ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem
se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalované BORGIS, a.s., se sídlem v Praze
2, Slezská 2127/13, IČ 00564893, o dodatečné sdělení, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp.zn. 19 C 109/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č.j. 22 Co 298/2016-102, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal vůči žalované, jako provozovateli zpravodajského portálu
Novinky.cz, uveřejnění dodatečného sdělení podle zákona č. 46/2000 Sb., o
právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně dalších
zákonů, tiskový zákon (dále též „tiskový zákon“) ve vztahu k článku
uveřejněnému dne 7. listopadu 2014. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2016, č.j. 19 C 109/2015-66, žalobu zamítl. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí uvedl, že internet nelze pokládat za sdělovací prostředek, na který
by se vztahoval tiskový zákon, neboť internetový portál vzhledem k vymezení
pojmu periodický tisk v § 3 písm. a), není periodickým tiskem. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“)
rozsudkem ze dne 27. října 2016, č.j. 22 Co 298/2016-102, rozsudek soudu
prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že internetové zpravodajství, resp. prostřednictvím internetu šířená
sdělení, nespadají pod režim tiskového zákona, když podle ustanovení jeho § 3
písm. a) se periodickým tiskem rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny
vydávané pod stejným názvem, stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické
úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce. Poukázal také na to, že
provozovatelé stránek nejsou vydavatelé, nevztahuje se na ně např. povinnost
týkající se povinných údajů (§ 8 tiskového zákona), povinných výtisků (§ 9
téhož zákona) apod., a tudíž ani povinnost uveřejnit odpověď či právě dodatečné
sdělení (§ 10 a 11 tiskového zákona). I když institut dodatečného sdělení je
specifický tím, že může být oprávněně požadován i za situace, kdy původním
sdělením nedojde k jakémukoli neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žadatele a nelze ho v prostředí internetu suplovat cestou žaloby na ochranu
osobnosti, ani tato skutečnost nemůže vést k použitelnosti tiskového zákona v
projednávané věci. Podle odvolacího soudu v úvahu nepřipadá ani rozšiřující
výklad norem tiskového zákona, který by měl vést k jejich aplikovatelnosti též
pro sdělení na internetu, neboť zákon hovoří jasně a byl přijat dne 22. 2. 2000, tedy v době, kdy již mnohé tzv. zpravodajské servery existovaly. Přesto
zákonodárce tiskový zákon na prostředí internetu nevztáhl. Odvolací soud dále
připomněl, že ve vztahu k tzv. novým médiím (tedy prostředí internetu) a právu
na odpověď (což lze nepochybně vztáhnout i na institut dodatečného sdělení) se
vyslovil nejprve Výbor ministrů Rady Evropy, a to v roce 2004 formou Doporučení
(2004) 16. Dne 20.12.2006 pak bylo přijato doporučení Evropského parlamentu a
Rady č. 2006/952/ES. Na tato doporučení český zákonodárce dosud legislativně
nereagoval. Zavedení práva na odpověď (resp. dodatečného sdělení) v prostředí
internetu je dosud jen v rovině úvah de lege ferenda, nikoli v rovině úvah de
lege lata.
I ze systematického a historického výkladu lze jednoznačně dovodit,
že vůlí zákonodárce bylo vztahovat i právo na dodatečné sdělení pouze na tzv. stará média. Rozšíření na tzv. nová média lze tak uvažovat nikoli pouze
rozšiřujícím výkladem, nýbrž až s případnou změnou právního řádu při akceptaci
výše zmíněných doporučení. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dne 22. února 2017 včasné
dovolání. Podává je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že podle § 237 o.s.ř. jde o věc,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; konkrétně jde o
právní otázku aplikace tiskového zákona na dodatečné sdělení požadované k
uveřejnění v tzv. nových médiích. V prvé řadě je přesvědčen, že ustanovení § 3
tiskového zákona nevylučuje užití ustanovení tohoto zákona i ve vztahu k
internetovému zpravodajství. Připomíná, že články internetového zpravodajství
jsou zachyceny na hmotných podkladech tím, že jsou ukládány na serverech a na
klasický papírový podklad mohou být také snadno převedeny každým uživatelem či
čtenářem. Tento právní názor je podle dovolatele uznávaným právním názorem v
Evropě. Chybějící či lépe řečeno nedostatečná česká právní úprava nemůže upírat
právo člověka na dodatečné sdělení o výsledku trestního nebo správního řízení. Za absurdní považuje názor odvolacího soudu, že nelze přiznat právo na
dodatečné sdělení, když se žalobce nemůže bránit jinak. Žalobce proto navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žalobě vyhoví,
nebo aby tento rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil k dalšímu řízení, anebo zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila se závěry
odvolacího soudu; podrobně vyvrací jednotlivé argumenty dovolatele. Navrhla,
aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
podle jejího názoru věcně správné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud je přitom vázán konkrétním
vymezením (popisem) dovolacího důvodu.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.
Je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky aplikace § 11 tiskového zákona na
právo na uveřejnění dodatečného sdělení v režimu internetového zpravodajství.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto případné vady se však z
napadeného rozhodnutí nepodávají.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelem
vymezeného důvodu (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
však není důvodné.
Podstatou argumentace dovolatele je v prvé řadě názor, že i internetové
zpravodajství je periodickým tiskem ve smyslu ustanovení § 3 tiskového zákona,
protože je zachyceno na hmotných podkladech a může být převedeno i do papírové
podoby. Dovolatel též připomíná, že v roce 2000, kdy ještě nebylo internetové
zpravodajství plně rozvinuto, logicky zákonodárce nevztáhl účinnost tiskového
zákona i na tzv. nová média a konečně, že chybějící či nedostatečná česká
právní úprava nemůže bránit tomu, aby uplatňoval svá práva podle tiskového
zákona, když jiné právní předpisy mu to neumožňují.
Především na tomto místě je třeba konstatovat, že dovolání se vyznačuje
rozporuplností, pokud na jedné straně dovolatel tvrdí, že ustanovení tiskového
zákona se vztahují i na internetové zpravodajství a na straně druhé konstatuje,
že česká právní úprava v této oblasti je deficitní, resp. nedostatečná, a proto
lze na posuzovaný případ použít ustanovení tiskového zákona, konkrétně
ustanovení § 11 o dodatečném sdělení.
Podle ustanovení § 11 tiskového zákona jestliže bylo v periodickém tisku
uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném
proti osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo
ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli
uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení.
Vydavatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí
jako dodatečné sdělení uveřejnit (odst. 1). Po smrti fyzické osoby přísluší
právo podle odstavce 1 jejímu manželu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům
(odst. 2). Ustanovení zvláštního právního předpisu o ochraně osobnosti a o
ochraně jména a dobré pověsti právnické osoby zůstávají úpravou podle odstavců
1 a 2 nedotčena (odst. 3).
Podle § 3 písm. a) tiskového zákona se periodickým tiskem rozumí noviny,
časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým
zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce.
Podle § 7 odst. 1 tiskového zákona evidenci periodického tisku vede
Ministerstvo kultury (dále jen „ministerstvo“). Podle odstavce 2 právnická nebo
fyzická osoba, která hodlá vydávat periodický tisk, je povinna doručit
ministerstvu nejpozději 30 dnů před zahájením vydávání periodického tisku
písemné oznámení, které musí obsahovat v dalším textu uvedené náležitosti.
Vydavatel musí zajistit, aby na každém vydání periodického tisku byly uvedeny
údaje uvedené v § 8 odst. 1 tiskového zákona. Podle § 9 odst. 1 téhož zákona je
vydavatel povinen bezplatně na svůj náklad z každého vydání periodického tisku
do sedmi dnů ode dne jeho vydání zajistit dodání stanoveného počtu výtisků
(dále jen „povinný výtisk“) dále uvedeným příjemcům.
Tato ustanovení tiskového zákona, která ostatně uváděl v odůvodnění svého
rozhodnutí odvolací soud, dovolatel pomíjí, i když je zřejmé, že internetový
portál tam uvedeným požadavkům nemůže vyhovět. Neobstojí ani dovolatelova
argumentace, že internetové zpravodajství je třeba považovat za tiskovinu.
Nelze především přehlédnout, že zveřejnění obsahu informací na internetových
stránkách se liší od územně omezeného šíření takového média, jako je tiskovina,
v tom, že cílem tohoto zveřejnění je v zásadě všudypřítomnost obsahu uvedených
informací. S tímto obsahem se může okamžitě seznámit neomezený počet uživatelů
internetu kdekoliv na světě nezávisle na tom, zda má jeho vydavatel v úmyslu,
aby tento obsah byl přístupný mimo stát jeho usazení a mimo jeho kontrolu (z
rozsudku SDEU ze dne 25. října 2011 ve věci eData Advertising GmbH). Specifikem
je např. i to, že informace zveřejňovaná na internetových stránkách může v
jakémkoliv okamžiku podléhat škále nejrůznějších obsahových změn (zhusta
případně ovlivněných i jen obtížně dohledatelným subjektem).
Přiléhavá není ani argumentace dovolatele, že v době přijetí tiskového zákona
ještě nebylo internetové zpravodajství plně rozvinuté. Pokud by totiž
zákonodárce hodlal ustanovení tiskového zákona vztáhnout i na tuto oblast,
učinil by tak nepochybně v rámci některé z jeho pozdějších novelizací (např.
zákon č. 227/2009 Sb., zákon č. 281/2009 Sb., zákon č. 142/2012 Sb., zákon č.
305/2013 Sb., zákon č. 183/2017 Sb.).¨
Dovolací soud dále poukazuje na zcela logické a srozumitelné odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, zejména pokud uvádí, že rozhodovat může pouze na
základě platných zákonů (de lege lata), nikoli z hlediska zákonů, které by měly
být přijaty (de lege ferenda). Výklad, jak jej poskytl odvolací soud, nelze
považovat za formalistický, naopak se s ním Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
Lze uzavřít, že ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství
přinášené internetem (a proto nepostihuje ani případný institut „dodatečného
sdělení“). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především
expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani
extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.
Dovolací soud proto uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu hodnotí jako správný a dovoláním neuplatněné vady
řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.), se ve vztahu k závěrům
odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají. Nejvyšší
soud za tohoto stavu tedy dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalovaná jejich
náhradu nepožadovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu