U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci
žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 63/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. 10
C 63/2010-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 21
Co 598/2012-106, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9.
2012, č. j. 10 C 63/2010-86, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j.
21 Co 598/2012-106, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
200.000,- Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti v záhlaví uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud řízení o dovolání podle ustanovení
§ 243b a § 104 odst. 1 věty první zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.)
- dále jen „o. s. ř.“ - zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti
Nejvyššího soudu.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti v záhlaví uvedenému
rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., a v
dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolatel zaměňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. a důvod dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., když uvádí, že
„Dovolací důvod spočívá v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR i od své vlastní rozhodovací praxe, a
sporná právní otázka má být proto dovolacím soudem posouzena jinak.“
Dovolání předně neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak jak jsou vymezeny v § 237 o. s.
ř., neboť dovolatel se netrefuje ani do jednoho ze čtyř hledisek uvedených v §
237 o. s. ř.
Dovolání rovněž neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným
v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel zformuloval otázku týkající se
výkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, s
tím, že soudy žalobcovu žalobu zamítly, zatímco žalobce má za to, že mu
zadostiučinění náleží. Dovolatel však nevymezil, které právní posouzení věci
učiněné odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a tudíž ani nevyložil, v čem
nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.
Tyto vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyly
dovolatelem odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. července 2013
JUDr.
František I š t v á n e k
předseda senátu