30 Cdo 1867/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Olgy Puškinové ve věci
žalobců a) K. H., a b) J. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované L.
V., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u
Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 222/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 30 Co 31/2005-75, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali určení, že darovací smlouva se smlouvou o zřízení
věcného břemene ze dne 27.11.2000, s právními účinky vkladu ke dni 27.11.2000,
kterou M. V. daroval žalované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže
označené nemovitosti, je vůči žalobcům právně neúčinná. Žalobu zdůvodnili
zejména tím, že mají vůči M. V. vymahatelné pohledávky, přiznané jim
pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22.10.1998, č.j. 14 C
161/96-40, ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím a ze dne 19.12.2002, čj. 14 C
161/96-207, ve výši 84.305,- Kč s příslušenstvím, celkem v částce 430.000,- Kč.
Žalovaná, dcera jmenovaného dlužníka, s ním v době uzavření uvedené smlouvy
žila ve stejném bydlišti, a proto nepochybně mohla poznat jeho úmysl zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. 10 C
222/2003-63, žalobě vyhověl s tím, že určil, že darovací smlouva se smlouvou o
zřízení věcného břemene ze dne 27.11.2000, podle které byl proveden vklad do
katastru nemovitostí, s právními účinky ke dni 27.11.2000, k nemovitostem –
domu č.p. 13 a pozemkům v obci H., katastrální území H. L. (dále též
„nemovitosti v H.“), a k pozemkům v obci M., katastrální území M.
u P. (dále též „nemovitosti v M.“), ve prospěch žalované, je vůči žalobcům
neúčinná. Soud současně žalované uložil povinnost nahradit žalobcům v zákonné
lhůtě na nákladech řízení částku 7.096,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel
ze závěru, že v řízení byla prokázána aktivní věcná legitimace žalobců, jakož
i pasivní věcná legitimace žalované. Soud prvního stupně vzal dále za zjištěné
splnění všech předpokladů odporovatelnosti dotčené smlouvy, a že žalované jako
osobě blízké ve vztahu k dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení „náležité
pečlivosti“
ve smyslu ustanovení § 42 odst. 2 obč. zák. Při hodnocení otázky úmyslu
dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele též přihlédl ke zjištění,
že z jeho iniciativy žalovaná převedla nabyté nemovitosti v H. na manžele B.
kupní smlouvou ze dne 27.11.2002, přičemž celá kupní cena byla uhrazena
dlužníkovi. S ohledem na uvedené skutkové závěry okresní soud dovodil
odůvodněnost odpůrčí žaloby v souladu s ustanovením § 42a obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j.
30 Co 31/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil
tak, že žalobu zamítl ohledně nemovitostí v H., jinak rozsudek ve výroku
o věci samé potvrdil a současně nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně; z nich vyvozenými právními závěry však jen
potud, pokud se týkaly neúčinnosti předmětné darovací smlouvy ve vztahu k
nemovitostem v M.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, s přihlédnutím k účelu odpůrčí
žaloby a případně následné exekuci, že vyslovení neúčinnosti může být důvodné
pouze ohledně nemovitostí, které má žalovaná ve svém vlastnictví. Žalobci tak
nemohou s úspěchem odporovat darovací smlouvě v té části, jíž byly na žalovanou
převedeny nemovitosti v H., neboť v době rozhodování soudu, ale i před podáním
žaloby, byly
ve vlastnictví manželů B. Odvolací soud uzavřel, že ohledně této části smlouvy
by se mohli žalobci domáhat po žalované toliko vydání peněžité náhrady
rovnající se finančnímu prospěchu, který odporovaným úkonem získala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jímž napadají
zamítavou část výroku o věci samé, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ačkoli považují za správnou úvahu
odvolacího soudu, že „v případě, kdy žalovaná nemovitosti nemá ve svém držení,
lze se proti ní domáhat toliko peněžité náhrady,“ namítají, že „dříve je
nezbytné úspěšně odporovat darovací smlouvě. Pouze v návaznosti na úspěch
odporovací žaloby je totiž možné požadovat uspokojení pohledávky věřitele z
toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a pokud to
není dobře možné, nastupuje právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z úkonu
prospěch.“ Právo na peněžitou náhradu lze tedy uplatnit proti žalované až
poté, co bude na základě odpůrčí žaloby určeno, že předmětná darovací smlouva
ohledně nemovitostí v k.ú. H. L., je vůči žalobcům neúčinná. Žalobci navrhli,
aby dovolací soud v zamítavé části zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
projednávané věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom
vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – v
daném případě důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
(nesprávné právní posouzení věci). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud
může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil. Vady uvedené v ustanovení § 242
odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Předmětem přezkumu je tak pouze otázka, jakou povahu má odpůrčí žaloba z
hlediska závěru, že určení právní neúčinnosti odporované darovací smlouvy může
být důvodné pouze v té části, jíž byly na žalovanou převedeny nemovitosti,
které měla v době rozhodování soudu ve svém vlastnictví, zatímco ohledně
nemovitostí, jež byly v době rozhodování soudu již ve vlastnictví třetí osoby,
by se žalobci mohli domáhat
po žalované toliko vydání peněžité náhrady rovnající se finančnímu prospěchu,
který odporovaným úkonem získala.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem
odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení
své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-
li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu
prospěch.
Výklad uvedené právní otázky, jakou povahu má odpůrčí žaloba, se v judikatuře
soudů již ustálil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp.
zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000). Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák.
(odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout
rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem
učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky.
Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad
k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí
(exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu
rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě,
s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení
věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž
prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové
hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu -
domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl
prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu.
Odvolací soud – jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku – při
rozhodování posuzovaného sporu z uvedených závěrů vycházel. Správně dovodil, že
podmínky pro žalobu na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne
27.11.2000 nebyly splněny v části týkající se nemovitostí v H., protože v době
rozhodování soudu nebyly ve vlastnictví žalované. Uspokojení pohledávek žalobců
z těchto nemovitostí, které byly ve vlastnictví manželů B., by nebylo dobře
možné. Místo určení právní neúčinnosti darovací smlouvy v uvedené části, by
proto přicházela v úvahu pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady ve výši
odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu – jak plyne z
ustanovení § 42a odst.4 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců jako nedůvodné z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty
před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalobci jako neúspěšní účastníci
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, která měla v dovolacím řízení
úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti
s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu