30 Cdo 1865/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci
žalobců A) K. N. a B) I. N., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1)
T. M. a 2/ J. M., obou zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví
spoluvlastnického podílu na nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 13 C 190/2000, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. prosince
2001, č. j. 12 Co 365/2001-48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. prosince
2001, č. j. 12 Co 365/2001-48, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. ledna 2001, č. j. 13 C
190/2000-31, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou rovnodílnými podílovými
spoluvlastníky spoluvlastnického podílu 48/1000, který je dosud zapsán jako SJM
manželů T. a J. M., nemovitostí, a to objektu bydlení č. p. 608 na zastavěné
ploše p. č. 251 a p. č. 251 o výměře 630 m2, zastavěná plocha, zapsaných na
listu vlastnictví č. 65 pro katastrální území H., obec a okres O., a to K. N.
ve vztahu k 24/1000 ve vztahu k celku a I. N. ve vztahu k 24/1000 ve vztahu k
celku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodnutí ve
věci samé zdůvodnil především tím, že sám neshledal, že by kupní smlouva ze dne
22. září 1997, na jejímž základě se žalovaní stali spoluvlastníky uvedené
nemovitosti, byla absolutně neplatná, z čehož vycházeli žalobci ve své žalobě.
Podstatné pak pro soud bylo, že v průběhu řízení dne 16. října 2000
(sami) žalovaní (kteří však zatím dotčené nemovitosti nevyklidili) od zmíněné
kupní smlouvy platně odstoupili, takže podle ustanovení § 48 občanského
zákoníku (dále jen \"o. z.\") se tím uvedená smlouva od počátku
ruší, takže žalobci jsou tím podílovými spoluvlastníky nemovitostí tak, jak
uplatňují ve své žalobě. Podle soudu prvního stupně proto žalobci nemají
naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. prosince 2001,
č. j. 12 Co 365/2001-48, s odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 občanského
soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud pro účely svého rozhodnutí zcela přejal jako správná skutková
zjištění soudu prvního stupně týkající se posouzení právních vztahů účastníků
tohoto řízení, vyplývajících ze sporné kupní smlouvy ze dne 22. září 1997.
Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že v průběhu řízení
žalovaní účinně od této smlouvy odstoupili. Odvolací soud však současně
poukázal na to, že přes uvedený hmotněprávní úkon jsou žalovaní i nadále
zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci dotčených nemovitostí. Proto
v tomto případě se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
neexistenci naléhavého právního zájmu u žalobců na požadovaném určení. Poukázal
na to, že ač se v tomto případě fakticky obnovilo spoluvlastnické právo žalobců
k předmětným spoluvlastnickým podílům na sporných nemovitostech, přesto v
příslušné veřejné knize jsou jako spoluvlastníci dotčeného spoluvlastnického
podílu na nich zapsáni stále žalovaní. Při nemožnosti změny v zápisu v katastru
nemovitostí jiným způsobem je proto podle odvolacího soudu dán naléhavý právní
zájem žalobců na určení jejich spoluvlastnického práva na těchto
nemovitostech. Z tohoto důvodu proto v rámci změny rozhodnutí soudu prvního
stupně žalobě vyhověl.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 15. dubna 2002 (když žalovaným
bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 17. dubna 2002
včasné dovolání. Dovolatelé mají zato, že napadený rozsudek nelze chápat jinak,
než jako zcela nevysvětlitelný omyl. Připomínají, že žalobci se žalobou
domáhali požadovaného určení z důvodů (jimi tvrzené) absolutní neplatnosti
kupní smlouvy ze dne 22. září 1997, a nikoliv pro platné odstoupení od
smlouvy žalovanými. Žalobci přitom nikdy nezměnili právní a věcné důvody
žádaného určení. Přes tuto skutečnost, kdy odvolací soud neuznal oprávněnost
žaloby, ani důvodnost podaného odvolání, žalobě vyhověl, když rozhodl o něčem
jiném, než bylo předmětem sporu, resp. bylo dokonce žalobci popíráno.
Konstatují, že byli připraveni podepsat tzv. \"souhlasné prohlášení\", které je
listinou způsobilou pro záznam vlastnického práva ve smyslu zákona č. 265/1992
Sb. (podpis tohoto prohlášení žalovaní ovšem podmiňovali vrácením zaplacené
kupní ceny).
S ohledem na odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaných proto dovolatelé
mají zato, že žalobci, jejichž vlastnické právo bylo obnoveno, ale mohlo být
již dávno zaznamenáno v katastru nemovitostí, nemají naléhavý právní zájem na
této určovací žalobě.
Konečně dovolatelé zpochybňují i správnost výroku napadeného
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhli proto, aby napadený
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se
tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) a b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly.
Opačná je však situace, pokud se týče vlastních dovolateli uplatněných
dovolacích důvodů obsažených v jejich dovolání.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí především tím, že ač nebyla prokázána
žalobci tvrzená absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. září 1997 a ač to
byli právě žalovaní, kteří následně od této smlouvy účinně a platně odstoupili,
čímž se obnovilo spoluvlastnictví žalobců ke sporem dotčeným spoluvlastnickým
podílům na sporných nemovitostech, mají žalobci naléhavý právní zájem na
požadovaném určení proto, že dosud nedošlo k zápisu této skutečnosti do
katastru nemovitostí.
Zde je třeba připomenout, že možnost určovací žaloby je odůvodněna tehdy,
jestliže žalobce může prokázat, že má právní zájem na tom, aby rozsudkem soudu
bylo určeno určité právo nebo právní poměr (a to i např. přes to, že by mohl
žalovat přímo o plnění). Za nedovolenou (při možnosti žaloby na plnění - což
by zřejmě byl i případ posuzovaného vztahu účastníků, když se v řízení tvrdilo,
že dotčené nemovitosti nebyly dosud žalovanými vyklizeny) lze považovat
určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se však určovací žalobou vytváří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se
žalobě o plnění, je určovací žaloba přípustná přes to, že je možná i žaloba o
plnění.
Předmětem daného sporu vymezeného žalobou je existence vlastnického práva
žalobců ke zmíněným nemovitostem. Má-li platit závěr, že žalobci se mohou
ochrany svých tvrzených práv domáhat žalobou na určení vlastnictví k dotčeným
nemovitostem za předpokladu, že na takovém určení mají naléhavý právní zájem,
pak lze stěží uvažovat, že jde o takový případ tehdy, když žalovaní se sami za
vlastníky těchto nemovitostí nepokládají a odkazují na skutečnost, že (i podle
soudů obou stupňů) účinně od původní kupní smlouvy týkající se těchto
nemovitostí odstoupili. V tomto případě odvolací soud sice zcela obecně odkázal
na skutečnost, že žalovaní jsou zatím stále jako vlastníci těchto nemovitostí
vedeni v katastru nemovitostí, přičemž podle něj není jiná možnost řešení této
disproporce, než cestou nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Tento závěr odvolací
soud však v zásadě nikterak nekonkretizuje, a to ať příslušnými skutkovými
zjištěními, nebo odkazem na odpovídající právní úpravu. Tato do jisté míry
nepřezkoumatelnost uvedených závěrů odvolacího soudu se pak projevuje zejména
pokud odvolací soud uvádí, že naléhavý právní zájem žalobců na určení
vlastnictví odůvodňuje nemožnost změny v zápisu vlastnictví v katastru
nemovitostí jiným způsobem (tedy jinak, než na podkladě požadovaného určovacího
rozhodnutí soudu). Zde však odvolací soud patrně přehlíží úpravu obsaženou v
ustanovení § 7 a 8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
práv k nemovitostem (ve znění pozdějších změn a doplňků), resp. v § 36 násl.
vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí uvedený zákon (zejména lze srovnat
§ 36 odst. 5 písm. a/ a b/ vyhlášky) a neuvádí proto, proč by
postup podle uvedených předpisů byl v posuzované věci vyloučen (srovnej zde
např. Stanovisko NS ČR č. 44 z roku 2000 k výkladu ustanovení zákona č.
265/1992 Sb.).
Za tohoto stavu se proto jeví jako dosud nedoložený závěr odvolacího soudu
o tom, že v posuzované věci žalobci osvědčili právní zájem na jimi požadovaném
určení. Ostatně je třeba současně zdůraznit i fakt, že odvolací soud se
nezabýval ani tím, že jsou to právě žalobci, kteří jsou ve smyslu ustanovení §
80 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 79 odst. 1 téhož zákona povinni na
základě konkrétních žalobních tvrzení osvědčit naléhavost právního zájmu na
požadovaném určení. V posuzovaném případě je však zřejmé, že tato tvrzení
žalobců se nekryjí s tím, co zřejmě vzal odvolací soud v úvahu, pokud dospěl k
závěru o existenci tohoto naléhavého právního zájmu.
Za popsaného stavu proto dovolací soud nemůže pokládat dovoláním napadený
rozsudek za správný. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil
a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).