NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 1880/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobců a) A. B. a b) E. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému J.
M., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 24 C 67/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. května 2004, č.j. 1 Co 71/2003-115, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2004, č.j. 1 Co
71/2003-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 24. března 2003, č.j. 24 C 67/2001-102
zamítl návrh, aby žalovaný byl uznán povinným prostřednictvím regionálního
měsíčníku \"ZLOBICE noviny pro K. a okolí\" formou placené inzerce uveřejnit
sdělení: \"Dne 20. října 2001 jsem umístil v předzahrádce svého domu č. 438 na
ul. J. v K. text o manželech A. a E. B. a tento text jsem tam ponechal nejméně
pět dnů. Za své jednání se manželů B. omlouvám\". Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně v tomto případě s přihlédnutím k ustanovení § 135 odst. 1
o.s.ř. vycházel z pravomocného rozhodnutí Komise pro projednání přestupků v K.
(dále jen \"KPPP\") ze dne 13. února 2002, a to jak ve věcném, tak v časovém
vymezení skutku. Pokud žalobci tvrdili, že žalovaný umístil kůl s cedulí dne
20. října 2001, odchýlili se tak od časového určení skutku v pravomocném
rozhodnutí KPPP (kde tento skutek byl časově vymezen tak, že k přestupku došlo
v noci z 20. října 2001 na 21. října 2001). V tomto případě bylo proto na
žalobcích dokázat rozhodné skutečnosti
k prokázání tvrzení o odlišném časovém vymezení skutku. To však žalobci
neučinili. Žalobci proto podle soudu prvního stupně neunesli důkazní břemeno o
časovém vymezení předmětného skutku. Tato okolnost pak byla důvodem zamítnutí
této žaloby.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně rozhodoval
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2004, č.j. 1 Co 71/2003-115,
kterým tento rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se v tomto případě především neztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobci neprokázali existenci neoprávněného jednání žalovaného, byť
z podání žalobců vyplývaly určité stylistické rozpaky s vymezením žalovaného
skutku. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně nehodnotil skutečnost,
že žalobci nemají možnost přesně časově vymezit, kdy žalovaný skutek spáchal. Z
důkazů (přitom) vyplynulo, že žalovaný byl uznán vinným ze spáchání
popisovaného přestupku. Odvolací soud má zato, že soud prvního stupně
nepostupoval ve smyslu ustanovení
§ 135 odst. 1 o.s.ř., když byl vázán rozhodnutím v přestupkovém řízení a nebylo
možno přezkoumávat, zda se žalovaný tohoto skutku dopustil či nikoliv.
Odvolací soud pak měl zato, že žalobci požadovaná morální satisfakce je co
do obsahu i formy zcela přiměřená okolnostem, za nichž byl skutek spáchán.Z
tohoto důvodu proto rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 220
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") změnil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, přičemž žalovanému byl doručen dne
18. června 2004.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný dne 2. srpna 2004 včasné dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako
dovolací důvod uvádí odkaz na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.,
když podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a současně je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci.
Dovolatel má zato, že KPPP ve svém rozhodnutí ze dne 13. února 2002 vymezila
skutek jak ve věcné rovině a dále v rovině časové, kdy ke skutku mělo dojít
v noci ze dne 20. října 2001 na den 21. října 2001. Podle žaloby se (však)
skutek měl stát dne 20. října 2001. Podle dovolatele nelze platně dle
ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. dovozovat uplatnění principu vázanosti soudu
rozhodnutím jiného příslušného orgánu, pokud soud nerespektuje plně znění
výroku o spáchání přestupku v rozsahu rozhodnutím vymezeném skutku a výroku o
tom, kdo přestupek spáchal.
Odvolací soud se též nevypořádal s otázkou nepříznivého následku, který měl být
způsoben dotčeným jednáním. Nadto byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení
ve vztahu (k vymezení) rozsahu údajně způsobené újmy a adekvátnosti poskytnuté
satisfakce.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (dovolatel zřejmým nedopatřením požaduje i
zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ač mu jím bylo vyhověno a ač výtky
obsažené v dovolání směřují výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu).
K podanému dovolání se žalobci vyjádřili podáním ze dne 27.2.2005, jímž se s
napadeným rozhodnutím ztotožnili. Navrhli proto zamítnutí dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek ve výroku ve věci samé v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno za daného stavu řízení z
hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaného považovat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak vyplyne z pozdějších úvah právě takováto vada ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vedle současné existence vad podřaditelných pod
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b o.s.ř.) mimo jiné poznamenala posuzované
řízení.
Soud prvního stupně žalobu v této věci zamítl z důvodu, že žalobci podle jeho
názoru dostatečně z hlediska časového vymezení neurčili a neprokázali skutek,
jejž učinili předmětem dané žaloby na ochranu osobnosti. Odvolací soud - na
rozdíl
od soudu prvního stupně s tímto závěrem soudu prvního stupně vyslovil nesouhlas
a dospěl k závěru, že zde byl tento skutek žalobci vymezen řádně. Sám pak věc
posoudil a z hlediska ustanovení § 13 odst. 1 o.z. přisoudil žalobcům morální
satisfakci ve formě požadované omluvy žalovaného.
S dovolatelem je třeba souhlasit v tom, že odvolací soud, pokud sám rozhodoval
o otázce přisouzení satisfakce ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z. (o níž
soud prvního stupně nerozhodoval), rozhodoval tak o ni v rozporu se zásadou
dvojinstančnosti pouze v jediné instanci. To přes požadavek vyplývající z
ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvující principy
řádného a spravedlivého procesu. Na této skutečnosti pak nemůže změnit nic ani
to, že podle zřejmého mínění odvolacího soudu se jednalo \"pouze\" o morální
satisfakci.
Jen pro doplnění je třeba uvést to, že se dovolací soud neztotožňuje s
odvolacím soudem ani v otázce dopadu časového určení skutku žalovaného v
žalobě. Je skutečností, že v případě, že bylo třeba vycházet ve smyslu
ustanovení § 135 o.s.ř.
z rozhodnutí KPPP, pak důsledně bylo třeba respektovat i časové vymezení tohoto
skutku zmíněnou komisí. To však odvolací soud nerespektoval. Rozdíl mezi
tvrzením, že ke skutku došlo dne 20. října 2001 a v rozhodnutí KPPP uvedeným
údajem, že
ke skutku došlo v noci ze dne 20. října 2001 na den 21. října 2001 je podle
dovolacího soudu zcela zřetelný.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v
Olomouci nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo
nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Pavel Pavlík,v.r.
předseda senátu