotky č. 2476/9 ve
3. podlaží domu čp. 2476 včetně veškerého příslušenství a součástí a
spoluvlastnického podílu o velikosti 167/10000 společných částí domu čp. 2473,
2474, 2475 a 2476 a pozemků č. parc. 3434, 3435, 3436, 3437 v k.ú. K., vše
zapsáno u Katastrálního úřadu K. na listu vlastnictví č. 23277. Dále uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný, jako vlastník
bytové jednotky včetně příslušenství a spoluvlastnických podílů, převedl na
základě smlouvy o převodu družstevního bytu předmětný byt do vlastnictví
žalovaných. Přitom žalovaný M. K. se stal členem družstva a nájemcem bytu dne
22.2.1994, sňatek s žalovanou, která s ním v bytě již bydlela, uzavřel dne
17.6.1995, smlouva o převodu družstevního bytu byla uzavřena dne 11.6.1997.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem předmětné bytové jednotky s
příslušenstvím z toho důvodu, že žalovaný M. K. mu uhradil z celkové výše
členského vkladu - podílu 226.608,- Kč pouze část ve výši 41.608,- Kč. Přes
písemnou výzvu žalovaný zbývající částku ve výši 185.000 Kč neuhradil. Vzhledem
k tomu, že žalobce obdržel dne 9. 11.1993 písemné sdělení Č. s., a.s., o tom,
že žalovanému poskytla úvěr ve výši 185.000 Kč na úhradu členského podílu a na
základě předchozích zkušeností s úvěry poskytnutými spořitelnou, která úvěr
vždy na účet družstva připsala, byl předmětný byt žalovanému přidělen a byla
uzavřena nájemní smlouva, jako by žalovaný zaplatil celý členský vklad. Na
základě toho byla rovněž s žalovaným uzavřena dohoda o převodu předmětného bytu
do vlastnictví. V roce 1998, při kontrole členských podílů, žalobce zjistil, že
částka 185.000 Kč nebyla na jeho účet připsána. Dle sdělení spořitelny byl
poskytnutý úvěr poukázán na číslo účtu žalobce, avšak s nesprávným kódem banky,
proto se "vrátil" zpět, čímž spořitelna považovala úvěr za zrušený a žalovaného
o tom informovala. Z toho důvodu také nepožadovala po žalovaném dohodnuté
splátky úvěru. Žalovaný tedy věděl, že členský podíl nedoplatil, přesto
nepožádal spořitelnu o opětovné zaslání úvěru na správný bankovní kód. Žalovaní
tak využili omylu žalobce, který by jinak smlouvu o převodu bytu neuzavřel,
pokud by věděl, že členský podíl nebyl doplacen.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce jako právnická osoba
měl ve své dispoziční sféře informaci o tom, že platba na jeho účet nedošla.
Jde tedy k jeho tíži, že vinou nedostatečné vnitřní organizace se tato
informace nedostala až k osobám uzavírajícím smlouvu. Žalobce jako právnická
osoba jedná svým představenstvem, které podstatné informace k dispozici mělo,
pouze nedostatečně komunikovalo s ostatními svými orgány. Z toho důvodu se
žalobce nemůže dovolávat relativní neplatnosti smlouvy z důvodu omylu. K otázce
neplatnosti smlouvy z toho důvodu, že bytová jednotka byla převedena na oba
žalované, tedy manžele, kteří ji nabyli do společného jmění manželů (dále jen
SJM), i když členem družstva a nájemcem byl před uzavřením manželství pouze
žalovaný, soud bez bližšího odůvodnění uvedl, že nemohl vyslovit neplatnost
smlouvy vůči oběma žalovaným, neboť vlastnictví manželů je zapsáno jako součást
jejich SJM.
K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Praze, jako odvolací
soud, rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č. j. 24 Co 725/99-132, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětné bytové
jednotky č. 2476/9 a uložil žalovaným nahradit náklady řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
kterého se žalobce v daném případě nemůže dovolat relativní neplatnosti
předmětné smlouvy z důvodu omylu, neboť v době jejího uzavírání měl ve své
sféře informaci o nedoplatku členského podílu žalovaných. Skutečnost, že se
informace nedostala k osobám, které smlouvu uzavíraly, nelze klást k tíži
žalovaných, neboť si ji žalobce způsobil sám. Odvolací soud však odlišně
posoudil skutečnost, že druhá žalovaná - manželka prvního žalovaného - ve
smlouvě o převodu bytu vystupovala jako členka družstva a na základě této
smlouvy bylo vlastnictví k předmětné bytové jednotce vloženo do katastru
nemovitostí jako společné jmění manželů. Dle názoru odvolacího soudu ve vztahu
k druhé žalované je předmětná smlouva o převodu bytové jednotky absolutně
neplatná. Ovšem protože se jedná o nabytí vlastnického práva do SJM žalovaných,
neplatnost předmětné smlouvy v té části, která se týká druhé žalované, je
obsahově neoddělitelná od části, týkající se prvního žalovaného. Vzhledem k
uvedenému učinil odvolací soud závěr, že předmětná smlouva, s ohledem na její
obsah, musí být považována na základě ustanovení § 41 obč. zák. za absolutně
neplatnou v celém rozsahu od samého počátku a nemůže být neplatná pouze
částečně. Žalovaní se proto nestali vlastníky předmětné bytové jednotky.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podali žalovaní (dále jen
dovolatelé) včasné dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Pokud jde o
důvody dovolání, odkázali na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř.
Soudu prvního stupně vytkli, že neprovedl všechny potřebné důkazy, což mohlo
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů nezjišťovaly,
co se stalo s platbou došlou na dohodnuté místo plnění v bance. Nebyly vyžádány
zprávy banky ani prvotní bankovní doklady, dosvědčující pohyb předmětné
finanční částky v bance, neboť dojitím platby do banky by byl dluh prvního
dovolatele splněn. Tím, že dovolatel dal pokyn bance, členský podíl zaplatil.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že předmětná částka mu byla žalobcem nebo
bankou vrácena. V době podpisu smlouvy byl dovolatel přesvědčen, že nic žalobci
nedluží. K závěru odvolacího soudu, že předmětná smlouva je absolutně neplatná,
odkázali dovolatelé na ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák., z něhož dovodili, že
pokud za trvání manželství prvnímu dovolateli vzniklo právo na uzavření nájemní
smlouvy a uzavřením této smlouvy se stal nájemcem bytu, stala se také jeho
manželka nájemcem bytu a zároveň členkou družstva. Dovolatelé vyjádřili
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého neplatnost smlouvy o
převodu bytové jednotky vzhledem k dovolatelce činí neplatnou smlouvu celou,
neboť obě části jsou neoddělitelné. Poukázali na shodný úmysl žalobce i
dovolatelů převést celé vlastnictví k předmětné jednotce do SJM dovolatelů.
Navrhli, aby dovolací soud rozsudek zrušil a vrátil jej soudu prvního stupně k
dalšímu řízení s tím, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání setrval na svém tvrzení, že při
uzavírání smlouvy o převodu jednotky jednal v omylu, spočívajícím ve
skutečnosti, která byla pro její uzavření rozhodující a dovolatelé o tomto
omylu museli vědět. Žalobce nesouhlasil s výkladem soudů obou stupňů, že
žalobce měl ve své sféře informaci o nedoplacení členského podílu dovolateli a
že tudíž nelze tuto skutečnost klást k jejich tíži. Tento výklad je podle něj v
rozporu s ustanovením § 49a obč. zák., které poskytuje ochranu všem osobám,
jednajícím v kvalifikovaném omylu. Žalobce se naopak ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu o tom, že z podstaty SJM vyplývá, že nelze oddělit část
předmětné smlouvy ve vztahu k dovolatelce. Odvolací soud tedy správně dovodil
absolutní neplatnost celé smlouvy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání
zamítl a vyjádřil nesouhlas s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák .č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský
soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu
ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky
řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení § 241
odst. 1 o.s.ř., že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2
o.s.ř. , se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dle
ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu dle ustanovení §
242 o.s.ř. v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodů, uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §
237 o.s.ř. a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které by mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když
nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud se tedy zabýval dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř., t.j. že řízení je postiženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V přezkoumávané věci dovolací soud nezjistil žádnou vadu, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování za situace, kdy
výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá kritériím stanoveným v ustanovení §
132 o.s.ř. Tak je tomu zejména tehdy, vzal-li soud v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly, rozhodné skutečnosti, které byly prokázány
pominul, v hodnocení důkazů soudem je logický rozpor a výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 133 až 135 o.s.ř.
Uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky do vlastnictví nájemce -
člena družstva je hmotně právním úkonem, který musí splňovat obecné náležitosti
právního úkonu dle občanského zákoníku a dále pak i speciální předpoklady
uvedené v ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 172/1994 Sb. Podle citovaných
ustanovení je družstvo povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu s fyzickou osobou
- členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo k uzavření
smlouvy. Jak jednoznačně vyplynulo z důkazů provedených soudem prvního stupně,
které nebyly v průběhu řízení žádným z účastníků zpochybněny, dovolatel všechny
podmínky ke dni uzavření smlouvy splnil, a byl tudíž osobou oprávněnou dle
citovaného zákona. Podle ustanovení § 704 obč. zák., stal-li se některý z
manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům
společný nájem bytu uzavřením manželství. Totéž platí, vzniklo-li před
uzavřením manželství některému z manželů právo na uzavření smlouvy o nájmu
družstevního bytu. Z těchto skutečností odvolací soud správně dovodil, že
dovolatelka všechny zákonné podmínky nesplnila, neboť jak vyplynulo z
provedených důkazů, dovolatel se stal členem družstva a nájemcem bytu sám,
ještě před uzavřením sňatku. Na základě sňatku tak vznikl dovolatelům, jako
manželům, společný nájem bytu, ovšem v souladu s ustanovením § 704 nevzniklo
jejich společné členství v družstvu. Dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst.
3 písm. c/ o.s.ř. tedy dovolací soud v přezkoumávané věci neshledal.
Nesprávným právním posouzením věci lze rozumět situaci, kdy soud použil
jiný právní předpis, než použít měl, nebo sice použil správný právní předpis,
ale nesprávně jej vyložil. Při zkoumání právního posouzení věci je dovolací
soud povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu odvolacího. V předmětné věci
odvolací soud správně vycházel z již citovaného ustanovení § 704 obč. zák., z
ustanovení § 143 a násl. obč. zák. o společném jmění manželů a z ustanovení §
41 obč. zák. o částečné neplatnosti právního úkonu, a na základě těchto
ustanovení dospěl k výše uvedenému, zcela správnému závěru, že neplatnost
smlouvy v té části, která se týká dovolatelky, je obsahově neoddělitelná od
části týkající se dovolatele, a proto je smlouva absolutně neplatná v celém
rozsahu. Společné jmění manželů je speciální institut občanského práva, zcela
odlišný od institutu podílového spoluvlastnictví, jedná se o společný majetek a
závazky manželů, které od sebe nelze oddělit. Podle ustanovení § 41 obč. zák.
je možné, aby se neplatnost právního úkonu vztahovala pouze na jeho část, ovšem
pouze v případě, že tuto část lze oddělit od ostatního obsahu. Dovolatelé se ve
svém dovolání nesprávně odvolávali na ustanovení § 703 obč. zák., podle něhož
podmínkou pro vznik společného nájmu bytu a společného členství manželů k
družstvu je vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jednomu z
manželů za trvání manželství, což se v daném případě prokazatelně nestalo. V
předmětné věci není rozhodné, co obsahují stanovy družstva, neboť ustanovení §
703 a 704 obč zák. jsou ustanoveními kogentními, od nichž se nelze odchýlit,
odlišná úprava ve stanovách družstva by proto byla neplatná. Odvolací soud se
navíc zabýval i otázkou nesplacení členského podílu dovolatelem a dospěl dle
názoru dovolacího soudu ke správnému závěru, že dovolatelé svoji povinnost
splatit zbylou část členského podílu vůči žalobci nesplnili, ovšem žalobce se
relativní neplatnosti předmětné smlouvy dovolat nemůže, neboť v době uzavírání
předmětné smlouvy měl ve své sféře informaci o nedoplatku členského podílu
dovolatelů, i když se tato informace nedostala k osobám, které předmětnou
smlouvu uzavíraly.
Rozsudek odvolacího soudu považuje tedy dovolací soud za správný, proto
dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1, 5 o.s.ř.
Dovolatelé v dovolacím řízení neuspěli, jsou proto povinni zaplatit
úspěšnému žalobci na nákladech řízení za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k
dovolání) částku 500,- Kč dle ustanovení § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a
náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 téže
vyhlášky, tedy celkem 575,- Kč na účet advokáta žalovaného (§ 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2001
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová